Ve speciálním tlakovém kotli spojil rodák z Belgie fenol s formaldehydem. Vznikl oxybenzylethylenglykolanhydrid - tvrdý a nehořlavý plast odolávající i kyselinám, který se netavil, ale bylo možné z něj lisovat nejrůznější tvary.
Naštěstí se chemik později při dolaďování názvu materiálu, "který je nerozpustný ve všech rozpouštědlech a neměkne působením tepla", nechal inspirovat svým jménem a tvrdostí materiálu.
Bakelit je tak složenina jména tvůrce - Baekeland - a řeckého názvu pro kámen - lithos. Sláva bakelitu, potažmo celá éra umělých hmot, mohla začít.
Po sto letech se spíše ještě vrátila. Kdo nevyhodil stolní lampu či rádio po babičce, může být dnes mile překvapený - často je lze velmi výhodně prodat. Ne náhodou se vyrábějí i jejich repliky.
Proč vůbec vznikl
Bakelit byl vůbec první průmyslově vyráběnou umělou hmotou. Objevil se v době, kdy svět hledal kvalitní a levný izolant pro elektrotechnický průmysl. Problém byl zejména s velkými elektrickými stroji, které pracovaly se silnými proudy.
Se snadno tvarovatelným materiálem s vynikajícími izolačními vlastnostmi, schopným přestát i vysoké teploty a působení rozpouštědel, se ale brzy seznámily nejen tovární haly, ale i miliony běžných uživatelů prostřednictvím elektrických zástrček a vypínačů.
I to bylo pro bakelit málo. Lavina bakelitových výrobků se začala valit. Knoflík rychlostní páky luxusního Rolls-Royce z roku 1917 se stal symbolem pokroku.
A pohled na předměty z domácností ve třicátých letech jsou důkazem, že to byla přímo bakelitová éra. Nastala poté, co v roce 1926 vypršel základní Baekelandův patent.
Bakelitové popelníky, strojky na holení, vysoušeče vlasů, lampy, kryty rádií či telefonních přístrojů - to vše se stalo symbolem doby.
Materiálu pomohla i jeho hedvábně černá barva, nabývající temně rudého nádechu, která byla tehdy považována za velmi elegantní.
Předměty z umělé hmoty s hladkými a zaoblenými tvary nadchly designéry i zákazníky a v mnoha předmětech nahradily těžkopádné předměty pracně montované hlavně ze dřeva, skla a kovů.
Populární byly i bakelitové hračky či bižuterie. Když pak během druhé světové války uvažovaly americké úřady, jak v mincích nahradit drahocennou měď, byl bakelit jedním z testovaných materiálů.
Od telefonu k trabantům
Pojem bakelit byl ještě v padesátých letech pro mnohé laiky synonymem slova plast. I proto se ikoně hospodářských úspěchů NDR, legendárnímu vozítku Trabant, říkalo "bakeliťak".
Bakelit zároveň odstartoval vývoj v chemickém průmyslu, který ho postupně zatlačoval do zapomnění. Dobývat svět se vydaly další umělohmotné materiály, jako polystyren, polyetylen a další.
Přestože zlatou éru si bakelit už odbyl, je to materiál dodneška oblíbený, především pro svou vynikající tepelnou odolnost.
Dekorativní lamináty z této pryskyřice se v poslední době dokonce znovu stávají módním materiálem, i když lze předpokládat, že Rolls-Royce už asi těžko někdy udělá rychlostní páku z bakelitu.
A důležitou roli v dějinách umělých hmot bakelitu nikdo nevezme. I proto americký časopis Time zařadil před časem Baekelanda mezi 100 nejvýznamnějších vědců a myslitelů 20. století.
Léon Hendrik Baekeland* 1863 Narodil se v Belgii, kde také vystudoval chemii. Brzy po studiích - ale bez peněz - odjel do Spojených států, kde pokračoval ve své práci. Ještě před objevením bakelitu se mu koncem 19. století podařilo objevit fotografický papír, který bylo možné zpracovávat při umělém osvětlení. Za svůj vynález získal od firmy Kodak statisíce dolarů, takže mohl klidně pracovat a bádat ve vlastní laboratoři. Svůj vynález z roku 1909 dokázal rychle uvést do praxe - už v roce 1910 zakládá továrnu na výrobu bakelitu v německém Erkneru u Berlína. Zemřel v roce 1944 v městečku Beacon ve státe New York. |
