Těsně nad horizontem pozoruji skrz zaměřovač trojici nepřátelských bojových vrtulníků. Jako první k sestřelení si vyberu ten, který letí zcela vlevo. Pár vteřin mi trvá, než ho dostanu přesně do středu hledáčku.
Levou rukou odjišťuji spoušť, pálím raketu a malým joystickem umístěným na pravé straně zařízení ji navádím na cíl. Raketa jen těsně míjí vrtulník, alespoň si to myslím.
„To nevadí, napoprvé netrefí téměř nikdo,“ ujišťuje mě o nezdaru jeden z příslušníků 25. protiletadlového raketového pluku Armády ČR ve Strakonicích. „Soustřeďte se hlavně na udržení směru rakety těsně po výstřelu,“ pokračuje.
Společně s dalšími vojáky pluku mně a šesti dalším kolegům ve skupince poté na základně vysvětluje, jak zacházet s přenosným protiletadlovým raketovým systémem RBS 70, na jehož trenažeru jsme si právě vyzkoušeli sestřel nepřátelských strojů.
Strakoničtí vojáci totiž už posedmé přivítali všechny zájemce o to si vyzkoušet různé činnosti, které by měli jako členové pluku zvládat. Vojákem na zkoušku, jak se akce pro veřejnost také jmenuje, se v pátek stává celkem 27 vesměs mladých lidí, mezi nimiž nechybí ani několik žen.
Jejím cílem je, aby si vyzkoušeli jednak všeobecné dovednosti, které musí umět každý voják, ale také se dozvěděli něco z odbornosti protivzdušné obrany.
Jak sestavit protiletadlový systém?
„Nemine je tu tedy boj zblízka, bojové drily nebo poskytnutí první pomoci v boji. U naší specializace mají možnost se seznámit se všemi součástmi protiletadlového systému 2K12-KUB, v jehož odpalovací zařízení se mohou také projet nebo ho dokonce i řídit. Vyzkouší si také zachytávání a ničení nepřátelských vzdušných cílů na trenažeru,“ jmenuje výčet činností mluvčí pluku Jana Samcová.
Abychom neměli na trenažeru pouze zábavu, dostali jsme také přednášku s ukázkou, jak přenosný protiletadlový systém RBS 70 sestavit. Za pár okamžiků už společně s několika dalšími účastníky vynášíme jednotlivé součástky na dvůr, kde jej co nevidět budeme sestavovat na čas.
Na mě zbyl 26 kilogramů vážící tubus s raketou, který se za těch několik desítek metrů docela pronese. Sestavení se nám ve tříčlenné skupince celkem dařilo, drobné problémy jsme měli pouze s instalací zaměřovacího zařízení.
„Tohle už je trochu jiné kafe. Střílení na vrtulníky a jiné letouny byla větší zábava, cítil jsem se skoro jako v nějaké počítačové hře. Umím si představit, že při ostrém použití se obsluha dokáže oprostit od toho, že střílí na skutečné cíle,“ svěřuje se mi Kryštof, který do Strakonic přijel ze středočeských Poděbrad. Na základnu ho zlákal jeho kamarád, který se sestavením systému zápasil ve skupince hned vedle nás.
Proč jsme přijeli
Na okamžik jsme kompletaci systémů přerušili, protože nás přijel pozdravit velitel vzdušných sil Armády ČR generálmajor Petr Čepelka. Od každého zvlášť navíc zjišťoval, proč na akci přijel.
Dozvídám se tak, že jsou tu zájemci z rodin vojáků nebo nadšenci, kteří neměli doposud s armádou nic společného. Mezi námi jsou ale i účastníci na pokraji vyhoření, kteří hledají motivaci ke změně zaměstnání.
Ještě před sestřelováním letadel na mě čekal hodinový intenzivní výcvik vojenského boje zblízka, takzvané musado. Vyzkoušel jsem si čtyři techniky, konkrétně obranu při napadení zepředu i zezadu do kravaty a také, jak se ubránit útočníkovi s tyčí či nožem.
„Když po tobě máchne útočník tyčí, zastav mu ruku vlastními pažemi, otoč mu ji v lokti a přehoď ho na zem. To je ono! A když leží na zbrani, klidně na něho klekni a dělej si s ním, co chceš. Přitlač tím kolenem na žebra víc, neboj se! Správně, takhle to má vypadat,“ chválí mě náš učitel, který je ke všem jinak nekompromisní. Mám trochu strach, jestli jsem mu neublížil, ale ujišťuje mě, že je v pořádku.
Po jednom ze cvičení se skupinka vydává ke svým batohům, aby se napila. „Dal vám snad někdo pokyn k opuštění cvičiště? Okamžitě zpátky, příště za to bude trest, a nejen pro vás, ale pro všechny!“ zvyšuje na nás hlas jeden z velitelů. Výzva se neminula účinkem, od té doby se všichni ptají na odchod předem.
Procházka růžovou zahradou to není
Jako třešničku na dortu jsem si na závěr dne mohl vyzkoušet, jak se ovládá odpalovací zařízení systému 2K12-KUB. Už jen dostat se do něj je záludná zkouška, otvor pro vstup není bůh ví jak velký.
„Řídí se pomocí pák po stranách, jinak je to jako v autě. Akorát řazení jde trochu ztuha,“ dává mi pokyny instruktor, vedle kterého nakonec usedám. „Dej tam trojku, zaber za tu páku pořádně,“ křičí na mě, když jedeme po rozbahněném okruhu s hlubokými jámami.
Z takzvaného odpalováku vylézám už docela unavený a zašpiněný od bahna, ale také posílený o nevšední zážitek. „Ohlasy máme dobré, zájemcům se celodenní akce líbí. Hodně oblíbený je boj zblízka stejně jako zachytávání cílů na trenažeru. Někteří z účastníků nám také říkali, že si díky výcviku uvědomili, jak špatně na tom jsou s fyzičkou,“ doplňuje Samcová.
V tomto bodě jí dávám za pravdu. Procházka růžovou zahradou to rozhodně není, pocit spokojenosti ale jednoznačně převládal, což bylo vidět i na tváři dalších z účastníků.