O zahradě s terasou manželé Sodomovi snili, v řadovém domě v Košířích ji...

O zahradě s terasou manželé Sodomovi snili, v řadovém domě v Košířích ji objevili. | foto: MAFRA

Malíř Milan Sodoma odešel z Vyškova do Prahy. Domov našel v Košířích

  • 1
Malíř Milan Sodoma slyšel o pražské čtvrti Košíře poprvé, když se svou ženou Danielou hledali byt se zahradou. Svým klidem a blízkostí přírody jim hned učarovaly a i po čtyřech letech je stále příjemně překvapují. Článek přinesl magazín City Life.

Košíře jsou takovou pražskou Popelkou. Málokdo je zná, žijí si svým poklidným životem a hektika sousedního Smíchova a Homolky tu působí jako z jiného světa.

O jejich odlehlosti svědčí i to, že je developeři objevili až v posledních letech. Přitom Košíře byly osídleny dřív než Smíchov, staly se samostatným městem a po připojení k Velké Praze i samostatnou čtvrtí, pod kterou spadaly i Jinonice a Motol.

Na zelených svazích vyrostla prvorepubliková rezidenční čtvrť Na Cibulkách a dole v údolí chudinská kolonie Na Popelkách, kterou barvitě popisoval Karel Čapek v Lidových novinách v dubnu 1921 (text vyšel i v knize Obrázky z domova).

Návrší mezi vilovou zástavbou a lesoparkem usedlosti Cibulka zaplnily za první republiky řadové domky pro dělníky. Slavnější sousedy připomínaly alespoň názvy ulic podle prvorepublikových herců.

„Ženy jsem vždy vnímal jako nadpozemské bytosti, obdivuji je a svůj pocit ztvárňuji v obrazech. Tvořím intuitivně a právě ten neuchopitelný proces mě ohromně baví,“ říká umělec.

„Původně byly domky jednopatrové, postupně jim majitelé přistavěli patro, zobytnili půdu a sklep, čímž vznikl příjemný čtyřpodlažní dům pro menší rodinu. Hledali jsme byt se zahradou a tento dům nás na první pohled okouzlil citlivou rekonstrukcí, starou zahradou a svou polohou blízko lesa,“ usmívá se Milan Sodoma. Adresa je to symbolická, jeho žena Daniela Sodomová je producentkou a autorkou her Meda, Werich a letošní novinky Marta na Letní scéně Musea Kampa.

Košíře přitom ani jeden z nich neznal, předtím bydleli ve Vršovicích a užívali si blízkost centra, ruch města a návštěvy přátel. „Překvapilo mě, jak jsou Košíře dobře dopravně dostupné. Pěšky dojdete na metro do Jinonic, autem jste v centru do deseti minut, zastávku vlaku máme pár kroků od domu,“ popisuje Milan.

„Obecně mi připadá, že si Češi málo uvědomují, jak skvěle se u nás žije, a v Praze je to ještě znásobené – má výhody velkoměsta i maloměsta. Všude dojdete pěšky, širší centrum obejdete za 1,5 hodiny, MHD je čistá a spolehlivá, občanská vybavenost dostupná a služby dobré. Nízká zástavba působí příjemně na psychiku oproti proskleným výškovým budovám. Vždy mě překvapí, kolik má Praha parků a zeleně,“ vypráví Milan.

Odhalení nitra

Do Prahy přišel Milan v 18 letech, protože se chtěl věnovat umění. Předtím studoval Střední školu průmyslového designu v Uherském Hradišti a od 15 let byl zvyklý žít sám.

“Hradiště považuji za jedno z nejkrásnějších českých měst. Doznívá v něm folklor, na přelomu tisíciletí tam ještě babičky běžně chodily v kroji a radost z tradice byla cítit na každém kroku. Významně to formovalo moje estetické vnímání,“ popisuje Milan.

V Praze nastoupil znovu na střední školu a vystudoval grafický design. Tomu se věnoval mnoho let, než se rozhodl odejít na volnou nohu a stát se malířem.

Bývalý strojírenský podnik Walter a spol. se už přeměnil na moderní...

“Mým celoživotním cílem je být autentický, snažím se rozpoznávat vlivy okolí a odhalovat své já. Umělecká tvorba je výbornou technikou,“ vysvětluje Milan Sodoma, který se malovat učil samostudiem a experimenty.

Po raném geometrickém a abstraktním období teď maluje zejména ženy. Používá tuš a houbu, v menší míře i štětec a různé předměty se zajímavou texturou.

“Tvořím to, co cítím. Baví mě, že dopředu nevím, co vznikne. Samozřejmě mám určitou představu, ale jakmile začnu, obraz mě pohltí a já maluji podle své intuice. Je to podobné jako cestování, víte, kam jedete, ale co přesně tam uvidíte a zažijete, nelze naplánovat,“ vyznává se Milan.

Milan Sodoma (37)

Z rodného Vyškova u Brna odešel v 15 letech na internát do Uherského Hradiště, kde studoval průmyslový design. Toužil dělat umění, a proto se přestěhoval v 18 letech do Prahy a vystudoval grafický design na Střední průmyslové škole grafické (Hellichovku). Pracoval jako ilustrátor, až se ve 30 letech rozhodl naplno věnovat vlastní tvorbě. Jeho žena Daniela provozuje Letní scénu Musea Kampa.

Jeho černobílé malby jsou velmi minimalistické, a přesto vás přitahují svou hloubkou. Nejtěžší je poznat konec, jeden tah navíc může dílo nenávratně zkazit. “I tvůrčí energii je třeba umět zastavit,“ směje se Milan, který si od tvorby chodí odpočinout do lesoparku Cibulka.

Ateliér si zřídil ve sklepě, který má prosklenou stěnu a vchod na zahradu. Je sice výrazně menší než jeho předchozí ateliér v Pragovce, ale místo 40minutové cesty seběhne pár schodů a může se během dne potkávat se svou ženou. Daniela si zařídila pracovnu v podkroví a společně si užívají vzájemnou blízkost a tvůrčí energii a zároveň dostatek soukromí. Rádi také chodí na procházky a objevují nová místa v Košířích.

Skrytá krása

Košíře vznikly jako zemědělská vesnice, kterou od 10. století obklopovaly pole a později vinice. Mezi nimi se postupně objevovaly usedlosti, po nichž dnes zůstaly poetické místní názvy. V novoklasicistní Kavalírce bydlela rodina Ringhofferů, která vyráběla železniční vagony a luxusní salonní vlaky pro evropské panovníky.

Věhlas jí však zajistily filmové hvězdy. Ve výstavním pavilonu od Jana Kotěry zřídil začátkem 20. let režisér Karel Lamač filmové ateliéry a natáčel zde němé filmy. Herec Theodor Pištěk (otec známého výtvarníka) zde provozoval kantýnu. Slibný rozvoj neukončila hospodářská krize, ale požár v říjnu 1929.

V ulici Jinonická se rozpadá usedlost Turbová z poloviny 18. století, která nese jméno po Františku Xaveru Turbovi, královském radovi České komory.

Mnohem známější je však pozdější obyvatel – Jiří Trnka, který si zde v letech 1938–1958 zřídil ateliér a podle tajuplné zahrady sepsal a ilustroval fantastickou knihu o kocourovi, trpaslíkovi a zvědavých klucích.

Zemědělskou usedlost Cibulka nechal v letech 1817–1826 přestavět biskup Leopold Thun do barokního stylu a zasadil ji do rozsáhlého anglického parku s drobnými stavbami a plastikami. „Chodím do něj rozjímat. Při procházce narazíte třeba na kamennou rozhlednu, ze které vidíte Jinonice, Motol, Strahov, altánek, lomenou bránu s hradbou, sochu Diany apod.,“ říká Milan Sodoma.

V bývalé hájence funguje komunitní centrum, v rozpadlé Cibulce má vzniknout dětský hospic. Bývalý strojírenský podnik Walter a spol. se už přeměnil na moderní kancelářskoobytný komplex Waltrovka. Výrobu motocyklů, tříkolek, aut a leteckých motorů připomínají plastiky Davida Černého i zrevitalizované tovární budovy.

„Rádi se tu zastavíme v květinářství Prosecco Flowers, kde vážou nejen krásné kytice, ale mají také skvělou kávu, makronky a prosecco. Na terase řecké restaurace Filema si připadáte jako na dovolené u moře. Na rohu mají i řeckou cukrárnu s bezkonkurenčními dezerty. Jinak tu moc zajímavých podniků není, což je asi jediná nevýhoda Košířů,“ směje se Milan Sodoma.

Košíře

  • Vznikly na konci 10. století na pravém břehu Motolského potoka jako zemědělská osada.
  • První zmínka o Košířích se dochovala z roku 1185, tehdy vesnice patřila ženskému benediktinskému klášteru sv. Jiří.
  • K viničním a zemědělským usedlostem začaly v druhé polovině 19. století přibývat dělnické domky, kam se stěhovali dělníci smíchovských továren.
  • Roku 1895 byly Košíře povýšeny na město a v roce 1922 se staly součástí Velké Prahy jako samostatná čtvrť.
  • Za první republiky zde vznikla výstavní vilová zástavba Na Cibulce, dřevěná budova stejnojmenné školky připomíná školu z Obecné školy. V ulici Schodová 5 stojí dům z filmu Pelíšky.
  • Kolem bývalé usedlosti Božínka (v Jinonické ulici) vytvořil cestovatel a botanik Alberto Vojtěch Frič soukromou botanickou zahradu se skleníky s kaktusy a etnografické muzeum. Chvíli zde bydlel i Jaroslav Hašek, bohužel vila už nestojí.
  • Za návštěvu stojí funkcionalistický kostel sv. Jana Nepomuckého nad Košířským náměstím z roku 1942.
  • V Závodech přístrojů a automatizace na Vidouli (dnes Areál Tellus) probíhal od roku 1965 vývoj počítačů.