Bylo to v roce 1945 z konzervy UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu – pozn. red.). „Do té doby sladkosti nahrazovalo ovoce. Syrové nebo sušené, dýňová jádra nebo ořechy,“ vypravuje Petrásek. Vánoce to byly tehdy šťastné, i když hodně chudé. Všeho od potravin po oblečení bylo málo.
„Rekvizice stíhala rekvizici. Byly zavedeny různé „enky“: chlebenky, cukřenky, tabačenky, mydlenky, uhlenky, šatenky…. Vše bylo na lístky,“ vzpomíná Petrásek. Co se týče potravin, bylo na tom ale venkovské Moravské Slovácko mnohem lépe než ve městech. Přece jen se část potravin před rekvizicemi podařilo zachránit. Přesto byly poválečné Vánoce velmi skromné.
„Nedávalo se nic kupovaného. Dívky dostávaly doma ze zbytků látky ušité panenky nebo upletené z kukuřičného šustí. Kluci „hadráky“ - balony ze zbytků textilu, vyřezávané vojáčky, „káči“ s bičem - podle zručnosti rodičů. V té době se i nejchudší snažili dát dětem o Vánocích dárek, i kdyby to mělo být jen jablíčko nebo hrst ořechů,“ popisuje. Snahou všech bylo dětem o Vánocích hlavně zajistit co nejvíce jídla.
Následovaly „pukance“ s mákem
Jen pomalu se vžíval po válce zvyk připravit ke štědrovečerní večeři rybu. „Moravské Slovácko bylo bez rybníků, a tak živá ryba byla jen v těch bohatších rodinách. Po válce se k nám dovážely stolitrové soudky s nasolenou mořskou rybou - slanečky, která se tehdy stávala součástí štědrovečerní tabule,“ poukazuje Petrásek na tehdejší slavnostní hostinu. Její součástí byla povětšinou i „suchá hlúza“.
„Byla to směs sušeného ovoce a kolem Velkých Pavlovic to byla také povařená směs sušeného ovoce. Já sám jsem si rád pochutnával na sladké tekuté části, ve které se sušené ovoce vařilo,“ vzpomíná. Večeře se začínala polévkou, ve které byly luštěniny.
Od každých trochu. Pak následovaly „pukance“ s mákem a s medem a čerstvé hrozny z poslední úrody navázané vždy dva na „šústkách“z kukuřice nebo na provázku. „Někdy to byly i celé pruty s hrozny odstřižené při vinobraní. Všechno bylo od vinobraní rozvěšeno na „hambálkách“ v průvanu průjezdu,“ poukazuje bývalý bořetický starosta na tehdejší zvyky Velkopavlovicka. Na Hanáckém Slovácku nesmělo chybět na stole i v nejchudších rodinách také víno.
Muzikant hrál na trubku koledy
Večeře musela být připravena brzy a pak se čekalo na východ první hvězdičky. „Čekalo se potmě, sedělo se kolem kachlových kamen v kuchyni, v kterých se topilo a mezi pláty kamen a kolem dvířek probleskoval oheň. Dětem se říkalo, že to je to zlaté prasátko. Modlil se růženec, rodiče povídali dětem o narození Ježíška, a nebo se zpívaly koledy,“ popisuje tajemnou atmosféru čekání na příchod Ježíška. Když vyšla první hvězda, v obcích, kde byl pastýř, začal troubit na roh a ti sousedé, kteří měli pušky, začali na oslavu narození Ježíška střílet.
Začalo se večeřet a z vesnice bylo slyšet první koledníky. Koledníci dostávali většinou jablíčka, ořechy, dýňová jádra, koláče a někdy i nějaký peníz od rodiny. Někdy chodil po vesnici i muzikant a hrál na trubku koledy.
„Stromky, které přinesli tátové z Panského lesa, byly nastrojeny doma vyrobenými ozdobami. Na větvičky se připnuly kovové klipsy se svíčkami a rozvěsily se papírové řetězy slepené z barevných proužků. Z panenských jablek se vybrala malá jablíčka se stopkou, která se nití pověsila na stromek. Totéž se dělalo také s ořechy. Kdo uměl vyrábět postavičky z kukuřičného ‚šústí‘ nebo i jiné ozdoby, věšel je na stromek také,“ poukazuje Václav Petrásek na chudobné zdobení.
V mnoha domech byl pod stromkem malý papírový betlém. Ti bohatší měli již betlémy s vyřezávanými figurkami. „Na opravdu veliký betlém se u nás chodilo dívat do kostela. Adventní věnce nebo svíčky jsme tehdy neznali,“ dodává s tím, že slavnostní večer tradičně zakončila půlnoční mše.
