Po třicetileté válce se skladba šlechty a majitelů panství v českých zemích proměnila. Statky protestantů zakoupili katoličtí šlechtici ze zemí podřízených habsburskému trůnu. Tak se z italské Florencie dostal do Hořic a na statek Třebovětice Giacomo Strozzi, komoří a polní podmaršálek Ferdinanda II. Po jeho smrti zdědil majetek nejstarší syn Petr, který sloužil Ferdinandu III. jako generál a podmaršálek.
Vojensky i diplomaticky se mu velmi dařilo, než ho v 38 letech zabila zbloudilá kulka. Ještě předtím však sepsal poslední vůli, ve které vůbec poprvé vyslovil přání vystavět útulek pro válečné invalidy, pokud zůstane bezdětný a jeho žena se znovu nevdá. Dědice neměl a jeho manželka Marie Kateřina z Frankenbergu spravovala dalších 50 let panství tak, aby výnosy posloužily na stavbu invalidovny.
 |
Z důvodu neustálých mocenských konfliktů vznikla v roce 1649 v Rakousku stálá armáda, do které byli vojáci verbováni a museli v ní sloužit doživotně. To však vedlo k tomu, že ve službě zůstávali i po zraněních a při nebojeschopnosti v důsledku trvalých následků.
To si uvědomil Petr Strozzi při roční rekonvalescenci po zranění v bitvě, a právě proto sepsal závěť, která řešila dožití vysloužilých vojáků. „Ti do té doby končili ve špitálech, starobincích a chudobincích nebo žebrali na ulici,“ popisuje Tereza Antošová, koordinační pracovnice Národního památkového ústavu, který od roku 2018 budovu spravuje.
S podobnou myšlenkou přišel i hrabě František Špork na Kuksu, ale ani on se zřízení nedožil. K výstavbě útulku došlo až v roce 1735. Válečných vysloužilců a invalidů už začalo být tolik, že obtěžovali městské obyvatele a nepříjemně připomínali dopady válek a císařské politiky.
To si jako první uvědomil francouzský panovník Ludvík XIV. a v roce 1670 se na jeho popud začal stavět dům pro válečné invalidy s ubytováním, nemocnicí, kostelem, hřbitovem a prostorem pro vojenské přehlídky. Celý komplex na předměstí Paříže byl dokončen roku 1676, resp. 1679 i s kaplí, měl 15 nádvoří a nejdelší budova měřila 196 metrů.
„Císař Karel VI. se roku 1728 rozhodl vybudovat tři invalidovny – ve Vídni, v dnešní Budapešti a v Praze. Invalidovnu mělo tvořit devět čtverců. Z důvodů nedostatku financí byl postaven pouze jeden. Kdyby však byla pražská Invalidovna dostavěna, svou velikostí (300 × 300 metrů) by předčila i svůj pařížský vzor,“ popisuje původní plány Nikola Klučarovská, zástupkyně kastelána.
Invalidovna měla být soběstačná
Karel VI. zadal stavbu dvornímu architektovi Pražského hradu Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi. „V budově měla být komplexně zabezpečena péče o válečné vysloužilce, nejen po tělesné, ale i duševní stránce. V centru komplexu měl být postaven monumentální kostel. I když k jeho výstavbě nedošlo, odkazy na to, že byl Kilián Ignác Dientzenhofer známý především jako sakrální architekt, můžeme nalézt v jednotlivých ubytovacích jednotkách a vysokých chodbách,“ vysvětluje Nikola Klučarovská.
Půdorys tvoří čtverec o hraně 100 metrů s vnitřním dvorem a vstupem ze severní strany. Severní křídlo (se zdobným průčelím) sloužilo jako reprezentativní, nacházely se zde sály pro návštěvy a byty pro důstojníky.
Zbylá tři křídla mají místnosti po vnějším obvodu, po dvou ubytovacích jednotkách se vždy střídá kuchyňka, která oba pokoje vytápěla kachlovými kamny. Nad kuchyňkami bydleli poddůstojníci a na vedlejších galeriích ženatí invalidé s rodinami.
Latríny a umývárny stály v rozích a byly důmyslně odvětrávány světlíkem. V jedné trojlodní ubikaci bydlelo 32 vojáků na 16 slamnících, na které dohlíželi v osmihodinových směnách tři poddůstojníci. „Vojenská služba byla doživotní, proto i Invalidovna fungovala ve vojenském režimu, na chod dohlížel posádkový kapitán, který řešil i vojenské přestupky. Pouze závažné delikty vyšetřovali strážníci a řešil civilní soud,“ popisuje Tereza Antošová. Za nedodržení denního řádu a přestupky, například opilství, nedovolené opuštění objektu, nechození do kaple apod., byli invalidé trestáni vězením.
Původním záměrem Karla VI. bylo vybudovat soběstačné místo tak, aby jej invalidé neopouštěli. Kromě ubikací zde měla být i nemocnice, kostel, společenské sály, pivovar, jatka, obchody a řemeslné dílny. Zeleninu si měli invalidé pěstovat na okolních pozemcích.
Původní plánovaná kapacita počítala s 4 tisíci invalidů včetně jejich rodin, nejvíce zde bydlelo po roce 1854 (1 404), průměrně zde žilo tisíc osob, během napoleonských válek krátce i 2 tisíce.
„V roce 1735 byl dokončen severovýchodní blok, první z devíti plánovaných dvorů, a nastěhovali se do něj první obyvatelé. Po dvou letech byl však z nedostatku peněz a zájmu donátorů celý projekt zastaven a invalidé si museli vystačit se stávajícím zařízením. Jídelna byla přeměněna na kapli, do otevřených arkád se nastěhovali stánkaři, polnosti byly pachtovány, pivo se dováželo z nedalekého pivovaru za nižší ceny,“ dodává Tereza Antošová.
Kilián Ignác Dientzenhofer vycházel z koncepce klášterního rajského dvora a italských paláců. Arkády byly tedy otevřené, aby vojáci mohli bez překážek vstupovat na dvůr uprostřed. A kvůli symetrii nebyly zazděné ani v patře. To výrazně snižovalo komfort bydlení. Otevřená stavba s vysokými klenbovými stropy se zdmi silnými až 1,5 metru na břehu řeky se téměř nedala vytopit. „Teploty uvnitř jsou stabilně nižší o 5 °C oproti teplotám venku,“ říká Nikola Klučarovská.
Z toho důvodu došlo záhy po dokončení k zazdění arkád v patře a o sto let později i těch v přízemí, k osazení druhých oken a snížení stropů pomocí podhledů v některých místnostech a zazdění otevřených galerií. Invalidé zde bydleli až do roku 1935, kdy se většina z nich přestěhovala do Hořic, do nové invalidovny postavené na místě, kde si ji o 278 let dříve Petr Strozzi představoval (fungovala do roku 1964).
Pár jedinců zůstalo v původní budově do 50. let, ačkoliv se do ní nastěhoval Zemský úřad pro válečné vysloužilce a další instituce včetně vojenského archivu. V roce 1941 sem byly umístěny sbírky Národního technického muzea a budovu krátce obsadili němečtí vojáci, kteří sklepy pod severním křídlem přestavěli na protiletecký kryt.
Archiválie a exponáty vojenského archivu a Národního technického muzea zaplavily v roce 2002 povodně. I přes částečnou rekonstrukci budova chátrala. Neprodala se ani ve veřejné dražbě, a tak ji v roce 2018 získal do správy Národní památkový ústav, který zde zřídil detašované pracoviště a budovu otevřel veřejnosti.
Západní křídlo pronajímá neziskové organizaci Studio Alta, která zde pořádá taneční a divadelní představení, vytvořila komunitní zahradu a kavárnu. Na dvoraně s kašnou a vzrostlými stromy získáte představu o velikosti Invalidovny, kterou proslavil také fotograf Josef Sudek. Ten zde bydlel po úrazu v 1. světové válce a nafotil zde cyklus Z Invalidovny.
22. ledna 2016 |
