Přes 10 tisíc tun speciálně vyztuženého pozdně gotického zdiva se dalo do pohybu poslední zářijový den roku 1975. Cesta měřila 841 metrů a po kolejích se jelo průměrnou rychlostí 2,8 centimetru za minutu.
Na nové stanoviště v blízkosti mosteckého špitálu sv. Ducha dojel kostel Nanebevzetí Panny Marie, dlouhý 60 metrů s výškou a šířkou téměř 30 metrů, po necelém měsíci, 27. října.
Akci sledovala před 40 lety s napětím celá republika a psalo se o ní i ve světě. Technicky to byl naprosto ojedinělý kousek, který se dostal i na stránky Guinnessovy knihy rekordů: hmotnost zdiva s výztuhami činila 12 tisíc tun, jednalo se o nejtěžší předmět, jaký kdy byl převezen po kolejích.
Přesto se vyrojily pochybnosti, jestli to vše bylo nutné.
Uhlí nade vše
Stěhovalo se totiž kvůli ložiskům hnědého uhlí, jehož těžbě ustupovaly v severozápadních Čechách desítky obcí. A tak došlo i na Most – město, o němž se už v 10. století zmiňoval Kosmas a počtem gotických památek se řadilo hned za Prahu.
„Naprostá bezohlednost komunistického drancování uhelných zásob ztratila jakékoli zábrany a těžbě uhlí bylo podřízeno doslova vše,“ píše architekt Karel Kuča v monumentální osmidílné encyklopedii Města a městečka.
„Destrukce sídel a celé krajiny byla usnadněna i tím, že šlo o oblast, v níž převažovali lidé, kteří k ní neměli žádný vztah a považovali ji za ‚cizí‘, německé prostředí. Odsun Němců spolu se socializací násilně převedl do státního vlastnictví nejen většinu půdy, ale i domů. V podmínkách totalitního režimu pak bylo možno vymyslet a realizovat i tak zrůdnou myšlenku, jakou byla likvidace starého Mostu, který měl tu smůlu, že stál na vysokém uhelném pilíři.“
Definitivní rozhodnutí padlo v první polovině 60. let. Historické město bylo odsouzeno k zániku. Náklady na jeho likvidaci byly propočítány na půl miliardy korun, nahradit je měl zisk 100 milionů tun uhlí.
Zachraňte kostel
Za oběť mu padla řada cenných budov, ale proti demolici kostela Nanebevzetí Panny Marie se postavili odborníci. Stavba s kořeny ve 13. století nesla od 16. století unikátní pozdně gotickou tvář, jaká u nás neměla obdoby. A tak se řešilo co s ní.
Zachovat ji na místě? Jenže co s kostelem, který by trčel na pilíři uprostřed těžebních jam? Rozebrat a znovu postavit na místě, kam uhlí nezasahovalo? Kostel by ztratil historickou hodnotu. Takže přesunout!
„Ale přesun jsme si potřebovali odzkoušet. A tak jsme v roce 1971 jako první objekt stěhovali vilku u silnice na Dobříš,“ řekl pro Rychnovský deník Josef Holanec, tehdy zaměstnanec firmy Transfera, která se na akci podílela. „Do doby, než se začal kostel stěhovat, byl každý rok přesunut jeden objekt. Za dobu existence firmy se přemístilo asi čtrnáct objektů.“
Pět let trvaly přípravy kostela. Během nich se odstěhoval mobiliář a některé další choulostivé prvky. V odstrojeném interiéru zpevnil klenbu nástřik epoxidové pryskyřice a vyztuženy byly i nosné sloupy. Původní chrámové základy byly postupně odbourávány a nahrazeny železobetonovými pláty, na které se pak pokládaly silné rošty, které kostel od základů definitivně oddělily.
Podvozek: bylo jich celkem 53.
Jedeme!
Když se 30. září 1975 kostel konečně pohnul, na prvních metrech sice vyrazil rychleji, než měl, ale brzy se zklidnil a trpělivě mířil k cíli. Plzeňská Škodovka dodala 53 transportních podvozků o nosnosti 500 tun.
Kostel cestoval po mírně obloukové trati se sklonem 12 promile. Posunován byl na čtyřech kolejích, zezadu tlačen a zepředu brzděn hydraulickými válci. Koleje nebyly položeny po celé trase, ale postupně se 160 metrů dlouhé díly přesouvaly: ty, které kostel už opustil, se překládaly před něj.
Celou akci řídil velín umístěný v kostelním interiéru a vybavený počítači. Stabilitu budovy udržovala čtyři hydraulická ramena, odchylky hlídaly vodováhy a elektronická čidla, z nichž se informace přenášely do velína.
„Byl jsem takový řidič kostela,“ vzpomínal Josef Holanec. A všechno klaplo.
„Nikoho ani nenapadlo, že by se to nepovedlo. Nakonec se ukázalo, že všechno bylo jištěno víc, než bylo potřeba. To se nemohlo nepovést.“ Včetně upevnění na nové adrese stál přesun 155 milionů korun.
Usednutím zdiva u špitálu sv. Ducha ovšem akce neskončila. Kostel bylo třeba odstrojit, pak nastoupili restaurátoři a vraceli mu tvář. Práce trvaly 10 let, během nichž se mimo jiné řešilo, jestli mu ponechat roli kostela, nebo jej přetvořit na galerii. Zvítězila první varianta. Ovšem teprve v roce 1993 byl mostecký kostel Nanebevzetí Panny Marie znovu vysvěcen.
Památky, které neměly štěstí
Kvůli demolici starého Mostu zmizela řada památek. Mezi nimi na dvě desítky kamenných měšťanských domů ze 13. až 15. století. Minoritský klášter s kostelem sv. Františka Serafínského, areál s kořeny ve 13. století, později barokně přestavěný. Kostel Narození Páně, sv. Maří Magdalény a Sedmi radostí Panny Marie s historií táhnoucí se do 15. století. Novorenesanční radnice z 80. let 19. století. Secesní divadlo z roku 1910 i kubistický Hornický dům zvaný REPRE z počátku 20. let 20. století.
