Japonský architekt Takeši Hosaka dlouhá léta sní o tom, že postaví velkorysou kapli nebo chrám. Jeho vřelý vztah k okázalé sakrální architektuře vychází z pravidelných návštěv jokohamského kostela, který je shodou okolností zdoben vitrážemi s pražskými gotickými motivy.
Rozhodnutí pojmout realizaci garsoniéry o miniaturní rozloze osmnáct metrů čtverečních jako samostatný dům, navíc jako prostor ve stylu hodném galerie nebo právě církevní stavby, si žádalo obří dávku odvahy.
Světlo klouže po šedivých betonových stěnách tokijského domku a za okny proudí chodci. Kdo nerad sedává v kavárně u okna, kde je na něj vidět, by v tomto domě štěstí nenašel.
Čtyřiačtyřicetiletému Hosakovi a jeho ženě originální bydlení nevadí. Tvůrce, který při navrhování projektů dovede vytěžit všechny přednosti pozemku, které ostatním mohou zůstat skryté, navrhl jednopokojovým dům do jisté míry z nouze.
V dopise věnovaném této realizaci popisuje celý příběh. „Deset let jsme spokojeně žili v domě, který jsem nám navrhl v Jokohamě. Při jeho navrhování jsem hledal inspiraci v knize Genesis, řídil jsem se vyprávěním o stvoření světa. V roce 2015 jsem dostal nabídku na práci na Univerzitě Waseda a denní dojíždění, kdy jsem trávil tři hodiny ve vlaku, se ukázalo jako příliš úmorné,“ vzpomíná na chvíli, kdy začal vyučovat na jedné z nejstarších a nejprestižnějších univerzit v Japonsku.
Podařilo se mu po dlouhých měsících hledání najít ve velmi drahém Tokiu pozemek o přesné rozloze 31,41 metrů čtverečních a na něm začít stavět. Nedá se říct, že by malá rozloha architekta zarazila.
„Manželka tehdy četla historickou publikaci o životě v sedmnáctém století, kdy čtyřčlenné rodiny žily v domcích menších než deset metrů čtverečních,“ glosuje s tím, že jejich osmnáct metrů čtverečních je oproti tomu úplný palác a dodává, že třeba i slavná Le Corbusierova chata Cabanon je rozlohou ještě menší.
Při návrhu se tvůrce tentokrát inspiroval činnostmi, podle kterých se stavěly starověké římské paláce, jako je hudba, drama, koupele nebo studium. Ani chrámová nálada, ke které přispívá nejen výběr klasických uměleckých děl, ale i sklon střechy a světlík vedoucí vzhůru k nebi, nevznikla plánovaně.
Takeši Hosaka si nechal udělat simulaci světelné situace na pozemku a se zklamáním zjistil, že během zimních měsíců není parcela dostatečně osvětlená přirozeným slunečním svitem. Namísto nářků si uvědomil, že stejnou problematiku řeší i všichni skandinávští architekti. Světlíky, které navrhl, neslouží jen prakticky, ale jsou také dramaticky efektní.
Interiér domu je účelně podkládán tak, aby si důležité zóny nepřekážely. Skromné vybavení domu pochází z předchozího domova. Bariéra mezi domem a ulicí je minimální – od chodníku je dělí jen malý záhonek, který majitelé vznosně nazývají „zahradou“.
I to je důkaz toho, že spokojení obyvatelé nemovitostí vnímají své bydlení ne prostřednictvím obří rozlohy či výše stavebních a zařizovacích nákladů, ale díky radosti z maličkostí.