Někdo má chýši, někdo maringotku, někdo pase ovce, je mezi nimi i bývalý alkoholik, který odešel od rodiny, nebo dokonce dříve úspěšná podnikatelka. Výjimkou jsou bratři, kteří na Šumavě žijí celý život. „Nejsou to žádní bezdomovci. Oni nežebrají, od společnosti jen chtějí, aby si jich nevšímala,“ říká Palán.
V osmi příbězích jste vyzpovídal devět šumavských samotářů. Jak si vlastně definujete toho „samotáře“?
Definice se rodila v průběhu dvou let, kdy jsem na knize pracoval. Je spíš citová a niterná než exaktní. Mluvil jsem s lidmi, kteří žijí mimo civilizaci deset a více let. Rekordmanem je Mirek Sedláček, který tak žije půl století. Někteří mí respondenti vůbec nemají identitu. Pro úřady neexistují. Pak jsou tam naopak lidé, kteří do civilizace dojíždějí – občas na nákup, ale i za kulturou. Pro samotu se rozhodli, nebo k ní byli nějak dotlačeni. Nebavil jsem se však s vdovci či lidmi, kteří na Šumavu přišli z ekologických důvodů. Vynechal jsem i případy, kdy žije v izolaci celá rodina.
Nejsou to však absolutní samotáři. Když se k nim přiblížíte, tak neutečou do lesa. Někteří chodí do práce, do hospody.
Do práce a do hospody chodí jeden. Řada z nich absolvuje občas nějakou brigádu. Nežijí v klauzuře, ale většina z respondentů má zkušenost s mnohaměsíční samotou. V zimě i návštěvy ustanou a ten člověk je na místě, které leží tisíc metrů vysoko a cesty tam jsou zapadané sněhem, protože je pochopitelně nemá kdo prohrnovat. Někdo mu třeba přiveze jídlo nebo on si jednou za čas nasadí lyže, ale během zimy je tam ta samota skutečně hraniční. Některá jejich obydlí vypadají tak, že by spíš návštěvník utekl.
Můžete odhadnout, kolik lidí na Šumavě žije takhle samo? Desítky, stovky?
Stovky jich určitě nebudou. Možná pár desítek. Vím o třech lidech, kteří jsou úplně bez identity a z různých důvodů pro stát neexistují. Zakopali doklady a už se nemohou vrátit, protože kdyby si identitu obnovili, tak budou mít drakonické dluhy na zdravotním a sociálním pojištění. Mimochodem po ohlasu téhle knihy chystám pokračování. Poohlížím se po solitérech z jiných českých hor, ale je pravděpodobné, že na Šumavě vzhledem k vysídlení, bývalé železné oponě a jejímu rozsahu těch lidí bude nejvíc.
 Spisovatel Aleš Palán (52) je spisovatel a současný ředitel nakladatelství Kalich. Pracoval jako novinář a vedl kurzy tvůrčího psaní. Napsal například prózu Ratajský les, za kterou byl navržen na cenu Magnesia Litera, či Brnox. Průvodce brněnským Bronxem, za niž cenu i získal. |
Za socialismu bylo trestné existovat mimo civilizaci. Opravdu jde dnes žít bez identity? Člověk přece potřebuje občas nemocnici a lékaře? Občas potká policistu.
Ano, ten člověk nesmí onemocnět, anebo se musí vykurýrovat sám. Může být buď zdravý, nebo mrtvý a oni si vybírají to živý a zdravý. Policista do hor moc často nepřijde. A pozemek, kde samotář bydlí, může patřit nějakému kamarádovi, i když může být i cizí. Ale ti lidé se chovají ohleduplně. Takže úřad o nich možná ví, třeba i hajný, ale nechá je na pokoji. Nejsou to žádní bezdomovci. Oni nežebrají a po společnosti nic nechtějí, ani dávky – jen aby si jich nevšímala.
Není to však od těch lidí trochu póza? Tvrdí, že odešli do lesů dobrovolně, protože nechtěli žít konzumně, ale je mezi nimi i jeden alkoholik, kterého manželka vyhodila. Je ta samota skutečně dobrovolná a naplňuje je?
No, naplňuje? To snad nikdo neříká, ale volba to určitě je, i když v nějaké fázi k tomu mohly některé z nich dotlačit okolnosti a jejich démoni. Jenže aby člověk žil v těchto podmínkách deset či padesát let, to už není souhra okolností, to vyžaduje pevnou vůli.
Na druhou stranu někteří z nich nejsou „loseři“ a obstáli by i v běžném životě. Jedna paní prý měla úspěšnou firmu?
Ano. Měla dvanáct zaměstnanců a nijak nekrachovala. Jiná žena si v maringotce udělala vysokou školu. Ale jsou tam i ti loseři. Jeden z nich, Tony, říkává, že to je okraj okraje společnosti.
Jak dlouho jste je musel přemlouvat, aby vám dali rozhovor?
Souhlasili napoprvé, ale všechny návštěvy byly na doporučení našeho společného známého. Dotyčný mu zavolal a samotář řekl: „Přiveď ho, já ho vyhodím.“ To bylo tak nejčastější. Všichni od začátku věděli, že chci dělat knihu, a většině se do toho nechtělo, ale když pochopili, že je respektuji a obdivuji, že je nechci vykostit, tak kývli. Ale kývli kamarádovi na jeho rozmar, nechtějí předat žádné svědectví.
Nesebral jste jim však knihou kus soukromí? Nebude je teď chtít někdo vyhledat?
Jim je to většinou úplně jedno. Pro ně to jsou naše problémy v systému a v sítích. Na nějakou pozornost mohou reagovat odmítavě, ale prošli si mnohem těžšími životními zkouškami, než je nějaká kniha. Samozřejmě chápu váš názor, ale je to pohled zvenčí. Pohled z šumavského hvozdu je jiný. Tam teď rozkvétají lípy a řvou pěnkavy.
Jeden ze „samotářů“ je i veřejně známý. Hrál v rockové kapele Rány těla.
Jáchym Kaplan. Rodina Kaplanových je jedna ze tří velkých a rozvětvených pražských disidentských rodin. Disidentský étos ho proto stále provází, ale je to také věc, se kterou se musí vyrovnat, a to se Jáchymovi povedlo. Na druhou stranu právě i ta známost a možnost devadesátých let ponořit se do divokého proudu městského života pro něj představovaly jeden z důvodů, proč odešel do ústraní.
Ti lidé nejsou samotáři v tom smyslu, že by byli sami na světě. Mají kamarády a příbuzné. A kdyby chtěli svůj způsob života ukončit, tak by měli kam jít?
Nejednou jsou ty vztahy utlumené a mají jen pár vazeb. Není to zkouška, ale způsob života. Nikdo z nich neuvažuje o návratu do civilizace, oni tam pravděpodobně budou do konce života.
A stýská se jim?
Stesk jsem nezaznamenal. Skutečně ne. Mohl tam být v prvních letech, ale to jsem s nimi nemluvil.
Kladl jsem si otázku, proč je vaše alternativní kniha tak úspěšná. Je to proto, že lidé si rádi čtou o těžkých osudech, aby si víc vážili toho, co mají?
Určitě. Ale odpovědí na tuto otázku může být víc. Jednou z nich by mohla být praktikovaná změna. Řada z nás po změně touží, i když ne tak radikální. A tady nastala, samozřejmě s výjimkou bratrů Klišíků, již se narodili v chalupě na Šumavě a celý život tam žijí jako potomci rumunských dosídlenců. Další odpovědí by mohlo být slovo utopie. Všichni ti mí respondenti žijí utopii.
Zajímají se o politiku?
Těch devět lidí nemá mnoho společného kromě života na samotě. Co se politiky týče, některým je jedno, co si tady pytlíkujeme, a jiní jsou angažovaní. Minimálně jeden si myslí, že za bolševika bylo lépe než teď. Jeden nebo dva jsou naopak velmi demokratičtí, prozápadní a kritičtí k současné vládě a prezidentovi.
Hned mě napadají zprávy, jak z džungle vyšel japonský voják, který nevěděl, že skončila druhá světová válka. Věděli by vaši přátelé ze Šumavy, že se americkým prezidentem stal Donald Trump?
Na takhle triviální otázku bych se jich nikdy neptal a hlavně já je nechci zkoušet. Myslím si, že to vědí a já to také vím, jestli se takhle ptáte.
Nechtěl jsem testovat jejich inteligenci, ale zjistit, s jakým zpožděním se k nim donesou důležité zprávy?
Ale já je opravdu nechci zkoušet. Jsou to mí přátelé a já je respektuji a možná existují důležitější zprávy, než kdo se stal americkým prezidentem. Třeba jak se tohle léto chovají mraky. Já o tom nic nevím a vy také ne. Tohle, co říkáte, je náš pohled – pochopitelný a civilizační. A ten jejich je jiný a já oceňuji, že oni – tedy v drtivé většině – nezvedají varovný prst a neříkají, že se řítíme do záhuby.
Jste autorem i jiných úspěšných knih, například průvodce brněnským Bronxem. Byť až ta poslední vás proslavila…
To vždy platí na pár měsíců nebo pár let. Vyšly mi v minulosti i jiné knihy, které měly podobný ohlas. Literatura ale nemá mediální pokrytí, to je obecný fakt. Za nějakou dobu sejdou z mysli i Samotáři. Za průvodce brněnským Bronxem jsme dostali Magnesii Literu, čehož si vážím.
Říkal jste, že samotáři nemají nic společného kromě samoty, ale v knize píšete, že jsou všichni věřící.
Ano, to jsem pochopil, až když jsem rozhovory měl skoro hotové. Každý věří a velmi rád o tom mluví. Mí respondenti byli velice otevření a jestli oni jsou něčeho mistři, tak jsou mistři proher. Každý z nás zažije mnoho proher denně, ale skrýváme je, bojíme se jich a uzavíráme se před nimi, ale oni se nemusí bát. Jak tam nikoho nepotkají, nikdo se jim nevysměje, nikdo je neurazí. Když špatně uskladní dříví, tak jim bude zima, protože jim shnije. Prostě si to sami vyžerou. Oni mají velké pochopení pro chyby. Tohle je také kvalita, kterou by tam čtenář mohl najít.
Máte už nějaký plán, kdy vyjde pokračování knihy?
Rád bych, aby to bylo příští rok. Ještě nevím, jestli budu zase spolupracovat s fotografem Janem Šibíkem, bude záležet na jeho možnostech. Ti lidé budou víceméně z celé republiky. Ale druhý díl musí být nějakým způsobem jiný, což mimo jiné říkal i Feri Klišík, jeden z mých respondentů. Hledám teď tu jinakost a mám několik variant.
