Do kufru na plánovanou dovolenou na Sicílii si sice Zdeněk Mareš přibalí plavky, ale chybět v něm nebude samozřejmě ani kněžský kolárek.
Když mířil do Itálie poprvé, psal se rok 1984 a on oficiálně jel navštívit bratra do Rakouska. Vzápětí požádal o politický azyl a v cestě do Říma na papežskou kolej už mu nic nebránilo. Měl tehdy doporučení samotného pražského arcibiskupa, kardinála Františka Tomáška. Ten by měl jistě radost, že z mladičkého katolíka je dnes děkan katedrální farnosti u svatého Mikuláše v Českých Budějovicích.
"Chtěl jsem vždycky studovat, ale pocházel jsem z křesťanské rodiny, ministroval v kostele a bratra měl v Rakousku. To zřejmě byly důvody k tomu, že jsem se směl jen vyučit malířem pokojů. Neviděl jsem tedy jinou cestu než emigraci, líčí usměvavý brýlatý muž svou životní dráhu. Vadilo mu jen, že musel opustit rodiče, a netušil, jestli je ještě uvidí. Naštěstí se za ním později několikrát do Říma mohli podívat.
Na kněze ho vysvětil Jan Pavel II.
Otázka, co ho přivedlo k víře a později ke kněžství, ho vůbec nezaskočí, od laiků ji zřejmě dostává často. "Zázemí jsem měl v rodině, ale touha stát se knězem se dá těžko vysvětlit slovy. Je to nějaké vnitřní volání. Když se člověk zamiluje, také neví, proč do toho či onoho, prostě to tam najednou ve vás je," objasňuje.
V Itálii nejprve musel zvládnout přípravný rok se základními filozofickými kurzy, teprve pak ho čekalo pětileté studium a po něm licenciát a doktorát. Vyučovalo se italsky. Mnohokrát se potkal s papežem Janem Pavlem II. a váží si i toho, že jej právě on vysvětil na kněze.
Zdeněk Mareš (49 let)Od roku 2008 je děkanem katedrální farnosti u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích. Rodák z Boršova na Českobudějovicku se kvůli ministrování v kostele mohl vyučit jen malířem pokojů. Proto v roce 1984 emigroval přes Rakousko do Itálie, kde v Římě studoval na Papežské lateránské univerzitě. Na kněze ho vysvětil papež Jan Pavel II. Když získal doktorát, vrátil se na výzvu budějovického biskupa Antonína Lišky zpátky na jih Čech. Začal přednášet na Teologické fakultě Jihočeské univerzity a do správy dostal farnosti Rudolfov, Dobrá Voda a Libníč. Relaxuje při malování obrazů, četbě poezie a cestování. |
"Osobně jsem svůj pobyt v Římě vnímal jako úžasné obohacení. Jde přece o centrum univerzální církve," konstatuje Mareš.
Když po deseti letech Itálii opouštěl, věděl, že ji už navždy bude považovat za svou druhou vlast. Stále tady má řadu přátel, takže dnes je cílem jeho dovolené vždy tahle země. Říká, že se tam jezdí nadýchat zdravého ovzduší. Dodnes mu také odtud zůstal zvyk snídat jen kapučíno a sušenku.
Návrat domů mu přinesl nové povinnosti. Začal učit na Teologické fakultě Jihočeské univerzity nauku o církvi a do jeho rodiny začali patřit farníci v Rudolfově, Dobré Vodě či Libníči. Se smíchem odbývá narážku na kariérní postup vzhůru, když se stal v roce 2008 děkanem svatomikulášské katedrály v Českých Budějovicích.
"Jak se to vezme, Dobrá Voda je přece výš, takže já vlastně sestoupil. A rád jsem přijal závazek, aby se katedrála znovu stala chloubou města, což se po rekonstrukci podle mě podařilo," dodává.
Těší ho, když slyší od řady návštěvníků, že při vstupu do ní mají hřejivý pocit domova. "Úžasně se tam změnila atmosféra prostoru, působí podle mne harmonicky, pokojně a uklidňujícím dojmem," vypočítává.
Ví ze zkušenosti, že sem zajde nejen mnoho turistů, ale také místních. Nabito bývá při vánočních mších, rozdávání betlémského světla i v době kolem Velikonoc. Zdeněk Mareš si rovněž pochvaluje, že velmi úspěšné jsou Tříkrálové sbírky. Je proto přesvědčen, že otázka církevních restitucí, která vzbudila velké emoce, je otázkou zpolitizovanou.
"Mám pocit, že to bylo i zásluhou médií, která podlehla hlasům těch stran, co chtěly získat body u lidí," míní.
Možná se ale projevil také jeden určitý charakterový rys české povahy, což je nepřejícnost. Věří, že tohle vše se dá překonat, pokud se věci dobře vysvětlí. Stačí se podle něj podívat třeba do Rakouska, jak hospodaří církev tam.
"Navíc tu bude spousta práce, a tedy i pracovních příležitostí pro českého občana," naznačuje další vývoj.
Střední generace je rozevlátá
Každý z jeho dnů už od dětství začíná i končí modlitbou. Ačkoliv jen těžko hledá volnou chvíli, najde si čas na malování obrazů, četbu poezie, ale už od italských dob je jeho koníčkem také heraldika. Sportu neholduje, k dobré kondici mu stačí chůze po schodech na děkanství. Nemá žádnou farskou kuchařku, dokáže si uvařit sám nebo zajde do restaurace.
K jeho denní práci patří nejen výuka, ale pochopitelně i starost o farníky. Setkává se s řadou lidí, většinou se jedná o starší generaci.
"Člověk s přibývajícími roky vidí život i vlastní existenci už trochu jinak. Ta střední je spíše generace podnikatelská, rozevlátá. Nemá čas na nic, ani na sebe," říká Mareš trochu se smutkem v hlase.
Přicházejí také mladí, kteří chtějí uzavřít církevní sňatek. Nejprve ale musí absolvovat čtyři setkání s knězem. "Hovoříme s nimi o tom, co znamená vzájemné soužití, že je to závazek nést všechno dobré i zlé s tím druhým až do smrti," poznamenává s tím, že mnozí lidé se závazku bojí a jsou neschopni hledat nové cesty.
Řeč přijde i na to, že je přece protimluv, když kněz žijící v celibátu lidem káže o manželství. "Ale já rozumím jejich starostem a bolestem a jako svobodný mám jistý nadhled," říká.
Podobné je to i se zpovědí. "Svátost smíření je věc nezbytně nutná pro duchovní život člověka. Určité věci ze sebe přece musí dostat ven. Někteří je vypoví u psychiatra, jiní v hospodě a křesťané ve zpovědnici, kde jejich slova míří prostřednictvím kněze k Bohu," argumentuje.
Vzápětí se rozesměje při otázce, jestli má církev nějaký marketingový plán na získávání věřících. "Člověk k tomu musí dozrát. Plnohodnotně žitý život má dvě roviny. Materiálno a duchovno. A když se ta druhá rovina vědomě potlačuje, ochuzujeme přece sami sebe," vysvětluje Zdeněk Mareš. Muž, který se před čtyřiceti lety rozhodl pro kněžství. "Jsem rád, že papež František nás i svět učí, že církev nemá zapomínat na člověka jako takového," dodává.
