První zmínky o obci, jejíž název odkazuje k hlubokým říčním údolím, pochází z roku 1222 a je uveden ve Vyšehradské kapitule. Listina krále Přemysla Otakara I. udělovala obci právo na přívoz, bez něho by se totiž místním těžko žilo. Vyšehradská skála tvoří předěl, který Podolí odděloval od Starého i Nového Města a sousedního Podskalí. Masivní útvar sehrál v historii významnou roli, jenže se později stal překážkou, která Pražanům znepříjemňovala život.
Z Podskalí se museli do Podolí a Braníka dostávat na člunu, případně se se zbožím trmácet nahoru na pankrácký vršek a pak zas klikatými uličkami dolů k řece. S rozšiřováním městské zástavby se však stalo zkrácení cesty nutností a jedinou variantou se jevila stavba tunelu.
Návrh vypracoval profesor Císařské a královské české vysoké školy technické v Praze Karel Vosyka a situoval jeho podskalské ústí do míst, kde stával domek převozníka. Přívoz, který na rozdíl od jiných nejezdil napříč, nýbrž jako jediný obeplouval část břehu, je historicky doložen od roku 1885 až do roku 1904. Tehdy se na sklonku roku otevřel nový tunel veřejnosti, o pět let později byla vybudována také tramvajová trať, v letech 1949–67 pod skálou jezdily také trolejbusy.
 |
Přístav a plovárna za tunelem
A od té doby si lidé mohou užívat korzování po nábřeží, dnes tudy vede i frekventovaná cyklostezka. Těsně za tunelem po levé straně stojí vyhlášená porodnice, kde přicházejí děti na svět už od roku 1925. Komplex budov namáčknutý na vyšehradskou skálu dává tušit, že původně sloužil bohatým jako sanatorium šikovného chirurga i podnikatele Rudolfa Jedličky.
Čtyři křídla jsou propojena centrální vstupní halou, pacientům byla k dispozici vodoléčba, uhličité, hydroelektrické a slatinné lázně, inhalační místnosti, rentgen, chirurgie i interna, pohodlné pokoje a další zázemí byly samozřejmostí. Všechna čtyři patra propojoval výtah. Odkaz moderního zařízení, které využívá nejnovější poznatky a metody, nese Ústav pro péči o matku a dítě dodnes.
O něco malebnější pohled než na nemocniční komplex se cyklistům i pěším naskytne po pravici, kde se nachází přístav patřící jachtařskému klubu.
Zátoku mezi nábřežím a veslařským ostrovem starousedlíci nazývali háfn.
„Vznikl v druhé polovině 19. století jako vorový přístav a zimoviště parníků.
S postupným utlumováním voroplavby a výstavbou velkorysého smíchovského přístaviště však přestal plnit původní účel a místo toho se stal Mekkou pražských sportovců. Jachtařům a kanoistům tady velel Josef Rössler-Ořovský, zatímco plavce měl na starosti František Mejzlík,“ popisuje hrdý lokální patriot zvaný Vyšehradskej jezdec na svém webu.
Slavná horolezkyně Klára Kolouchová má domov a rodinu v pražském Podolí |
Mejzlík se v sezoně živil jako plavčík, takže není divu, že v roce 1922 využil možnosti provozovat vlastní plovárnu sloužící i jako tréninkové centrum pro plavce, stačilo na ochranné hrázi přístavu postavit převlékárny a na hladinu řeky spustit dřevěné molo.
Bohužel zdatný plavec a trenér zemřel čtyři roky po otevření, a tak Mejzlíkárna, jak se místu lidově říkalo, připadla jeho dětem. Plovárna ve 30. letech prošla modernizací a její spanilou jízdu ukončilo až znárodnění. Definitivně zanikla v 60. letech, k čemuž přispěla i výstavba vltavské kaskády, protože voda se nestihla v místě dostatečně ohřát.
Říční lázně a bazény
Mejzlíkárna však nebyla zdaleka jedinou podolskou plovárnou. Stačí procházkovým tempem pokračovat ke Dvorcům, kde byl úspěšně obnoven odkaz Žlutých lázní. „Jejich založení má na svědomí několik podolských usedlíků, kteří se roku 1903 v hospodě Na Zavadilce dohodli, že si pod cementárnou postaví vlastní koupadlo. Původně skromný dřevěný prám s koupacím bazénem se postupem let zvětšoval a přibývalo návštěvníků. Na břehu se proto vybudovaly dřevěné kabinky a z kroužku zakladatelů se stalo družstvo. Ze společného měšce pak družstevníci odkoupili přilehlou Schwarzenberskou louku a na ní vybudovali moderní pískové, sluneční a sprchové lázně,“ popisuje na svém webu Vyšehradskej jezdec a dodává, že oblíbená prvorepubliková plovárna přesně vystihuje atmosféru doby, kdy se začalo dbát na zdraví a kondici.
A proto fungovaly v sousedství také První podolské lázně, kterým se říkalo Modré. Po znárodnění se oba podniky sloučily. V šedesátých letech však jejich sláva začala pozvolna upadat, na čemž se výrazně podepsal nový plavecký stadion.
Podolská vodárna. Bílá kráska oslňuje turisty i obyvatele Prahy |
Jeho provizorní provoz byl zahájen již od roku 1960, kdy se zde konaly spartakiádní plavecké závody. Pro veřejnost byl ale otevřen až v srpnu roku 1965. Návštěvníci měli už tehdy k dispozici krytý padesátimetrový bazén a dva venkovní bazény se skokanskou věží. Areál se postupně rozrůstal a modernizoval, proto se mohly venkovní bazény začít vyhřívat a zůstat otevřené i přes zimu.
S ohřevem vody souvisí jedna technická zajímavost. Od poloviny 80. let je plavecký areál spojen potrubím se sídlem České televize na Kavčích horách. Tam studenou vodu z Podolí využívají k chlazení studií, načež ji – už vlažnou – vracejí zpět, čímž vylepšují energetickou bilanci bazénu.
Chrám vody
A když už jsme u té vody, protože Podolí a voda jsou zkrátka nerozlučná dvojka, nesmíme zapomenout ani na vodárnu, nepřehlédnutelný monument klasicismu podle návrhu Antonína Engela. Ten se podílel také na tvorbě regulačního plánu Dejvic, včetně budovy generálního štábu na Vítězném náměstí nebo nedaleké Masarykovy koleje.
Vodárna Káraný po připojení k Velké Praze zkrátka už nestačila, počet obyvatel se téměř ztrojnásobil. Hlavní část nové vodárny vyrostla na podolském břehu mezi lety 1922–1929 a stala se nejdůležitějším zdrojem pitné vody pro Prahu. Druhá část přibyla v 50. a 60. letech minulého století v souvislosti s nutnou modernizací filtračního systému a zvýšenou spotřebou vody po válce.
5. září 2018 |
SMLSALOVINY aneb jak žít a přežít
Sledovat další díly na iDNES.tvMeziválečná architektura i sorela
Abychom však nezůstávali pouze u nábřeží, můžeme se vydat vzhůru do kopce, kde se rozprostírá vilová čtvrť plná pozoruhodných staveb. Architekti ve dvacátých a třicátých letech měli doslova žně, jelikož si smetánka nechávala projektovat originální sídla. Ostatně stačí pozvolna stoupat křivolakými uličkami sevřenými z jedné strany Vyšehradem a z druhé Kavčími horami a můžete se kochat množstvím funkcionalistických vil, kdy každá zvlášť dýchá ojedinělou minulostí.
V ulici Pod Klaudiánkou si nelze nevšimnout vily obložené keramickým obkladem, kterou má na svědomí dvojice architektů Arnošt Műhlstein a Victor Fűrth. Jde o raritní soukromou realizaci, v rámci Prahy se zaměřovali především na činžovní domy.
Z luxusního sanatoria je největší porodnice. Ale mohl zde být hotel |
V Procházkově ulice na vás vykoukne betonová budova s obřími okny od Josefa Pleskota, opodál v Lopatecké pak stojí dům, kde vyrůstala světoznámá architektka Eva Jiřičná. V té samé ulici nepřehlédnete vínovou fasádu vily houslového virtuosa Karla Hoffmanna, člena proslulého Českého kvarteta, ve které nechybí hudební salon. O pár ulic dál bydlel svého času i milovaný výtvarník Jiří Trnka, když se přestěhoval z Košíř.
V současnosti lehce opomíjeným, nikoliv však nezajímavým místem je areál vysokoškolských kolejí v těsném sousedství hřbitova. Areál spadající pod ČVUT byl vybudován po roce 1953 podle standardního projektu vzniklého na půdě Fakulty architektury a pozemního stavitelství ve stylu socialistického realismu – „sorely“, ta má ráda tradiční zástavbu do bloků s reprezentativním náměstími a se širokými bulváry v čele s dominantami či triumfálními oblouky, obelisky a podobně. Nemohou chybět ani motivy pěticípé hvězdy či srpu a kladiva.
A pokud se vám okouká rozličná architektura, můžete se vydat do parku okolo České televize, z Podolského profilu je překrásný výhled na město, zahrát si pétanque v pankráckém parku, dát si pivo po tréninku na Děkance nebo si na Dvorcích pochutnat na nejlepším kebabu ve městě.
