Před lety společně kupovali jubilejní stou figurku kominíka do sbírky. Dnes už by se přesného počtu panáčků nejspíše nedopočítali.
Pro Bažantovy je kominictví vášní a každodenní náplní. Josef v černém úboru a bílé čepici obchází komíny, Eva zase bádá po historii řemesla. A šestým rokem manželé z Tábora opravují bývalý návesní hostinec. V Záříčí u Dírné na Táborsku jen pár kilometrů od zámku Červená Lhota chtějí otevřít kominické muzeum. V Evropě jich funguje jen několik, v Česku bude první.
Eva (44 let) a Josef (66 let) BažantoviJosef Bažant pochází z Tábora, kde strávil většinu života. I když se původně vyučil v jiném oboru, kominičině se věnuje už čtyři desítky let. Kromě toho se aktivně zabýval i trampingem. Eva Bažantová se narodila na severu Čech, v Praze studovala speciální pedagogiku, a protože vždy tíhla k historii, vystudovala ještě dějepis a několik kurzů badatelské práce. Většinu času tráví péčí o syna s postižením. Manželé Bažantovi bydlí v Táboře, mají dvě dospělé děti. V roce 2014 založili Spolek pro založení Muzea kominického řemesla a jeho propagaci. Šestým rokem pracují na jeho otevření v Záříčí u Dírné na Táborsku. Činnost a postup prací prezentují na webu kominickemuzeum.cz. |
Vše začalo právě sbírkou figurek. Teď mají v depozitáři tisíce kominických předmětů.
„Před patnácti lety jsme začali vystavovat, většinou po jižních Čechách. První, malou výstavu jsme měli v Chýnově. Premiérovou vlastní jsme pak uspořádali v roce 2008 v Sezimově Ústí. Celkem jsme vystavovali více než desetkrát,“ vypočítává 44letá Eva Bažantová. Kromě figurek uchovávají stovky pohlednic, kalendáře, novoroční přání nebo kominické nářadí a také staré profesní a osobní dokumenty.
Ty je složité shánět. Asi nejcennější jsou fotografie kominíků při práci na střechách. Pořizovat jejich snímky je náročné a málokdo se k tomu odváží. Manželé se snaží čerpat i z pozůstalostí, než lidé věci po předcích vyhodí jako nepotřebné a neužitečné. Důležité je zachytit i vzpomínky.
„Dříve jsme jezdívali na burzy, ty už dnes skomírají. Na druhou stranu se po revoluci více otevřel trh, tudíž byly některé věci lépe dostupné. Například kominické účty,“ popisuje Josef Bažant.
Některé předměty mu věnovali samotní kominíci. Nosí mu i staré pracovní nářadí, třeba šornu, která se dříve používala na seškrabávání dehtu.
Podle Evy Bažantové není bádání o nic jednodušší. Historii kominického řemesla se u nás zatím nikdo uceleně nevěnoval. Kvůli jedné informaci tak musí procházet spousty složek v archivech, střípky o kominících jsou schované v různých materiálech.
V Dírné mají výstavu
Nedávno jim začala výstava novoročních kominických přání a kalendářů v Dírné na Táborsku, která potrvá do konce března. Množství expozic a exemplářů manželům vnuklo myšlenku, že by si pořídili svůj prostor pro expozici.
„Jednou jsme vystavovali v krásném prostoru písecké Sladovny. Při chystání jsem si rozbil ozdobu z 30. let, foukané sklo, to už nikde znovu neseženu. A tak mě napadlo, proč bych si měl při převozech ničit sbírku, když bych ji mohl umístit do nějakého vlastního prostoru,“ vzpomíná 66letý Bažant.
A tak v roce 2014 vznikl Spolek pro založení Muzea kominického řemesla. Bažantovi koupili někdejší hostinec v Záříčí. Na zprovoznění muzea nyní pracují šestým rokem. Aby si svůj sen splnili, v každé volné chvíli tam z Tábora přijíždějí. Spoustu manuální práce zastane sám Josef. To neznamená, že by Eva pouze bádala v archivech. „Bylo by to ideální, ale myslím si, že už mi rukama prošly tuny štěrku,“ usmívá se.
„Jsme moc rádi, když občas přiloží pomocnou ruku i přátelé a známí. Čekali jsme, že s domem bude práce, ale nakonec jsme to museli vzít skutečně z gruntu. Nedlouho po koupi domu nás překvapila dřevomorka v podlaze. Teď už jsme ve fázi dokončovacích prací, je jich však stále hodně. Skvělé by bylo, kdyby se nám podařilo otevřít do konce roku. Uvidíme, jak to půjde,“ uvažuje Eva Bažantová, která dohlíží na stavbu.
Manželé na žádnou finanční dotaci na opravy zatím nedosáhli, ale už jim přispěli například další kominíci, někdo muzeum podporuje přes transparentní účet.
Výstavní sál má zhruba sto metrů čtverečních. „Rádi bychom tam postavili interaktivní průlezný komín. Děti by si v něm mohly vyzkoušet, co obnášelo jeho vyčištění. Kolem povede schodiště a rodiče je budou moci průhledy hlídat,“ těší se Josef Bažant.
„Záříčí je příjemná vesnička, máme velmi hodné sousedy. Expozici pomůže i to, že kolem projíždí spousta výletníků k nedalekému známému zámku, Červené Lhotě,“ popisuje kominický mistr místo, kde s manželkou tráví spoustu času. Eva s Josefem se poznali před 25 lety.
S řemeslem začal díky bytu
Bažant v Táboře bydlí téměř celý život. Kdo by myslel, že kominictví bylo od mala jeho snem, spletl by se. Vyučil se ve strakonické zbrojovce, pracoval jako obráběč kovů. Ve vodních stavbách fungoval u pojízdné dílny.
„Měl jsem před svatbou a u kominíků mi nabídli byt, takže jsem to přijal ze zištných důvodů. Ale zanedlouho mi to vstoupilo do duše. Ráno nevstávám do práce, vnímám to jako poslání. Baví mě přicházet do chalupy, potkávat se s lidmi, něco s nimi prožít,“ líčí Bažant, který se následně začal zabývat i historií kominictví a snaží se ho propagovat.
Když před lety podepsal smlouvu, hned ten den vyfasoval úbor, musel vylézt na střechu a pročistit komín.
Svého povolání už se nepustil. U kominíků poznal, jakou hodnotu pro ně řemeslo má. Věnovaly se mu celé rody a přecházelo z otce na syna. V některých rodinách se drží i dnes po celé generace.
„Kominíci většinou lezou na komíny, dokud jim stačí síly. I teď mám známé, kterým už bylo 70 let a ještě neskončili,“ povídá muž v bílé čepičce.
S manželkou Evou, která pochází ze severu Čech, se poznal v Praze. „K historii jsem vždycky tíhla. Přímo ke kominictví jsem se dostávala pozvolna přes Josefovo sběratelství. Když jsme se poznali, měl jen malou sbírku. Vzpomínám si, když jsme šli slavnostně koupit stou figurku.“
Se spolkem již několikrát navštívili italské Santa Maria Maggiore, kde každý rok pořádají mezinárodní setkání kominíků. V průvodu potkali například kolegy z Francie, z nichž někteří nosí červené čepičky. Holanďané přijeli v bílých uniformách, Němci nosili cylindry. Bílou čepičkou jsou typičtí čeští a rakouští kominíci. Amerického kominíka z Bostonu potkal kdysi Josef Bažant přímo v Táboře.
„To jdu takhle po ulici v úboru a najednou slyším: Héj, kominíku, stůj, chci si pokecat. Předtím jsme se vůbec nikdy nepotkali, ale příjemně jsme si povídali. Pak odjel a dlouhá léta jsme o sobě nevěděli. Až jsme se jednou znovu potkali právě na světové akci v Itálii. Od té doby jsme v kontaktu,“ těší řemeslníka.
Neustále si prý všímá, jak na svém oblečení lidé hledají knoflíky, když ho míjejí. Když se ho v tu dobu dotknou, má to přinést štěstí.
