„Od té doby, co jsem venku ze tmy, jako by se ve mně narodila nějaká statečnost. A s tím souvisí, že mám veliké puzení udělat v životě nějakou změnu,“ podotkla Haspeklová.
Dodala, že ji láká provozovat právě zařízení na pobyt ve tmě. Nabízet lidem tuto službu a případně jim o tom poskytnout informace. „Týdenní pobyt ve tmě doporučuji každému,“ uvedla.
Zrovna devětačtyřicetidenní doba ve tmě není náhodná, sedmitýdenní pobyt totiž doporučují buddhističtí mniši. Podle nich během této doby člověk pozná sám sebe a naučí se být jen sám se sebou.
„Jeden týden bývá pro řadu lidí takový chaotický. Většinou přicházejí na pobyt ve tmě unavení z toho každodenního stereotypu a první dny více spí. Kvůli tomu se mohou časově ztratit a netuší, zda je noc, nebo den,“ vyprávěla.
Jí se biorytmus ve tmě srovnal právě po prvním týdnu. Najednou tělo začalo pracovat, jako by vědělo, kdy je den a kdy noc.
„I když to může vypadat divně, najednou jsem poznala, že je čas vstávat. A naopak večer jsem cítila, jak zapadá slunce, i když jsem ho neviděla. Tělo to pozná,“ říká žena.
Prostor, v němž prožila 49 dnů, měřil pár metrů čtverečních. Vedle postele nebo stolku měla k dispozici toaletu a sprchu. Dodala, že první dny ještě hlava pracovala, jak byla zvyklá z běžných podnětů. „A pak jako by jí došla ‚potrava‘. A najednou řešíte spoustu jiných věcí a přemýšlíte o nich jinak,“ uvedla.
Papír složila do tvaru harmoniky a skládala verše
Nejvíc času prý rozjímala o mezilidských vztazích. Byly to vztahy v rodině i v zaměstnání. Pobyt ve tmě prý také člověku dá prostor pro to, aby více zbystřil jiné smysly, než je zrak a sluch.
„Třeba každé jídlo, které jsem dostávala, pro mě byl zážitek. Nevěděla jsem, co jím, a jen jsem si vychutnávala ten pocit. Přemýšlela jsem, co je to za jídlo, jaké je v něm koření a tak. Najednou je pro vás jídlo neskutečný požitek, protože se soustředíte jen na něj. Nečtete si u něj, nepovídáte si, nic nesledujete, neposloucháte,“ líčila.
Hodně času ve tmě Haspeklová věnovala i psaní. Papír si složila do tvaru harmoniky, čímž si vytvořila řádky. Na ně pak skládala verše, které ji napadaly. „A většina z nich pak byla na světle naprosto krásně čitelná,“ uvedla.
Podle ní pobyt ve tmě může zvládnout kdokoliv a nepotřebuje speciální přípravu. Jen se do toho nesmí nutit a spíš by měl cítit, že jej to láká. „Je to jako lezení po horách. Někoho to přitahuje a chce dosáhnout vrcholu na té a té hoře. A na druhé straně to někomu nic neříká,“ myslí si žena.
