“Byly tady akorát stromy a hromada kamenů. Přitáhli jsme si maringotku a začali tu ́vegetit ́,“ vzpomíná na založení rodinné ovčí farmičky na zelené louce v Dětřichovci ve Frýdlantském výběžku Martin Rosenbaum.
Doslova všechno si tu, na samotě, kde lišky dávají dobrou noc, museli se ženou sami vydobýt. “Studnu jsme s kamarádem kopali celé léto,“ potí se Martin ještě teď při vzpomínce na vlastnoručně vyhloubených devět metrů. “Už bych to nikdy nedělal.“
Otěhotněli a začali stavět
Pak Jana otěhotněla a Rosenbaumovi se rozhodli, že nebudou rodit v maringotce, ale doma, v domě, který si sami postaví, ze dřeva, slámy a hlíny. Johanka se měla narodit v prosinci a Martin byl přitom zaměstnaný na nedaleké farmě a k tomu se staral o druhou vlastní. “Můj pracovní den? Ráno jsem otevřel oči a byl jsem v práci, dokud jsem je zase večer nezavřel,“ popisuje farmář.
Dům stavěli Rosenbaumovi svépomocí během devíti měsíců. Architekt Pavel Šturma, jejich kamarád, jim dům navrhl a pomáhal koordinovat práce.
“Byl to takový šibeniční čas. My to jinak neumíme, začneme něco dělat a zjistíme, že nestíháme. Ale člověk to musel zvládnout,“ vypráví manželka Jana Rosenbaumová, jak těhotná loupala pořízem trámy.
Pomáhali i kamarádi. Tesařské konstrukce, elektrické rozvody či pokládku šindelové krytiny dělaly odborné firmy. Slaměné stěny vznikaly v rámci víkendového workshopu. “To se samozřejmě nestihlo,“ říká Martin.
Když Jana v osmém měsíci těhotenství nanášela hliněné omítky, bylo už jasné, že doma rodit nebudou. Kamarád jim půjčil pokoj a Martin jezdil ještě měsíc po narození dcery dodělávat dům sám.
Až dům doslouží, hodí se na kompost
S miminkem se nastěhovali v únoru. Vnějšek domu byl komplet hotový. “Slaměný barák se musí nejprve dokončit zvenčí,“ vysvětluje Martin, že slámu je potřeba chránit. Použili vápennou omítkou multibat a na nejexponovanější stěně dřevěný obklad.
Uvnitř se pak postupně “probydlovali“ nahoru. Oba přiznávají, že nakonec byli rádi, že se nechali kamarádem architektem přesvědčit k tomu nejjednoduššímu domku ve tvaru kostky. “Já jsem původně chtěla takový ten hobití domek s kulatými okny,“ směje se dnes Jana své naivní představě kulatého bobečku, pracného a drahého na postavení.
“I tohle byl pro nás ranec,“ přiznává Martin, že pracovní nálož byla velká. “Stavba je série neočekávaných událostí, změn, křečí. Spousta lidí nám pomohla, ale bylo to fakt vypětí,” souhlasí Jana.
Dům je z velké části z přírodních místních materiálů, které byly Rosenbaumovým pocitově příjemné a nejblíž. Záměrně jej stavěli tak, aby použili co nejméně betonu. “Až jednou tenhle barák doslouží, může se hodit na kompost, někdo si s tím zatopí a zůstane tu čistej flek. Než aby tu zbyly tři náklaďáky polystyrenu,“ vidí to jasně stavitel a stavebník v jednom.
“Spadly do toho třeba dva miliony,“ vzpomíná přitom, jak pořád jezdil do stavebnin a něco sháněl. “Kdyby to člověk stavěl deset let, tak může běhat po smeťácích a bazarech, koupit jedno okno, oloupat a natřít, to všechno jde, ale takhle narychlo stála okna a dveře čtvrt milionu,“ počítá.
Dřevěná nosná konstrukce domu ze dřeva z místních zdrojů
“Ze začátku si lidi mysleli, že když budou stavět ze slámy, tak ten dům nevyjde na dva miliony, ale sedm set tisíc,“ vysvětluje Ing. arch. Pavel Šturma, který dům navrhoval. Jenže každý metr čtvereční či krychlový vždycky něco stojí.
“Kdyby místo slámy byly tvárnice, tak by to bylo dražší třeba o tři sta tisíc. Ale zase bude levnější práce, protože je to rychlejší. Ale stejně se musí dělat základy, okna, dveře,“ vysvětluje architekt.
Bylo to velké dobrodružství
Po dlouhých měsících dřiny bylo pro Martina obrovské zadostiučinění, když poprvé vlezl do sprchového koutu a pustil si na sebe teplou vodu. “Úplně tam řval,“ vzpomíná Jana.
“To člověku zpětně dojde, co všechno ta teplá voda ze zdi obnáší. Když se nastěhuješ na louku, kde musíš nejdřív vykopat studnu, není tam elektřina, celá stavba se jede na centrálu, pak potrubí, čerpadlo, postavit zdi, aby mohla téct voda ze zdi, trvá to zhruba dva roky. Předtím jsme asi tak sedm let žili bez tekoucí teplé vody. Měl jsem radost, až jsem brečel. Blbé je, že ten pocit už se nevrací,“ konstatuje Martin. “Bylo hodně tvrdé to postavit, ale bylo to velké dobrodružství,“ říká.
Po sedmi letech drsného farmářského života v domku je jich dnes o tři děti, čtyři koně a pár desítek ovcí víc. Kolem vyrostla stáj, stodola, sklep, dřevník. Každý rok něco. “Já nejsem žádný stavitel, chci se rýpat v hlíně a jezdit na koni. Vždycky na podzim říkám, že už nebudu nic stavět. A pak na jaře zas,“ směje se Martin.
Jana Rosenbaumová pomáhala na stavbě, jak mohla. Těhotná čistila pořízem trámy, omítala hlínou, starala se o zázemí...
“Chtěli jsme malý dům, abychom měli malé starosti. Nějak jsme neplánovali tolik dětí,“ doplňuje Jana. Dnes se čtyřmi dětmi a pátým na cestě jejich domek 3 + 1 praská ve švech.
“Od začátku jsme měli vymyšleno, že by se dům protáhl o jednu místnost, až bude zaplacená jedna hypotéka,“ předpovídá do budoucna (ne příliš nadšeně) další stavění farmářka.
Ale přes všechnu tvrdou práci vládne doma na farmě Lukava pohoda. “Těžkosti, ty nás spíš táhnou k sobě, než že bychom se začali hádat,“ chválí si Jana. “Je to hlavně zásluha ženy, že to tu tak funguje,“ vidí to Martin.
Spěchalo se a je to znát
Vypětí při rychlé stavbě je prý však na domku vidět. “Ke konci už nebyla kapacita si vyhrávat, jaké chceme kachličky, umyvadlo, kliky, už se to hrnulo, bum, bum, bum...,“ vzpomíná Martin.
“Hliněné omítky jsme dělali sami podle knížky, z bláta, písku, co jsme měli před domem, a zjistili jsme, že nejsou tak pevné. U štukové vrstvy nebyl čas na vzorky,” rozhlíží se Jana po omlácených zdech kolem jídelního stolu. “U stavby domu je důležité, aby na dokončovací práce bylo dost času. To pak dělá bezprostřední dojem,“ konstatuje architekt Pavel Šturma, kamarád Rosenbaumových, který dům pomáhal i částečně stavět.
Letos si nechali Rosenbaumovi pohledovou vrstvu vnitřních omítek v přízemí předělat. Tentokrát odbornou firmou z nakoupených materiálů tak, aby už neopadávaly.
Zkoušky různých poměrů směsí na omítky z místní hlíny, písku a slámy. Která neodpadne?
Farmář Martin Rosenbaum prý není žádný stavitel. Zde zarovnává slaměné balíky na obvodové stěně svého domu, který se ženou vlastnoručně postavili.
Příště už by stavěli jinak
Co už ovšem změnit nejde, je konstrukční řešení, kde jsou nosné dřevěné trámy přiznané uvnitř domu a sláma je jen obal. “Když si všude nasekáš takovéto trámy, vzpěry, prosklené stěny a velká okna, nahoře je zkosený strop, tak není kam dát skříň,“ stěžuje si Martin na nedostatek úložných prostor.
“A při zhotovování omítek je pak každý prvek pracný a pomalý. Drží se tam prach, pro denní užívání je to obtížné, neustále nepořádek, protože na utírání prachu z trámů čas není a nezbývá,” doplňuje Jana. Podle Rosenbaumových jsou to sice hezké prvky, dává to domu hezkou atmosféru, ale do malého domku s velkou rodinou to není žádný bonus.
“Byl to můj první přírodní dům,“ říká architekt. “Je tam málo úložných prostor, ale je to malý domek, to bylo zadání. Nikdo nevěděl, že budou mít tolik dětí. Výhoda zvolené přiznané konstrukce byla v tom, že se nemusely balíky pasovat kolem sloupků, nemusely se přiřezávat. “ říká Pavel Šturma
Po mnohých zkušenostech dnes upřednostňuje u domů z nenosné slámy konstrukci v podobě roštu z prken, ke kterému se dávají balíky, zevnitř je rovná omítka, zvenku hrbolatá. “Zvenčí to dělá dům zajímavý a zevnitř není problém dávat nábytek či přidělat poličku,“ vysvětluje architekt.
Farma je dřina, ale baví je to
V kuchyni farmářů nenajdete varnou konev.
Rosenbaumovi však na dlouhé hořekování nad tím, jak by to mohlo být lepší, nemají čas. Jejich životní aktivita se odehrává venku.
“Tady se vaří a spí. Udělali jsme chajdu, nastěhovali se a od té doby to neřešíme,“ konstatuje Martin. Za posledních osm let neměli čas ani na žádné koníčky nebo jet na výlet.
“Nemůžete odložit zvířata, každý den se musí dvakrát podojit, každý den se musí dělat sýr. Jinak hned ovce chytnou zánět vemínek a můžete je odvézt na jatka. Tím, že jsme byli malincí, nemohli jsme si zaplatit lidi, abychom mohli odjet na týden někam pryč. Jsme uvázaní od rána do večera sedm dní v týdnu. Pohov přichází jen v zimě, když se přestane dojit,“ vysvětluje.
Udržet v chodu malou ovčí farmu ve dvou je na úkor mnoha věcí. “Jedete, jedete, ale nedá se z toho vystoupit. Když musím být v sýrárně, nemůžu s dětmi malovat,“ povzdechne si Jana. “Dřív žili farmáři ve velkých rodinách, měli výpomoc na sezonu, čeledína, děvečku, fungovali s jinými chalupami, jinými sedláky,“ popisuje farmářka, v čem to bylo dřív jiné.
Obývací kout. Omlácené stěny pokryté zprvu špatně složenou hliněnou omítkou se dočkaly letos, po sedmi letech, nového kabátu od profesionální firmy.
Lidé nemuseli krmit auta, platit hypotéky. A prý jim také stačilo ke spokojenosti jen to, že mají co jíst, střechu nad hlavou, mají čím topit. “V tu chvíli se cítili úspěšní a v pohodě. Dneska to lidi berou jako danost. Mají pocit, že to je málo. Když chceš víc, tak na to musíš vydělat peníze, běhat rychleji,“ přemýšlí Martin.
“My jsme rádi, že děláme práci, která nás baví a naplňuje. Máme z ní radost. Ale musíme něco obětovat, nemáme víkendy, ani nejsme v létě čtrnáct dní u moře,“ dodává Jana.
Začněte a nějak to dopadne
Na příští sezonu však chystají změny. Chtějí si najít pomocníka ke zvířatům, rozjet zážitkové aktivity pro lidi s koňmi.
A kdo ví, třeba zas něco postaví nebo protáhnou dům o jednu místnost na východ. Všem, co se stavěním domu ještě váhají, vzkazují: “Nebojte se toho. Když jsme to dokázali my dva, tak to dokáže každý. Nikdo z nás nebyl super schopný stavitel, ani jsme neměli spoustu peněz. Jen jsme to chtěli udělat, skočili jsme do toho a nějak to zrealizovali. Ono to vždycky nějak dopadne. Ale musíte začít. Všechno jsou jen technické věci, které se dají vyřešit.“
