Manželé z Buenos Aires si k rekreačnímu bydlení vybrali pozemek na východním svahu v klidném zákoutí lesa, vzdálený od pobřežní silnice a přímořské zástavby chat a vilek. Má hezký výhled na široký pás písečných dun i moře a nenápadně se ztrácí ve stínu borovic, tvořících okrajové pásmo rozlehlého starého pralesa.
"Mar Azul už jsme znali. Nejdříve bylo nutné s úctou a nezaujatě naslouchat, co nám toto místo říká, vycítit atmosféru. Abychom ji zachovali a nenarušili přírodní hodnoty, snažili jsme se o minimalistickou formu, s použitím elementárních přírodních materiálů, a o výstavbu pokud možno bez terénních úprav. Architektura musí být součástí přírody, jejíž řád tu přetrvává už celé věky," vzpomíná na počátky práce architektka Maria Victoria Besonias.
Minimalismus nebyl jen otázkou etického principu, tedy výstavby s co nejmenším zásahem do prostředí a racionálního využití přírodních zdrojů. Zároveň se také shodoval s přáním klienta: dům s nízkým rozpočtem, minimální údržbou a s rychlým termínem dokončení.
Strohý, ale pohodlný
Přízemní dům s plochou střechou je zakomponován do horní části obdélníkového pozemku a vyrovnává se s jeho diagonálním sklonem. Západní strana domu se ze dvou třetin "zakusuje" do svahu, zde jsou vedle sebe umístěny koupelny, kuchyně a jídelna. Tyto prostory osvětluje úzké horizontální okno pod stropem, jídelna vyčnívá nad terén a velkým rohovým oknem se dívá do lesa.
Východní fasáda, orientovaná k pobřeží, je plně prosklená, aby dům získal maximum světla a profitoval z polohy s výhledem na moře. Podél této fasády jsou uspořádány dvě ložnice a obývací pokoj.
Jednotlivé místnosti volně přecházejí jedna v druhou, jen ložnice a koupelny oddělují příčky. Dům nemá žádný hlavní vstup, z každého pokoje vedou skleněné dveře ven na terasu.
Nosná konstrukce dává vnitřní dispozici volnost a otevřenost. Tvoří ji železobetonová základová a stropní deska o rozměru 6,9 × 14 m, dvě boční fasády, příčná vnitřní stěna a několik krátkých příčných, šikmo orientovaných stěn předsazených před prosklenou fasádou. Ty slouží jako větrolamy a optická clona, ty zabraňují pohledům zvenčí do domu.
Také vnitřní vybavení je minimalistické a ekologické: část tvoří pevný nábytek z betonu, část nábytku byla vyrobena na míru z masivního borovicového dřeva.
Beton zraje do krásy
Dům, který bychom mohli pejorativně přirovnat k noře v písku, daleko převyšuje zdejší stereotyp, dřevěná obydlí na způsob srubu. "Místní úřady pečlivě chrání prostředí a sledují každou novostavbu. Tento návrh prošel mnoha schvalovacími komisemi, byl přijat a stal se určitým prototypem," pokračuje Maria Victoria.
"Postavili jsme tu několik dalších domů se stejným konceptem, ale každý s individuálním přístupem. Šedé betonové fasády s otisky dřevěného bednění postupně získají patinu a splynou se stínem stromů. Domy časem zakryje spadané jehličí a písek, který sem neustále přináší vítr. Architektura přirozeně "zaroste" do svahu a stane se součástí přírody."
Dům do větru a deště
Architekturu domu v tomto případě rozhodujícím způsobem ovlivnilo zvláštní místní mikroklima, které vytváří vítr od moře a trvalý stín. Na parcele vládne v létě příjemný chládek a v zimě tu les udržuje stabilně vlhký vzduch. Tyto podmínky vedly k návrhu konstrukce z kompaktního vodovzdorného betonu.
Dům s betonovou obálkou se v létě nebude přehřívat a v relativně mírné zimě se snadno vytopí bez dodatečné tepelné izolace. Pohodě bydlení nebudou škodit ani zimní deště a vlhko, materiál je voděodolný a betonové fasády jsou navíc částečně zkosené, aby po nich voda rychleji stékala.
AutořiBAKarquitectos Guillermo de Almeida (1945) Za realizace obytných domů získali mnoho ocenění v architektonických soutěžích (např. Velkou cenu v bienále architektury a urbanismu v Buenos Aires za dům v Mar Azul v r. 2006). Luciano Kruk (1974) |