Do branky se 53letý gólman postavil v první třetině finálového klání se švédským týmem Nacka HI. V prostřední periodě přenechal místo svému kolegovi Jiřímu Němcovi. Do posledního dějství se ale Václav Paclík už do branky nevrátil.
„Jirko, zůstaň tam ty. Máš více zkušeností,“ nabádal svého brankářského kolegu. Nevěřil, že vypjatý zápas zvládne dochytat. Vždyť florbal hraje teprve dva roky. I proto zůstal na střídačce.
Nakonec ale společně se svým týmem slavil největší úspěch dosavadní sportovní kariéry. Štíři zvítězili 4:3 a na krk si mohli poprvé v historii klubu pověsit z mezinárodně uznávaného turnaje zlaté medaile.
„Kluci už letos ovládli turnaje ve Švédsku, ale tam jsem s nimi nebyl. Tohle je pro mě zatím nejvíc,“ vypráví Paclík. Ke sportu handicapovaných se rodák z Chlumu u Křemže dostal až ve 47 letech.
Právě tehdy mu doktoři amputovali pravou dolní končetinu. „Měl jsem chronické problémy s koleny. Levé mám umělé, ale na pravé noze se mi ucpala céva, přišla do toho infekce a nebylo jiné řešení,“ popisuje Paclík.
Po úrazu se okamžitě začal poohlížet po sportu, který by navzdory handicapu mohl provozovat. Vždyť hýbat se byl zvyklý od útlého mládí. „Hrával jsem v Křemži fotbal na krajské úrovni, když byla zimní přestávka, tak to byl zase hokej,“ vzpomíná.
I proto se Paclík rozhodl vyzkoušet sledge hokej. V českobudějovickém Motoru nastupoval především v útoku. Jenže po dvou sezonách kluziště opustil.
„Měl jsem zdravotní problémy. Od ledu jsem často nastydl a doktor mi to nedoporučoval. Proto jsem se teď rozhodl sezonu vynechat. Pokud se vrátím, tak pouze do brány,“ říká Paclík, jehož v prvních sportovních krůčcích mezi handicapovanými podporovala i rodina. Syn Filip, jenž neprodělal žádný vážný úraz, nastupoval po boku svého otce.
„Hrával fotbal v dorostu českobudějovického Dynama. Jenže poté si přetrhl vazy v koleni a skončil s tím. Sledge hokej ho ohromně chytl,“ pochvaluje si. „Určitě je skvělé, že za mnou rodina v takových chvílích stála a nadále stojí,“ doplňuje Paclík.
Přidává si mimo tréninky
Především na ledě si Václav Paclík uvědomil, že soupeřit se sedmnáctiletými či dvacetiletými mladíky je až téměř nemožné. A to i přesto, že si „přidával“ i mimo tréninkové jednotky.
„Sport je pro mě takové vysvobození. Přijdete úplně na jiné myšlenky. Rád si jdu zaplavat, snažím se jezdit na kole,“ popisuje. „Navíc ta parta je opravdu neuvěřitelná. Jako zdravý člověk to nevnímáte, ale když se do takové společnosti dostanete, nechce se tomu ani věřit. Všichni drží při sobě, je sranda, nikdo se nelituje,“ poodhaluje Paclík.
A ačkoli je ve věku, kdy se pro mnoho aktivních lidí stává sport tabu, on stále věří, že na palubovkách s florbalovým míčkem vydrží minimálně deset let. Bylo by to skvělé. Ale až kluci řeknou: Hele, Vašku, už to k tomu není, skončím.“
Štíři České Budějovice letos ovládli českou extraligu, zlato přivezli i z turnaje ve Švédsku, vše navíc korunovali víkendovým vítězstvím v Praze. Pro blížící se sezonu mají tak znovu nejvyšší cíle. A Paclíkovy ambice? „Chci se hlavně sportem bavit. Medaile, která mi teď visí na krku, je ale příjemným bonusem,“ dodává.
