„Měla jsem totiž jen postel, psací stůl, na kterém nic nebylo, pár malých poliček se dvěma svíčkami a kadidlem, které jsem nikdy nepálila, protože jsem nesnášela ten zápach,“ popisuje Maia Lemlij, vedoucí londýnského architektonického studia XUL.
Malý obývací pokoj s krbem si vystačí s minimem nábytku i nenápadných dekorací.
„Na rozdíl od všech mých kamarádek jsem na stěnách neměla plakáty klučičích kapel ani polaroidové fotky kamarádů. Intuitivně jsem v pubertě věděla, že se snadno nechám rozptýlit. Moje stěny byly stejně světle šedé jako zbytek domu a nikdy by mě nenapadlo požádat o jejich vymalování jinou barvou,“ popisuje svůj pokoj.
A pokračuje: „Do Londýna jsem se přestěhovala ve 22 letech jen se dvěma kufry. Bydlela jsem sama a můj byt byl jen větší verzí mé ložnice doma. Pak jsem bydlela v několika společných bytech s přáteli a nikdy jsem toho nenashromáždila o moc víc, než se mi vešlo do malé skříně IKEA.“
Po svatbě si pořídila s manželem dům, dvě děti a psa. Jen před pár lety jí diagnostikovali ADHD a Maia konečně pochopila, kolik jejích životních vzorců chování a problémů bylo celou dobu spojeno s jejím ADHD.
Dům pro život
Přístavba rozšířila prostor domu pro rodinu s dětmi.
„Když zkoumám vliv ADHD na svůj každodenní život, uvědomuji si, že prostory, které obývám, mají velký vliv na to, jak se cítím. Já i můj manžel jsme architekti. Náš krásný dům jsme navrhli, když bylo naší nejstarší dceři 1,5 roku. Celé přízemí je otevřené. Musíme na ni pořád vidět! Bude to báječný prostor pro večírky!“ říkali jsme si.
Po deseti letech přibylo další dítě i hlučné štěně a otevřený půdorys se manželům se najednou nezdál jako nejlepší řešení.
„Jak holky rostly, přestěhovali jsme hernu a dole máme zákaz hraček. Jsme však obdařeni kreativními a mazanými dětmi, takže plastové hračky a gumové podložky nahradily krabice a krabičky s hlínou, barvami a až příliš velkým množstvím fixů a papírů v desítkách textur a formátů,“ popisuje Maia.
Všeho moc škodí
Výhled do zeleně působí uklidňujícím dojmem.
„S otevřeným prostorem je to tak, že věci cestují, a cestují obzvlášť dobře, když není jasné místo, kde mají být, nebo když máte dostatek rovných ploch, na které můžete věci odložit ´jen na minutu´ na cestě za něčím jiným. Výtvarně nadané děti vyvěšují všude krásné obrázky, keramiku či artefakty, hned vedle suvenýrů z cest a dárků,“ říká architektka.
Když je doma, bývá tak pro ni těžké se uvolnit. Všechny ty věci, které neustále vidí, jsou vizuální informace, jež musí její mozek nějak zpracovat.
„Je to příliš stimulující, rozptylující a vyčerpávající. Nyní pečlivě přemýšlím o tom, jak bych mohla znovu získat kontrolu nad svým domem. Protože lépe chápu, jak můj mozek funguje, musí mi můj dům poskytovat to správné prostředí,“ vysvětluje Maia.
U podlahových krytin a dalších povrchových úprav bývá vhodné zvolit něco, co nemá příliš výrazný vzor.
„Neříkám, že otevřený půdorys a neurodiverzita nejdou dohromady, ale musíme si uvědomit, že příliš otevřený půdorys může být pro některé z nás až stresující. Chtěla bych, aby prostory, které obývám, pomáhaly rozvíjet kreativitu mého mozku s ADHD. Tato kreativita je hůře přístupná, pokud je kolem příliš mnoho vizuálních podnětů.“ Toto zjištění lze použít v každém interiéru, kde žije někdo s ADHD či autismem.
„Také vím, že nemohu upínat všechny své naděje k přístupu Marie Kondo (poradkyně v oboru úklidu a organizace a popularizátorka minimalistického životního stylu, pozn. redakce). Věřte mi, zkoušela jsem to, jenže kvůli ADHD to prostě nestíhám. Ať už děláte cokoli, musíte být realističtí, snažit se, aby to bylo udržitelné, a přistupovat k tomu laskavě. Čím více toho architektura udělá za vás, tím méně bude záviset na vašich vlastních organizačních schopnostech.“
Co by nemělo v dětském pokoji chybět a proč zařizování nepřehánět |
Otázky, které si můžete položit
Studio XUL i díky Maie dnes používá při vytváření návrhů interiérů pro rodiny, kde je někdo s ADHD, následující otázky:
● Potřebuji prostor, kam bych se mohl uchýlit?
● Kolik toho chci vidět, rozptylují mě určité předměty? Co by mohlo být za dveřmi nebo dokonce za prosklenými skříněmi?
● Všechno by mělo mít své místo a vy chcete, aby bylo každému jasné, jaké je to místo. Mohlo by vám pomoci udělat si soupis různých věcí, které vlastníte, a pokusit se je kategorizovat. Nebo si představte „den ve vašem životě“ a přemýšlejte o tom, jak se věci přesouvají, když váš den plyne. Kam například odkládáte své věci, když vcházíte do domu? Školní tašky? Boty?
● Jste citliví na světlo? Zamyslete se nad orientací svého domu a nad tím, jak zmírňujete vnikání přímého slunečního světla v různých denních dobách.
Herna pro dvě děti je až překvapivě „strohá“.
● Jste citliví na hluk? Zamyslete se nad akustikou a zajištěním správné zvukové izolace pro různé funkce. Pokud například plánujete pracovat v přízemí, zamyslete se nad tím, kam umístíte svůj pracovní stůl ve vztahu ke spotřebičům. Možná budete chtít přidat další akustickou izolaci na stěny a podlahy. Zamyslete se také nad materiály a povrchy (například nad vrzáním při pohybu nábytku na tvrdé podlaze).
● Jste citliví na pachy? To může mít vliv například na otevřené kuchyně.
● Umělé osvětlení vybírejte pečlivě, protože blikající umělé osvětlení může být pro některé lidi problematické.
● Jste citliví na strukturu podlahy? Chodíte rádi bosí, nebo ne?
● Pečlivě vybírejte barevnou paletu.
Zde je Maia rozpolcená, protože její kreativní mozek tlačí na výběr odvážných barev, které nemusí mít stejně uklidňující účinek jako neutrálnější paleta. Barevné akcenty mohou fungovat lépe než spousta barev a střetávajících se vzorů. U podlahových krytin a dalších povrchových úprav by možná bylo vhodné zvolit něco, co nemá příliš výrazný vzor.
Při přípravě občerstvení pro hosty lze otevřít část linky, po skončení se dveře zavřou a nic nepůsobí rušivě.
O studiu XULSpolečnost XUL Architecture se sídlem v severním Londýně je komerčně orientovaná architektonická kancelář, která se zaměřuje na klienta. Klade zvláštní důraz na zkušenosti klienta a také na hledání důmyslných způsobů, jak do architektury vnést světlo. XUL věří, že každý klient je výjimečný a má svůj příběh. Jejich rozsáhlý výzkum je založen na hledání způsobů, jak do architektury vnést více přirozeného světla, protože to má pozitivní vliv na kvalitu prostoru, pohodu, produktivitu a kreativitu. „Způsob, jakým navrhujeme své domovy, může lidem s ADHD ztěžovat život, ať už jde o architektonické zásahy, uspořádání, výzdobu a organizaci skladování, obvykle se časem naučíme vytvářet metody, které nám vyhovují. Vzhledem k tomu, že ADHD vypadá u každého jinak, bude záležet na konkrétním člověku, co bude fungovat a držet.“ |
Koupelna s velkým sprchovým koutem je v nadčasové barevnosti.
ADHDADHD (zkratka anglického attention deficit hyperactivity disorder) – hyperkinetická porucha (HKP), porucha pozornosti s hyperaktivitou, patří mezi vrozené neurovývojové poruchy. Velmi úzce souvisí s méně často zmiňovanou ADD – poruchou pozornosti, jde o stejný syndrom, ale bez prezentace jinak nejviditelnějšího hyperaktivního přiznaku. Oba pojmy se běžně používají jako synonyma. Porucha se projevuje již od raného dětství, nejvíce ve školním věku, kdy postihuje 3 až 7 % dětí. Ve 40 až 50 % případů symptomy přetrvávají do dospělosti. Spíše než hyperaktivita se v tomto období objevují pocity vnitřního neklidu, nadále přetrvává impulzivita a porucha pozornosti. Zdroj: Wikipedia |
