Může se hoditChcete i vy mít tu svoji nejhezčí vilu nebo dům v Praze? Najděte si ho ze stovek nabídek na Reality.iDNES.cz. |
Vila se začala stavět ve Střešovicích v roce 1928 bez povolení, a když o ně stavebník Müller požádal, návrh byl smeten ze stolu. Dům byl o patro vyšší, než směl, a úředníci projektu vytýkali i další nedostatky. Bitva s úřady trvala sedm měsíců. Za Müllerovu firmu ji měl na starost pradědeček architekta Davida Vávry - Rudolf Voleský.
Nakonec se návrh s úpravami podařilo prosadit. V horním patře architekt odkryl střechu a vytvořil velkou terasu. Podíl na úspěchu měla i dobrá propagace. "Loos pozval novináře a strhl je na svou stranu. Objevily se pak články v tom duchu, že Praha brání světovému architektovi v rozletu," vypráví Markéta Ježková, průvodkyně v Müllerově vile. Veřejnost Loose dobře přijímala i díky jeho československému občanství.
Projděte se Müllerovou vilou |
Vila byla dokončená v roce 1930 a Müllerovi se nastěhovali ještě před získáním dokladu o kolaudaci. Pak neváhali zařídit místnosti v podkroví, vedené jako půda a komora. Dali sem levnější nábytek pro případ, že by ho museli odstranit.
Müllerovi přišli do Prahy z Plzně
František Müller byl stavební podnikatel, spolu s bratrancem Lumírem Kapsou byl dědicem velké plzeňské firmy Kapsa & Müller a její pražské odnože Müller & Kapsa. Později otevřeli ještě pobočku v Bratislavě. Jejich hlavní činností byly stavby ze železobetonu a zakládání mostů, ale záběr měli široký.
V Praze vybudovali třeba Masarykovo nábřeží, ministerstvo práce, podíleli se na Čechově, Hlávkově a Mánesově mostě a na elektrárně na Štvanici. Jinak vydělali na stavbě Škodových závodů v Plzni či pohraničního opevnění. Müller ani jeho bratranec tedy neměli hluboko do kapsy a mohli si dovolit najmout světového architekta.
Müllerovi koupili jednu z posledních parcel ve Střešovicích. "Původní plány na vilu dělal architekt Karel Lhota, Müllerovi se ale nelíbily," říká Markéta Ježková. Proto stavitel oslovil Loose. Na návrzích pak pracovali oba architekti. Hlavní myšlenky byly od Loose a konkrétní provedení od Lhoty. "Loos nebyl dostudovaný architekt, byl hlavně vizionář. Spolupracoval vždy s jinými architekty, kteří mu pomáhali realizovat jeho vize," vysvětluje Ježková.
Stavělo se v letech 1928 - 30. Severní svah nebyl ideální, ale pro Loose znamenal výzvu. Aby zajistil denní světlo, navrhl velká okna, nechal je zvenčí natřít žlutě a doplnit zlatě žlutými záclonami. Zevnitř to vypadá, že venku stále svítí slunce. Pozemek má i devizu, krásný výhled na sever Prahy a na Chrám svatého Víta, který Loos na terase zarámoval do falešného okna.
Loos neměl rád ornamenty, ale byly mu blízké přírodní vzory. Proto jsou tu orientální koberce a cibulový mramor Cipollino ze švýcarského Saillonu.
Loos je někdy nesprávně označovaný za funkcionalistu. Na funkcionalistické stavbě bývá zvenčí vidět, kde má jakou funkci, tomu ale Müllerova vila odporuje. Při pohledu na fasádu si nelze udělat představu o vnitřním uspořádání. Má to na svědomí Loosovo pojetí prostoru - Raumplan. Loos ho zde mohl díky otevřenému přístupu Müllerových rozvinout nejvíc ze svých staveb. Shrnul tu nápady za 40 let své práce. Proto je Müllerova vila tak cenná.
Raumplan bourá model dělení domu na patra
Každá místnost má jinou výšku a je umístěná v jiné úrovni. Některé nemají stěny, jsou propojené průhledy, domem se prochází po stupních a chodbičkách.
Raumplan se jako ulita spirálovitě vine nahoru kolem středu, po směru hodinových ručiček. Přitom je člověk stále překvapovaný. Nikdy netuší, co ho čeká za rohem. Výstižný je postřeh historika umění Vladimíra Šlapety, který dům přirovnal k městu uvnitř stavby. Schodiště a průchody jako uličky a promenády propojují větší a menší "náměstí" obytných prostor.
Za vchodem obloženým travertinem návštěvníka vítá úzká chodba s dveřmi do pokladny, dříve hovorny. "Loos byl ovlivněný anglickou architekturou a v Anglii byla hovorna zvykem. Domovník v ní přijímal pošťáky a lidi, kteří nebyli pozváni dál do domu," vysvětluje průvodkyně Ježková. Loos miloval vše anglické, i půdorys je odvozený z anglické architektury.
Naproti hovorně je vstup na provozní schodiště, kudy chodilo služebnictvo. Chodba pokračuje do strohé šatny. Polstrovaná lavice tu zastupuje oblíbený Loosův motiv zopakovaný i jinde v domě, nízký nábytek mezi dvěma vysokými kubusy.
Po vstupu po krátkém schodišti, které je jako ostatní chodby a stupně kryté zeleným běhounem, čeká návštěvníka překvapení. Otevře se před ním rozlehlá a luxusně zařízená hala. Na podlahách orientální koberce, stěny obložené mramorem, vše doplňují velká okna, sedací nábytek a krb.
Z haly je volný průhled a vstup do jídelny, kde převládá zútulňující mahagon. Dominantou je kulatý stůl ze tří okruží, skládaný podle počtu lidí. Po večeři v jídelně, s níž sousedí kuchyně, se ženy odebraly do dámského budoáru, muži do pánské pracovny nebo zpět do haly.
Dámský budoár má dvě úrovně oddělené schody. Centrum místnosti tvoří lampa z křišťálu. Nejvýraznější je koutek inspirovaný vlakovým kupé se stahovacím oknem.
Budoár má dvě úrovně dělené schody. "Říká se, že to bylo i kvůli rozdílné výšce Müllerových. Když paní stála na schodě, mohla se dívat manželovi do očí," říká Markéta Ježková. Rozdíl v jejich výšce byl asi 40 centimetrů. Výrazný je koutek inspirovaný vlakovým kupé se stahovacím oknem ústícím do haly. V pracovně zaujme krb obložený rotterdamskými kachlemi a psací stůl se skrytou poštovní schránkou.
Schodiště stoupá do patra, kde už Raumplan není tak patrný. Je tu koupelna se zdobným anglickým vybavením. S ní sousedí ložnice zdobená tapetou s přímořským motivem, který se opakuje i na textilu. Zatímco ložnice je tu na svou dobu neobvykle pouze jedna, šatny jsou dvě, pánská a dámská. Nechybí v nich botníky, chodilo se v botách až do ložnice. I proto byly všude běhouny, které se pravidelně měnily.
Dále lze projít do dvou dětských pokojů vybarvených jednolitými plochami bez ozdob. Jeden sloužil na spaní, druhý jako herna a škola. "Jsou tu dvě postýlky, Müllerovi plánovali dvě děti. Nakonec měli jen dceru Evu, ta měla na vyučování vlastní guvernantku," popisuje Markéta Ježková. V herně je výklenek s postýlkou, který měl sloužit jako karanténa pro případ nemoci.
Pak zde byl pokoj pro hosty, který je dnes využíván jako Studijní a dokumentační centrum Adolfa Loose. Do podkroví s terasou se dá dostat po servisním schodišti. Jedna místnost tu sloužila jako jídelna a zázemí pro terasu, druhá jako fotokomora.
Jídelna je inspirovaná japonskými dřevoryty. Na podlaze leží japonská rýžová rohož, nad stolem visí lampion.
Jídelna je inspirovaná japonskými dřevoryty. Na podlaze leží japonská rýžová rohož, nad stolem visí lampion. "Je vidět, že Loos nepovažoval za nutné respektovat orientální tradice. V Japonsku se na takovou rohož nesmí stoupnout v botách a lampiony tohoto typu se používají jako u nás svíčka na dušičky," usmívá se průvodkyně Ježková. Bývalá fotokomora se dnes používá pro výstavu fotografií.
Obslužné schodiště vede až do suterénu, kde je garáž, prádelna, sušárna, sklípek a kotelna. Komínová klapka je neobvykle umístěná u země. "Když se k ní někdo ohýbal a kamna špatně hořela, bylo riziko, že se nadechne oxidu uhelnatého. To se stalo osudným panu Müllerovi," říká Markéta Ježková. V roce 1951 se při topení otrávil.
Když Loos vilu dokončil, prohlásil, že je jeho nejkrásnější a Müller jeho nejlepší stavebník. Oslavil zde dokonce šedesátiny. Ohlasy byly příznivé, ale Raumplan se v Česku neujal. Jen sám Loos ho zopakoval ve Winternitzově vile na Smíchově, více čtěte zde.
V Müllerově vile proudil čilý život. Přivítala i významné hosty, třeba velvyslance Anglie a Francie či rektora pařížské univerzity. Od roku 1935 bydlela v podkroví i maminka paní Müllerové, Anna Krátká. V roce 1941 ji však před domem přejela tramvaj. Když 10 let nato zemřel František Müller, dcera Eva emigrovala a v domě zůstala jen Milada Müllerová. To už jí část domu nepatřila, Müllerovi jí po válce zaplatili milionářskou daň.
S budoárem sousedí pánská pracovna. Knihovna vyvedená v tmavém mahagonu. Krb po anglickém vzoru sloužil zřejmě jen jako dekorace.
Po únoru 1948 firmy pánů Müllera a Kapsy spolkl státní podnik Armabeton Praha. V roce 1955 byla vila znárodněna a Milada Müllerová směla obývat jen dámský budoár a knihovnu. Pomohl jí známý, ředitel Uměleckoprůmyslového muzea Emanuel Poche. "Umístil sem depozitáře koberců. Smyslem bylo zachránit vilu, aby nebyla rozdělená na byty," říká Markéta Ježková.
Brzy však dům přešel pod Státní pedagogické nakladatelství. Od roku 1962 Milada Müllerová bydlela v místnostech pro služebnictvo a o šest let později zemřela. Až do smrti o vilu pečovala. Psala stížnosti na ničení nábytku a chátrání, starala se o propagaci, snažila se o zřízení muzea. Část nábytku rozdala známým, další prodala do muzeí.
V letech 1976 - 1989 sídlil ve vile ústav marxismu-leninismu. Po revoluci dostala svou část dcera Eva zpět a Praha 6 jí chtěla prodat zbytek. Nakonec však restituovaný díl koupil magistrát a vilu převzalo Muzeum hlavního města Prahy.
V druhé půlce 90. let vila prošla rekonstrukcí. Podařila se díky příznivým okolnostem. Za socialismu o dům nikdo moc nepečoval, ale díky tomu vše zůstalo v původní podobě. Zachovaly se fotografie a plány, podařila se dohledat většina vybavení. "Vyvěsil se inzerát v novinách, kdo má něco z vily, zda by to mohl prodat nebo zapůjčit. A něco lidé opravdu vrátili nebo půjčili," říká Markéta Ježková. Pomohla i kvalita materiálů.
Znovu otevřená pro návštěvníky byla vila v květnu 2000. Za rekonstrukci získalo Muzeum hlavního města Prahy cenu Europa nostra. Ještě za života Milady Müllerové se vila stala kulturní památkou, od roku 1995 je to národní kulturní památka. Praha usiluje o zápis na seznam UNESCO.
Projděte se Winternitzovou vilou od Adolfa Loose
31. května 2012 |
