Vše začalo hádkou. Jiří Březina se před několika lety vsadil s kamarádkou, že dokáže napsat detektivku jako severští autoři. A nepotřebuje k tomu ani mrtvoly. Jeho prvotina Na kopci zaujala nakladatelství Motto a sklidila ohlasy u čtenářů a kritiky. Získal za ni i cenu Jiřího Marka za úspěšný debut.
Dnes už je 34letý Březina klíčovým autorem Motta a plakáty s jeho novinkou Promlčení zaplnily v těchto dnech třeba pražské metro.
Při psaní druhé knihy jste byl v úplně jiné situaci. Už to nebyla jen sázka, ale velké očekávání. Byl jste pod tlakem?
Byl a pořád jsem. Je to těžší, než jsem si myslel. Když otevírám nějakou recenzi, tak se spíš bojím, než abych měl radost, že se o mně píše.
Znamená to, že nejste s knihou úplně spokojený?
To ne, spokojený jsem dost. Moje první kniha byla detektivka a román v jednom. Pozorně jsem po vydání četl recenze a diskuse. Viděl jsem, že lidé často kritizovali detektivní linii. Teď jsem zapracoval více na ní. Ale říkám si, jestli nezklamu ty, kterým se líbila víc ta románová.
Měl jste během psaní krizi, kdy jste s tím chtěl seknout?
Bylo jich několik. Kniha na začátku vypadala úplně jinak. Kdybych ji nekrátil, tak by byla dvojnásobná. Škrtl jsem celou jednu dějovou linii. Snažil jsem se dostát tomu, aby to bylo napínavé, a nakonec jsem to moc překombinoval.
Ale severské detektivky takové bývají a čtenáři je mají rádi.
Mně to vadí. Dokáže mě naštvat, když se vrah vloupe v závěru románu detektivovi do bytu a unese mu dceru.
Váš příběh se odehrává v příhraničí a promítají se v něm klíčové mezníky 20. století. O tom jste od počátku měl jasno?
Téma poválečného odsunu Němců ve společnosti stále hodně rezonuje. Byl to okamžik dějin, kdy se dějí věci, které v normálně fungujícím státě nejsou možné. Lidi páchají nejhorší věci a spousta jim toho projde. Nechtěl jsem rozebírat minulost ani vnucovat nějaké názory. Byla to pro mě jen výchozí situace.
Byla v tom i osobní vazba?
Válka mě připravila o pradědečka, který zemřel v koncentráku. Jiný dědeček byl zase jako voják účastníkem odsunu Němců. Doma se o tom nikdy moc nemluvilo. Při psaní to ale žádnou roli nehrálo.
Příhraničí vás přitahuje. Předchozí román se inspiroval Svatým Tomášem na Šumavě, teď máte vesničku Pasečky. Existuje?
Ne. Mohla by být na Šumavě i v Novohradských horách. Jméno se odkazuje k osadě Pasečná na Lipensku.
Věděl jste od začátku, kdo bude vrah?
Změnil jsem ho v půlce rukopisu. Měl to být někdo jiný, ale pak jsem zjistil, že mi jako postava vraha dává větší smysl jiný člověk.
Jedna ze dvou hlavních postav je mladý policista Tomáš Volf. Moc se toho ale o něm nedozvíme, proč?
Spíš se jen ukazuje na scéně. Jeho příběh více odkryji v knize Polednice, která předchází Promlčení.
A proč jste tedy teď vydal místo Polednice Promlčení?
Já rozepsal Polednici a mezitím mě napadlo Promlčení. Rok jsem pendloval mezi oběma. Nakonec to za mě vyřešila ředitelka Motta, která mi v únoru zavolala. Řekla, že si vybírá klíčové autory, o které se chce starat. A jestli chci ten flek dostat, tak musím do konce března odevzdat novou knihu. Pak to šlo hodně rychle. Ani nevím, jak jsem to zvládl.
Máte malého syna, kdy jste vůbec psal?
Po nocích. Jindy to nešlo. Ale mám už systém na zaznamenávání myšlenek. Píšu si poznámky přes Google a můžu si je pak kdekoliv otevřít.
Podporovala vás manželka?
Ta je chudák. Čte první verze mých příběhů. Před spaním s ní vše rozebírám.
Jaký to je pocit, být kmenovým autorem nakladatelství?
Před třemi lety bych vůbec nevěřil tomu, že někomu budu stát za nějakou kampaň.
Pracujete jako copywriter, píšete reklamní a PR články. Jak dokážete přepnout?
Není to takový problém, jak to na první pohled vypadá. Psát prózu a jednoduché texty na e-shop je velký rozdíl. Spíš jde o to, že člověk pořád sedí u počítače.
Kniha Na kopci měla i dotisk. Víte, kolik se prodalo kusů?
Tuším, že to je ke dvěma tisícům. Od Promlčení očekává nakladatelství ještě víc. Proto dělá i větší kampaň. Teď mám v šuplíku dětskou knihu, ale je na vedlejší koleji. Vše se soustředí na Promlčení.
