Popisujete setkání se sedmi muži a dvěma ženami. Každý z nich jako by ale měl úplně jinou motivaci žít na samotě, ne?
Měl. Někteří utekli před drogami. A některým se to povedlo, jiným ne. Další utekli před démony. A zase se to některým podařilo a jiným ne. A třeba Dáša Macháčková utekla před úspěchem - měla v Písku obchod a jídelnu se zdravou výživou, dvanáct zaměstnanců, ale nechtěla už dělat byznys a žít neustále s mobilem u ucha.
Ovšem všeho nechat a odejít na samotu jí poradila kartářka.
Dáša je sice ezoterička, ale jak ji znám, tímhle si spíš svoje rozhodnutí už jen potvrdila. Motivace k takové změně musí být hlubší. Má tři koně, přes léto pronajímá zájemcům maringotku na svých pozemcích, do města jezdí za kulturou a skutečně si život o samotě užívá. Představuju si, že jsem někde v Kašperských Horách na koncertě a najednou z těch šumavských hor, z tisíce metrů nad mořem, přijede Dáša na koni a uváže ho před kulturním sálem. Protože je to dáma, bude asi namalovaná, užije si koncert, prohodí pár slov s kamarády a kapelou, odváže koně a vyjede proti zapadajícímu slunci zpátky do hor a do lesů. To musí být fascinující.
A co motivace druhé samotářky Martiny Kyselové?
Zvířata. Má stádo koz, nepočítaně hus, dva osly, králíky, psa... Říká, že ji „srali lidi“ a že má ráda zvířata, i když nejsou lepší než my. Zvířata jsou ale asi opravdovější. Martina dře od rána do večera, každý farmář to zná. Ona je na to navíc sama a na pozemku nemá ani vodu, pro ni jezdí kilometr daleko. Bydlí dlouhé roky v maringotce, kde nemá vodu ani elektřinu, a když si zatopí, je to svátek.
Dojemně vám popisuje, jak Vánoce poprvé po letech oslavila pohádkou v maringotce své kamarádky. Má neuvěřitelně drsný život.
Byl jsem u ní autorizovat náš rozhovor na sklonku podzimu. Napoprvé jsem ji nenašel, protože jí zrovna utekli osli a ona je musela honit po Šumavě a opravit jim ohradu. Za dva týdny jsem přijel podruhé, už skoro chumelilo a brzy byla tma. V maringotce jsme poslouchali fučení větru, rozsvítili jsme si čelovky, pomalu četli text rozhovoru a každé otevření dveří pustilo dovnitř zase o něco víc chladu. Martina uvařila kafe. Byl to obyčejný turek, přesto jedno z nejlepších kafí, co jsem kdy pil. V té tmě a opuštěnosti, kde z pozemku nevidíte jiné stavení a vlastně ani cestu. Takové kafe vám v nejlepším hotelu nenabídnou.
Ani jako žena se sama v maringotce nebojí?
Nikdo z šumavských samotářů se nebojí. Pokud, tak mají spíš strachy z nás. Z civilizace, ze složenek, z nevítaných návštěv nebo ze svých návštěv ve městě.
Oprávněné strachy?
Řeknu vám příběh, který se stal dalšímu z nich. František Klišík, chlap, který si kdysi uřízl na pile ruku. Básník, kterému jeho kamarád, šumavský grafik, udělal pár exkluzivních tisků jeho básní v nákladu snad dvacet kusů. Franta, jeden z nejhodnějších lidí, co znám, vzal do podpaží své ruky tuhle knížku, do kapsy si dal hodně peněz, což u něj znamená několik stovek, a vydal se za kamarádem do Beskyd. V Brně ho přepadli. Zřejmě proto, že se pochlubil, jak je jeho kniha cenná a že má při sobě „hodně“ peněz. Probral se před nemocnicí a krvácel z hlavy. Prodělal tři operace mozku, trepanovali mu lebku. Dneska má na hlavě znatelné jizvy a pomalu se mu vrací jiskry do očí... Šumavští samotáři se nebojí v přírodě, oni se bojí nás. Bojí se civilizace a já to naprosto chápu.
On ovšem na samotě žije s bratrem-dvojčetem.
Ano, oba jsou sami a skoro celý život spolu. Bratři Klišíkové se na samotě už narodili jako potomci rumunských Slováků, kteří dosídlili Šumavu po vyhnání původních německých obyvatel. Jsou spolu až neuvěřitelně provázaní. Jeden se neoženil, protože přišel o ruku, a druhý ho v tom nechtěl nechat.
Oba v mládí bývali máničkami. Nezůstalo jim to, byť o vlasy už přišli?Zůstalo. František třeba strašně rád vzpomínal na sametovou revoluci, kterou dělal v Prachaticích a dalších pošumavských městech. Je toho dodnes plný. Pro mě už dnes 80. léta nejsou téma a musím hodně vzpomínat, abych si je vybavil. Fery tehdy sehrál docela významnou společenskou roli a protikomunistická část společnosti ho za to respektovala. Dnes je se svým bratrem pro mnoho lidí podivnou bytosti na okraji. Ano, oni na okraji jsou a svým způsobem jsou i podivní, ale taky jsou velmi moudří, pokorní, přátelští a nesmírně otevření.
Tak v čem je problém?
Pro mnoho lidí jsou samotáři „podezřelí“ samotnou svou jinakostí, jsou to pro ně exoti. Přitom to jsou plnohodnotné, svébytné a hrdé bytosti, které jen žijí nepředstavitelně jinak. Možná na tu dobu začátku 90. letech vzpomínají tak rádi i proto, že tehdy byla společnost ochotná tu jinakost vidět. Ale třeba se to vrací. Moje knížka má u čtenářů veliký úspěch, je tu možná znovu hlad po radikální jinakosti, zase se zajímáme o okraje společnosti.
Překvapilo mě, jak jsou někteří samotáři i uprostřed té divočiny sečtělí. Třeba Tony je neuvěřitelně náruživý čtenář. Jeho maringotka je plná knih a vy si ani nemáte kam sednout, pokud tedy nepřendáte jeden štos knih na jiný štos knih. Tony sice nemá skoro žádné peníze, ale vždycky něco najde, aby si aspoň jednou za měsíc nějakou knihu koupil. Spoustu si jich i půjčuje a vyměňuje s kamarády. A má veliký přehled, dokonce o současné české literatuře včetně poezie, což je poměrně výjimečná záležitost. A František Klišík nebo Roman Szpuk poezii píšou. Možná je to přirozená tvůrčí podstata člověka, a když se mu dá dostatek času, projeví se.
František se prý dokonce v San Francisku potkal s dnes 99letým legendárním beatnikem Lawrencem Ferlinghettim. Opravdu?
Opravdu. Prodal bejka a za to odjel do San Franciska, kde se s ním v knihkupectví City Lights sešel. Ukazoval mi fotku toho bejka i svou fotku s Ferlinghettim: „Tohle je ten bejk, kterého jsem prodal, a koupil si za to letenku. A tohle je ten Ferlinghetti.“
Většina samotářů měla pech na vztahy. Zmíněný Roman Szpuk mluví o tom, že ho žena vyhodila z bytu poté, co publikoval knížku o jejich vztahu. Hodně pil a skončil by jako bezdomovec. To je naopak docela klasický případ, ne?
Velmi zjednodušeně ano. Pro Romana to ale byla volba. Vysvětloval mi, že když člověk ve Vimperku, kde žil, přijde o bydlení a nechce skončit v lese, tak v něm neskončí. Známí se o něho postarají. Za dva roky, co jsem na knize pracoval, jsem ty lidi taky poznal. Vím, že když přijedu a potřebuju přespat, najdu otevřené dveře. Tuhle pomoc ale Roman nepřijal s tím, že raději zešílí v lese.
Než mezi těmi čtyřmi stěnami?
Přesně tak. Když jsem s ním mluvil, drásaly ho zdi. I na úplně osamělé meteorologické stanici na Churáňově, kde pracoval. V noci zapnul přístroje a mohl nějakých pět hodin spát. Hledal ale možnost, jak v těch prodlevách mezi hlášeními nebýt uvnitř. A tak ten čas tráví v údolí potoka Losenice, kam si vezme houni, karimatku a spacák a ráno ho vzbudí zpěvem pěnice na větvi.
Nevadí mu zima?
Roman miluje zimu, bouřky, chumelenice, je velmi horkokrevný. Když jsem se choulil v mikině, on byl v tričku s krátkým rukávem. Má v sobě oheň. V povaze i v těle. V zimě pobýval v nevytopených barácích nebo pod nějakým přístřeškem, ale o něho bych se nebál, i kdybychom ho vysadili někde ve Skandinávii.
Nebojí se samotáři v těch hlubokých lesích třeba duchů, o nichž se zmiňují?
Ne, z duchů měli někteří spíš radost. Že mají konečně společnost (směje se). Ale vážně - jsou to zážitky, které já nemám. Já jen s otevřenou pusou zírám, co mi ten člověk říká. Souvisí to s abnormalitou, netělesností, které jsem nezažil, a můžu jim jen závidět. Vlastně si o tom nic nemyslím, jen prožívám odlesk takového setkání, které se mi snaží předat. Jen poslouchám Mirka Sedláčka, jak mluví o setkání s lesním duchem, nebo Jáchyma Kaplana o práci s magickým mečem. Když to vyslechnu, mám husí kůži a nevím, jestli mě to víc láká, nebo děsí.
Vyděsilo vás něco doopravdy?
Ne. Ale někdy ta setkání byla náročná. Na něčem se domluvit a pak zapnout diktafon - to moc nefungovalo. Chvílemi to byl nápor na moje nohy, protože jsme toho museli nejdřív hodně prochodit, podruhé nápor na má játra, protože někteří opravdu pili jako duhy. Jindy nápor na hlasivky, protože jsem o sobě nejprve musel hodně povyprávět. Jejich otevřenost pak byla nevídaná a já jejich hranice respektoval. A když se otevřeli čtenářům z nížin, což jsme proti nim skoro všichni, bral jsem to jako jejich zpověď.
Třeba Jáchymovo vyprávění je místy ale hodně bizarní. Stal se z něj třeba Hitler, vykopal si hrob, bojoval s čarodějnicí a já nevím co…
Já jsem tomu taky plně nerozuměl. Jáchym popisuje převtělení do nějakých démonických postav minulosti, boj s magickým mečem proti tělu čarodějnice, které se objevovalo v jeho blízkých. Skutečně nevím, co se tam tehdy dělo, ale když jsem to poslouchal, jako by na mě sahal nějaký studený spár. Ale důležitá pro mě byla Jáchymova otevřenost. Takhle hluboká věc se skutečně nevykládá na potkání. Mluvil jsem s ním v létě, kdy bydlel v maringotce a stavěl si nedaleko srub, a teprve po tři čtvrtě roce jsem mu rozhovor vezl k autorizaci. Už zapomněl, co mi všechno pověděl, a když jsem mu to do už skoro hotového srubu přinesl, zarazil se: „Tohle jsem ti říkal? Nevím, jestli to tam můžeme nechat, to je strašně intimní.“ A měl pravdu. Ale nakonec se znovu otevřel a nechal tam všechno. Toho si nesmírně cením.
Zásadním životním traumatem pro něj bylo zlomené srdce po čtrnáctidenním vztahu. To ho opravdu tak ranilo?
Jáchym je hypersenzitivní člověk a tomuhle dvoutýdennímu vztahu dal všechno. Vyprávěl mi, jak ho semlelo, když ho dotyčná opustila s nějakým kamarádem. Předpokládal jsem, že šlo o dlouholetý vztah a jen mimochodem jsem se zeptal, jak dlouhý byl. „Čtrnáct dní.“ - „A do háje!“ O to je to silnější. U dlouholetého vztahu by to byl běžně pochopitelný příběh, ale těch 14 dní, kdy obětoval všechno a nenechal si naprosto nic v záloze, ho zasáhlo fatálně.
Může samota démony přiživit?
Ano, ale Jáchymovi pomohla a po letech, kdy procházel údolím stínů plným halucinací, pití a drog, se dostal znovu na světlo. Šlo o vize a prožitky, které vypadají naprosto paranormálně, ale netroufl bych si je vykládat jako nějaké šílenství. Opravdu nevím, co prožíval, ale bylo to velmi hluboké a drásající i po letech, jen v jeho vzpomínce. Nicméně ty démony nechal za sebou.
Ten srub dostavěl?
Ano a přečkal v něm zimu. Rozhovor končí jeho esemeskou z nemocnice, že ochořel z klíštěte všemožnými nemocemi a že ho opustila dívka, se kterou na dálku udržoval vztah. Vyléčil se, srub dostavěl, ale když jsem za ním na jaře byl, dírami v trámech ještě táhlo. „Pro soužití s ženou to tady ještě není. Je tady docela chladno,“ říkal. - „A na kolik jsi to v zimě vytopil?“ - „Tak na šest stupňů.“
Zkoumal jste, co všechno je na těch neskutečných vyprávěních pravda? Nezasahoval jsem do toho. Paranormální zkušenosti, setkání s lesními duchy, setkání se členy pohraniční stráže začátkem 60. let… to nejde ověřit. Ale i v mýtu je hodně pravdy. Takový Míra Sedláček je hrabalovský pábitel, naprosto autentický, žijící padesát let v lese, což mi potvrdili starousedlíci z okolí. A on v tom lese vychovával své děti v předškolním věku, což je taky pravda, protože jsem s oběma dětmi mluvil. Skutečně je několik let vychovával a spartánskou výchovou zocelil. Jeho dcera, která je provdaná ve Francii, mu řekla, že jedině díky jeho šumavské výchově dokázala v té Francii přežít. A na to byl Mirek opravdu hrdý.
Mě fascinovalo jeho vyprávění o zástupech žen v jeho životě. Neumím si představit lesního muže, který přitahuje z civilizace takové davy krasavic.
A vidíte, to je taky pravda. Byl jsem tam v létě a ty ženy za ním skutečně jezdí. Tohle mu můžeme jenom závidět. Mirkovi je skoro osmdesát let a má tam často dámské (ale nejen dámské) návštěvy. Způsob jeho života a jeho osobnost lidi vábí. Jako novinář jsem poznal tisíce lidí, ale kdybych měl říct o jednom z nich, že má opravdu charizma, tak je to Mirek Sedláček. Ten člověk má neuvěřitelnej šmrnc. Charizma z něj úplně kape.
To ale mluvíme o létě.
Ano. V zimě, kdy tam má metr sněhu, do obchodu osm kilometrů a cestu mu nikdo neprohrne, tam není ani noha. Když Mirek mluví o neuvěřitelných erotických a spirituálních zážitcích nebo o tom, jak na lyžích za bolševika, když napadlo hodně sněhu, přejížděl ostnaté dráty do západního Německa, netuším, jestli se to všechno skutečně stalo. Ale ty příběhy jsou nádherné.
Čím vás překvapil?
Když jsem se většiny samotářů ptal „Seš šťastnej?“, okamžitě vypálili: „Jo!“ Mirek byl jeden z mála, který to neudělal. „Samota je hrozná, nevěř nikomu, kdo by ti tvrdil cokoliv jinýho,“ říkal mi. Ale říkal to tak radostně a nadšeně, že nevím, co si o tom mám myslet.
Já zase nevěděl, co si mám myslet o názorech dalšího samotáře Rudy, který si myslí, že nás, co žijeme v civilizaci, všechny očipují a vymývají nám mozky.
Dialog s ním byl pro mě nejnáročnější. Je úplně jiný svou politickou orientací a pro mě bylo setkání s člověkem, který je jednoznačně prokremelský a věří, že tu vojenská letadla rozprašují nějaký popílek a ovlivňují tím mysl nebohých pozemšťanů, zkouškou osobnosti. Ten člověk žije naprosto přírodním způsobem, úplně bez identity, neznal jsem ani jeho příjmení. Čtvrt století pro úřady neexistuje a mě zajímala tato jeho jinakost.
Žije dlouhá léta sám v lese ve srubu jako indián, mele si obilí a je přísný vegan. Není to trochu módní záležitost?
U něj ne. Živí se luštěninami a semeny, protože jeho kritičnost ke společnosti ho přivádí i k tomu, že se snaží jíst omezené množství potravy, která jediná je podle něj nezávadná. Řeší dokonce parazity ve vodě.
Vadí mu povinnost platit zdravotní pojištění, proto pro úřady zmizel a zakopal občanku. Nebyl jen líný pracovat?
Spíš než lenost to byla záležitost principu. Chápe to jako spár společnosti, který se natahuje až k němu. A on ho chce useknout. Kdyby musel společnosti něco platit, bral by to jako zásah, který by ho znesvobodnil.
Inspiruje takový život i další lidi?
Někteří ze samotářů kolem sebe shromáždili menší skupinku obdivovatelů a následovatelů, kteří tam občas přijedou, což je utvrzuje v jejich cestě. Někteří lidé Rudu opravdu vnímají jako takového guru. Já ne. Ale respektuju ho. Řada věcí, které dělá, ve mně úctu vzbuzuje. Někdy je těžké říci, co je následováníhodné. Ale naprostou většinou jde stejně o úplné solitéry.
Co „vaše“ samotáře spojuje?
Třeba to, že čas vnímají víc cyklicky. Jsou v koloběhu ročních období, něco pěstují, chovají zvířata. A podobně to mají i s chováním. Euforie a radost střídá smutek a ta emoční sinusoida je mnohem rozkmitanější. Jestli je to životem v přírodě, nebo založením těch lidí, vám neřeknu. To by musel nějaký psycholog, se kterým by ale oni hned vyrazili dveře. Pokud tedy zrovna nějaké dveře mají...
Vy sám máte k životu na samotě vztah?
Žiju ve městě, ve vztahu, s přáteli, smyslem mojí práce je komunikovat s lidmi, takže samotu nezažívám. Vlastně ji neznám, ale potřebuju ji. To jsem si uvědomoval, když jsem se se samotáři stýkal. Že někdy vypadnu na víkend a jsem někde sám, to není samota.
Co je tedy samota?
Dlouhodobé mlčení. Láme se to ve chvíli, kdy člověk potřebuje kamaráda a společnost, má třeba nutkání zajít do hospody a pokecat, ale nemá tu možnost. Teprve pak se ukáže, co v sobě samota nese. Já tohle nezažívám - když chci být sám, tak jsem, a když ne, tak nejsem.
Nemáte teď chuť odjet do maringotky nebo do lesa?
To víte, že mám. Mě to fascinuje, ale zažil jsem realitu těch samot, takže je mi jasné, jaké to je dojít někam do srubu uprostřed lesa, když je metr sněhu, natož tam pobývat. Pořád nevím, jestli se k podobně radikálnímu kroku odhodlám. Mnoho z nás sní o nějaké změně, ale tahle je naprosto zásadní a radikální. A je vidět, co to šumavským samotářům dalo a co je to stojí.
Takže jste samotu vůbec nezažil?
To zase ano. Na konci 80. let jsem neměl pas a dva a půl roku jsem se toulal po Československu. Spával jsem po sklepích, po kamarádech a samozřejmě i v lese. To jsem samotu zažíval a vybavuju si, že to bylo ničivé.
I v přírodě?
I v přírodě. To není jen klid a idyla, ale i setkávání se sebou samým, což někdy není moc pěkné setkání. Člověk sám sobě není vždycky zrovna nejlepší parťák. Aspoň v mém případě.
Tehdy, nebo teď?
Tehdy. To mi bylo kolem dvaceti, teď už jsem si na sebe nějak zvykl (směje se). Pořád mám ale nějaké vzpomínky a dovednosti, jako třeba kam je lepší si dát hlavu a kam nohy, kde nebude pršet nebo foukat a co člověk potřebuje jako první, když se ráno v přírodě probudí. I tohle mi pootevřelo dveře do šumavských samot.
Co bylo pro vás tehdy nejobtížnější?
Zůstat na jednom místě. Okolnosti mě hnaly, abych byl pořád v pohybu. Podle zápisků jsem zjistil, že jsem během jednoho roku zůstal jen dvakrát na jednom místě déle než den. Byl to neklid, který mě pudil jít pořád dál. Šumavští samotáři zůstávají naopak na jednom místě, ale stejně v nich podobný neklid najdete. Je zahnal do samot, mě hnal na cestu. A líbilo se mi všude, kam jsem přišel. Každá krajina má svůj charakter a jde jen o to ji poznat a pochopit.
Aleš Palán (52)Čtvrt století je novinářem a spisovatelem. Předtím se živil jako kopáč či noční hlídač. Podepsal Chartu 77 a koncem osmdesátých let se toulal po Československu. Vedl kurzy tvůrčího psaní a dnes řídí nakladatelství Kalich. Je autorem básnických sbírek, románů (např. Ratajský les) či mnoha oceňovaných knižních rozhovorů - třeba s Danielem a Jiřím Reynkovými (Kdo chodí tmami), Janem a Gabrielem Florianovými (Být dlužen za duši) či s Kateřinou Šedou (I am Trying to Steal it Back). |
Takže klidně někde kolem hnědouhelných pánví?
Toulal jsem se i tam. A když jsem měl koncem 80. let soud za příživnictví, který dopadl dobře - nezavřeli mě, ale musel jsem si najít práci, nechal jsem se zaměstnat jako kopáč na drážní geodézii. Právě na sever jsme hodně jezdili. Když jsme mákli, práci jsme stihli za týden a ten další jsem se mohl placatit po povrchových dolech a haldách. Mělo to něco do sebe, akorát tam bývaly rozptylové podmínky natolik děsivé, že člověk kašlal oranžové hleny.
Co v zimě?
Přes zimu jsem nespával venku, ale ve městech. Dodnes nevím o nikom, kdo by se tehdy toulal. Nesmělo se to. Často se mě ujala nějaká spřízněná duše, ale dalo se spát třeba v panelácích. Na chodbě v mezipatře mezi předposledním a posledním patrem, kam nikdo nechodí, protože všichni jezdí výtahem. Za výtahovou šachtou jste schovaný a je tam i docela teplo, které domem stoupá vzhůru. Můžu jen doporučit.
Příslušníci VB vás nechytli?
Mnohokrát. Ale většinou to bylo někde na demonstraci. Někdy mě chytli členové VB, jindy StB. Podepsal jsem Chartu, takže jestli byl zmíněný soud kvůli politické angažovanosti, nebo kvůli mému toulání, nevím. Nikdy jsem ale nežebral a od nikoho nechtěl peníze, jen jsem nebyl zaměstnaný.
Řešili jste se samotáři téma svobody?
Ne, protože svoboda je vlastně jeviště, na kterém se to celé odehrává. A mě zajímal spíš jejich příběh než samotné jeviště. Všechno, o čem se v knize bavíme, je svoboda. A je to i svoboda zešílet v divočině.
Co ta svoboda samotáře stojí?
Pohodlí. Mlčení - nemáte si s kým pokecat, když nejvíc potřebujete. Osamění. A bolest - tu zejména. Většina z nás je schopná různými šidítky vnitřní existenciální bolest vytěsnit a nahradit - prací, sexem, konzumem, koníčky, prostě čímkoliv. Zato tihle lidé jsou schopni tu hlubokou existenciální bolest nést a neuzavírat se před ní. I tohle je spojuje. Když jako adolescenti začínáme chápat uspořádání světa, procházíme často bolestnou zkušeností. Nějak si ale zvykneme na svět, na sebe, nějak se otrkáme, trochu se uzavřeme, naučíme se chodit po schůdných cestičkách. To se samotáři z mé knihy naučit odmítli. A tu hlubokou bolest v sobě nesou. Možná i za nás.