Když už na výlet, tak jedině vlakem. Zejména, pokud je cílem zapomenutý kout, který sice formálně spadá pod hlavní město, ovšem pocitově dokáže přenést k příbuzným na venkov. Z Masaryčky trvá přesun necelých dvacet minut a ještě se cestou můžete kochat neotřelými výhledy a podhledy na různá pražská zákoutí. Ocitla jsem se ve filmu nebo nějaké reklamě, přepadá mě neodbytný pocit, když vystupuji v Satalicích z vlaku. Světlá fasáda drážní budovy září do dálky, je porostlá zelení a nechybí ani květináče s rozkvetlými muškáty.
Jestli tohle má být způsob, jak přivítat návštěvu, tak to tedy beru všemi deseti. Budova byla postavena v roce 1892 jako součást Trutnovsko-kralupsko-pražské dráhy, zosobňuje tedy typický příklad dobové železniční architektury Rakouska-Uherska. Není divu, že je vedena jako kulturní památka. A to vznikla vlastně náhodou, jelikož Černínové – tehdejší majitelé vinořského panství, pod které Satalice spadaly, nechtěli, aby dráha vedla přes jejich oboru.
Od nádraží mířím do středu obce a dále ke kapli sv. Anny, kde si dávám první zastávku. Upoutají mě čtyři mohutné lípy tyčící se kolem. Jak se dozvídám z informační tabule, byly vysazeny už ve druhé půlce 18. století a božímu chrámu tak dělají důstojnou kulisu. Zrovna je otevřený, mohou tak nahlédnut dovnitř: ukrývá bohatě zdobený oltář, na něm svícny a modlitební knihy položené na lavicích.
Ani se mi nechce věřit, že kaple z počátku 18. století bývala menší. Podle zápisu ve vinořské kronice ji z vděčnosti nechala rozšířit a vyzdobit hraběnka Šporková, která poblíž místa nečekaně, ale šťastně porodila dceru. Obsah pamětního spisu spadá do doby, kdy zdejší panství patřilo již zmíněným Černínům z Chudenic.
 |
Historie Satalic, jejichž název odkazuje ke strkání a rvačkám, je spojena s přilehlým územím, které spadalo pod správu jednoho z nejstarších šlechtických rodů, jehož rodokmen sahá do 12. století. První Černín se dokonce stal nejvyšším komořím Království českého. Vinořské panství koupil v roce 1650 (někde se uvádí 1652) Heřman Černín od Karla Ferdinanda z Valdštejna, vinořskou rodovou větev založil Wolfgang Maria v roce 1797 na základě odstupní smlouvy se svým bratrem Janem Rudolfem. Získal Vinoř i sousední statky Satalice, Ctěnice, Kbely, Letňany a Radonice.
Satalická bažantnice
Do konce 18. století spadá i vznik satalické bažantnice ve francouzském stylu, kde se chovali také holubi, daňci a jeleni. Dnes slouží k rekreačním účelům, protíná ji řada pěšin. Na jejím konci stojí přístřešek postavený z větví, opodál je pověšena houpačka z lana, což dělá z prostranství ideální hřiště pro děti.
Na oboru navazuje kaštanová alej, která se na podzim pomalu halí do překrásných barev. Cesta mezi statnými stromy je poseta slupkami s ostny, některé popadané plody, kterým se nezvládám vyhnout, mi křupají pod nohama, z okolních polí stoupá sytá zemitá vůně.
V duchu jsem se přenesla o mnoho let zpět a procházím se mezi poli kdesi uprostřed Vysočiny, jen kousek od vesničky, kam jsem jezdila každé letní prázdniny a často i během roku. Nořím se do vzpomínek natolik intenzivně, že se během chvilky dostávám na rozcestí, kde opět začíná lesní porost, tentokrát jde o Vinořský park.
Skály v parku
Zámecký park byl založen v první půlce 18. století, patřila k němu obora, několik alejí a později byl propojen se satalickou bažantnicí. Ve druhé polovině 19. století byl areál i jeho přilehlé části upraveny, ráz barokní kompozice jim však v mnoha ohledech zůstal zachován.
Svérázný svět pražských nádražních putyk se proměnil. Některé nepoznáte |
Hned na jeho začátku jsou patrné pískovcové útvary, které postupně nabývají mohutnější a malebnější podoby, táhnou se napříč celým údolím. Líbivou scenerii tvoří spolu s tekoucím potokem u jednoho z odpočinkových míst, nepřehlédnutelný reliéf pak stojí u rybníka, kterému se říká U Kamenného stolu, kde jsou ve skále v řadě za sebou vytesány výklenky připomínající jakýsi kamenný trůn.
Perfektní místo na rande nebo na noční bojovku, bleskne mi hlavou a soudě podle nápisů na pískovci dostala podobné nápady už celá řada lidí přede mnou. K čemu přesně sloužily, není doloženo, traduje se však, že se na místě scházelo panstvo při honech, takže mohly sloužit například pážatům.
Archeologická naleziště
V parku lze narazit i na zbytky valů slovanského hradiště, které zde stávalo a skládalo se ze dvou nestejně velkých částí. Odhaduje se, že vzniklo už v 8. až 10. století, aby chránilo přemyslovské panství. Podle archeologických nálezů lze usuzovat, že jeho součástí byla i sakrální stavba, dokonce se na místě našly pozůstatky tzv. vinořské princezny – dívky z vyšší společenské vrstvy.
Hradiště zaniklo zhruba ve 12. století a později ho nahradil hospodářský dvůr. Zdejší oblast byla osídlena údajně už v době neolitu, takže je na archeologické nálezy nesmírně bohatá. Ostatně aktuálně vědci zkoumají pozůstatky kruhové stavby zvané rondel, staré téměř sedm tisíc let, tvarem a rozsahem připomínající slavný Stonehenge.
Středověká stopa
Ale zpět do současnosti. Naučná stezka, po které jsem se vydala, mě vede do vinořské zástavby a dále k místním rybníkům Malá a Velká Obůrka, nad kterými se nachází jedna z největších pražských komunitních zahrad s názvem Pastvina. Následuje další úsek lesem podél potoka a za chvilku už mohu pozorovat rybáře, kteří posedávají u Cukrovarského rybníka.
Rozhodla jsem se, že se podívám i do sousedního Jenštejna, který už formálně spadá pod Středočeský kraj, může se však pochlubit středověkým hradem, respektive jeho pozůstatky. Jakmile jsem se přiblížila na dohled, upoutá mě hradní věž, která jako by zázrakem vyrostla uprostřed venkovských domků.
Invalidovna stojí v Praze už 287 let. Z devíti čtverců stojí jen jeden |
Kromě ní zůstaly zachovány zbytky brány, věží i obvodová zeď na nádvoří. Původně vodní hrad pochází z půlky 14. století, později ho koupil Pavel, notář královské komory Karla IV., otec pozdějšího pražského arcibiskupa Jana. Ten ho zdědil a citlivě přebudoval na reprezentativní sídlo. Jenže kvůli sporům s králem Václavem IV. mu byl hrad zkonfiskován. Později často měnil majitele, na konci 18. století v něm našly domov čtyři chudé rodiny, což se promítlo do zásahů ve vnitřku věže. Ty byly částečně odstraněny při novodobé rekonstrukci.
Určitě stojí za to se vyšplhat po úzkém točitém schodišti až na střechu věže, odkud je skvělý výhled daleko do krajiny. Nevynechejte ani výstavu ve strážním domku, která je věnovaná nejen historii stavby, ale také přírodnímu léčiteli Janu Mikoláškovi, jenštejnskému rodákovi.
Proměny v čase
Vracím se stejnou cestou a vyjdu u vinořského hřbitova. Jako místo posledního odpočinku slouží i již zmíněnému rodu Černínů, jejichž hrobka je elegantní klasicistní stavbou z první poloviny 19. století. Byla zbudována z režně cihelného zdiva, střední část převyšuje krajní křídla na bocích a zadní straně, vstupní dveře jsou kovové a nad nimi je mramorová římsa, nad ní trojúhelníkovitý štít.
V kapli bylo pohřbeno šestnáct příslušníků rodu Černínů nebo jejich příbuzných. Před hřbitovem je hned několik památníků, které míjím a pospíchám ještě omrknout kostel Povýšení sv. Kříže na náměstí. Impozantní stavba je nejvýznamnější památkou Vinoře i okolí, původ kostela sahá prý až k počátkům křesťanství.
Jakmile se pokochám oku lahodící církevní chloubou, obracím se zpět a pospíchám přes park s Miranovými duby směr Ctěnice. Původní středověká tvrz byla renesančně přestavěna v 16. století, roku 1803 byl zámek přebudován ve stylu klasicizujícího baroka, poslední rozsáhlou rekonstrukcí prošel na přelomu milénia a postupně se proměnil v luxusní kulturní a gastronomický areál.
Nachází se zde butikový hotel s restaurací, bistro, obřadní síň i prostory na společenské akce. Právě probíhá jedna z nich, v budově kočárovny je v plném proudu veselka. Příchozí návštěvníky to však nemusí mrzet, mohou posedět v bistru, navštívit expozici v budově zámku nebo se jít projít do upraveného parku. Doporučuji nic z toho nevynechat, ale také si ohlídat jízdní řád. Autobusy, které vás zavezou zpět do města, tu staví jen jednou za hodinu. I když odjíždět z pohádkového místa se vám chtít nebude.
