K chalupě pár kilometrů od středočeského Jankova jsme se upnuli před lety, když jsme se z cyklovýletu od hory Blaník vraceli k Benešovu. Hrozilo, že v pařáku a se zásobami vlastní vody na dně ani nedojedeme, neboť všechny hospody i smíšenky byly cestou zavřené. Žízeň doléhala, když jsme šlapali kolem popínavé růže, která se záplavou květů pnula nad pootevřenou brankou z několika jen tak stlučených latí, do nichž byl ze stejného materiálu zasazený emblém těla houslí. „Tady to je múzických lidí, ti nebudou upjatí a nepošlou nás k čertu,“ utrousil jsem a s prázdnou lahví v ruce si branku pootevřel víc…
Původně v chalupě nebyla ani voda. Nacházela se jenom ve stáji, protože dobytek ji přece mít musel, zatímco na mytí se nosila ze studny na zahradě.
