Moc nechybělo a malebná vesnice na rozhraní Čech, Moravy a Rakouska navždy zmizela. Kdysi tu stál zámek, škola a mlýn. Koncem osmdesátých let minulého století byla prázdná, z většiny domů zůstaly ruiny. Pak v obci několik nadšenců otevřelo keramickou dílnu a Maříž zázračně ožila.
Zvenku působí jako zdařilá rekonstrukce, ve skutečnosti jde o pasivní, energeticky úsporný zateplený dům.
Časem se tu zabydleli i chalupáři. Přednedávnem sem začali jezdit také Zora a Stanislav: „Okolo projíždějí cyklisti a chválí, jak je ta naše chalupa pěkně zrekonstruovaná,“ říkají.
A pokračují: „Tak dlouho jsme sháněli starou chalupu, až jsme si ji museli postavit. Domy byly většinou vlhké nebo šlo o hospodářská stavení, hledali jsme něco menšího pro nás dva.“
Novostavba mate tělem i uvnitř. Je vybavená moderními technologiemi, rekuperační jednotka filtruje, předehřívá nebo ochlazuje vzduch, podle potřeby. Veškeré rozvody jsou ovšem zakryté, na první pohled stylový chalupářský interiér. Stanislav s úsměvem přiznává, že nechtěl, aby mu něco připomínalo kotelnu.
Do zdejšího kraje Zora jezdila od dětství k babičce, vždycky to tu měla ráda. S nedalekými Slavonicemi ji donedávna spojovala rovněž práce ve Slavoně, společnosti vyrábějící dveře (firma je jedním ze zakládajících členů Centra pasivního domu). Když partneři plánovali dům, věděla, že bude energeticky víceméně soběstačný. „Přemýšlela jsem ještě o variantě ze slámy, ale to mi doma neprošlo,“ říká pobaveně.
Fotogalerie |
Stanislav se zpočátku obával, že místo u hranic je příliš zapadlé. Rychle si je ale zamiloval: „Jakmile přijedeme, sednu si na terasu a chvíli jen koukám do krajiny, na rybník, les…“.
Aktivně pasivní
„Přáli jsme si dům, ve kterém se dá celoročně bydlet. Nechtěli jsme v pátek přijet a čekat, že příjemně bude až v neděli odpoledne. U pasivní stavby jde o levnější provoz a úspory do budoucnosti, podstatná je ale tepelná pohoda a čisté prostředí uvnitř,“ připomíná Zora, která se pracovně potkávala s architektem Mojmírem Hudcem z ateliéru Elam.
Jako jeden z prvních u nás se této výstavbě věnoval a návrh domu popisuje takto: „Tvar stavby byl daný stavebním úřadem, nicméně i tak jsem se snažil co nejvíc jej přizpůsobit okolní zástavbě. Staré chalupy v sobě měly hodně pasivních prvků, předkové nepoužívali techniku, ale selský rozum. Postavit proto nově ,chalupu‘ v pasivním standardu nebyl problém.“
Majitelé si nakreslili plánky, kde podle nich bylo pár „naivit“. „Chtěli jsme vesnickou chalupu, tudíž automaticky vyšla malá okna. Pan architekt nás přesvědčil o velkých a jsme rádi. Měli jsme pocit, že potřebujeme víc pokojů pro návštěvy. Rozmluvil nám to stejně jako obytné podkroví.“
Majitelé si nejdřív přáli další pokoj pro návštěvy. Místo něj se povedlo otevřít dispozici obytné místnosti. Kredenc z bazaru oživil patinovaný nátěr.
Stačí jeden hostinský pokoj, návštěvy jezdí čtyřikrát do roka, v dispozici tím zůstalo víc plochy pro obytnou místnost. Přesně je spočítaná délka přesahu střechy nad jižní fasádou s velkými okny (s izolačními trojskly).
„V zimě je možné využít teplo nízko skloněného slunce, okna ,sbírají‘ maximum solárních zisků. V létě, kdy je naopak slunce vysoko, jsou pokoje chráněné před horkem. Přesah střechy tvoří kromě toho pergolu nad venkovní terasou,“ vysvětluje architekt.
U nás na chalupě
V ložnici jsou na stěnách hliněné omítky. Jejich předností je, že samy vyvažují optimální vlhkost.
Uvnitř dotvářejí atmosféru zarámované výhledy: z hostinského pokoje a kuchyně na cestu k aleji, z ložnice a obývacího pokoje na rybník. Přízemní chalupa je vyzděná z plynosilikátu zatepleného polystyrénem, užitnou plochu 86 m2 majitelé ladili k finančním možnostem.
Kromě obývacího pokoje s jídelním a pracovním koutem a kuchyně se do nízkoenergetický dispozice vešly ložnice, pokoj pro hosty, koupelna s toaletou, oddělená toaleta, technická místnost a komora na kola.
Náklady na nezbytné technologie pokryla dotace Nová zelená úsporám (rekuperační jednotka Pichler Evora stála 300 000 Kč). Několik stovek tisíc ušetřili majitelé tím, že část prací řešili sami. S pomocí stavební firmy to zvládli do roka. Podotýkají, že značný podíl na výsledku měl architekt i zaplacený nezávislý stavební dozor, který ohlídal kvalitu provedení a vedl stavební deník.
„Nebýt mě, tak Standa neví, co všechno umí,“ říká s úsměvem Zora. S místním tesařem udělali krov, sám položil krytinu na střeše. Krov je zateplený sedmdesáti centimetry vaty (respektive minerální vaty Isover). Do izolování se pustili partneři společně.
Přesah střechy chrání terasu vydlážděnou žulovými oseky. Portálová, zčásti posuvná okna s izolačními trojskly (výrobce Slavona) celoročně „sbírají“ solární energii.
Na dláždění terasy padlo pár tun levnějších oseků z žulových kostek a Zora dodává: „Měli jsme místního pana Lorence (připomínka filmu Na samotě u lesa). Bylo mu skoro devadesát, takže jen ukázal, jak se dláždí.“
Stanislav si troufl na dřevěnou podlahu, v ložnici se pustil do natahování hliněných omítek (udržují v místnosti optimální vlhkost). Přiznává, že to bylo náročnější, než si myslel, a práci nechal zedníkovi.
Padnout do kanafasu
Partneři dávali přednost českým značkám, třeba půdovky do kuchyně vybrali z cihelny ve Vysokém Mýtě, kachlová kamna v Domažlicích. Protože hlídali rozpočet, hodilo se, že kuchyňskou linku poskládali ze zlevněných korpusů IKEA. Truhlář k nim dodal dvířka a Zora je natřela.
Chalupaření partnery v pozitivním smyslu pohltilo. Výtvarnice a designérka Zora Stupňánková časem spustila dokonce e-shop se stylovou keramikou a textilními doplňky. Dalším chalupářům tak usnadňuje i zpříjemňuje zařizování.
Menší hostinský pokoj s výhledem na cestu vedoucí k aleji Zora zútulnila modrobílými doplňky z bavlněného kanafasu z vlastní kolekce textilu.
„Začalo to tím, že jsem sháněla porcelánové lampy, které dřív na venkově visely v kuchyni nad stolem. Objevila jsem podobné, ale stály přes deset tisíc. Na keramických trzích jsem se seznámila s keramičkou a dohodly jsme se na spolupráci. Díky tomu prodávám autorskou ručně vyráběnou keramiku (včetně malých lustrů) z pálené hlíny,“ zmiňuje.
Aby doma bylo útulno, věděla, že bude potřebovat nějaké látky, proto po letech vytáhla stroj a začala šít. Dnes má na pomoc švadleny. V kolekcích nabízí například žakárové oboustranné vzory, které kombinuje s oblíbeným kanafasem z bavlněné příze.
Do chalupy tento materiál tradičně patřil, navíc díky své struktuře dlouho vydržel. Kdo umí šít a touží mít svůj originál, může si objednat některou z látek, na které navrhuje sama vzory a nechává je tkát v dílnách v Čechách i na Moravě.
