Po bílé zdi pomalu leze šváb. „To je pavouk,“ řekne ošlehaný muž kolem čtyřicítky, nevzrušeně ho zamáčkne a vzápětí típne cigaretu do popelníku, vlastně malého talířku. Jako by si nechtěl připustit, že žije v domě se šváby.
Ale je to tak, v ubytovně v židenické ulici Markéty Kuncové, které místní neřeknou jinak než Kuncovka, jich je spolu se štěnicemi a plísní plno. Do malého bytu v přízemí přišlo kvůli neúnosné situaci několik obyvatel domu, aby se domluvili, co dál. Přidali se k nim i aktivisté z iniciativy Chceme bydlet!
Dům má pověst jednoho z nejhorších bydlení pro chudé lidi a je etalonem byznysu s chudobou v Brně. Za byt 1+1 o velikosti 35 metrů čtverečních v zoufalých podmínkách platí lidé deset a půl tisíce korun měsíčně za nájem a energie.
V malé místnosti není k hnutí. Přišla se podívat i „teta Lída“, jak ji oslovují ostatní. Vrásčitá drobná třiašedesátiletá žena. Mohla by být v důchodu, ale stále chodí do dvou zaměstnání – zametat na nádraží a uklízet chodníky.
„Vstávám ve čtyři ráno na první směnu, pak jdu domů uvařit a odpoledne na druhou,“ říká. Jinak by neutáhla zdejší bydlení a nemohla by ani pomoci dceři, která bydlí jen o pár bytů vedle a má šest dětí. V tom stejném 1+1.
Mrazy bez topení a teplé vody
„Nás je jedenáct,“ ozve se dlouhovlasá, asi patnáctiletá dívka, která zatím jen poslouchala řeči ostatních. Starší děti už s rodiči nebydlí, ale tři z těch mladších rodině úřady odebraly právě kvůli neadekvátnímu bydlení.
Toho se všechny rodiny bojí nejvíc – že jim úředníci vezmou děti, jakmile zjistí, že dům je prolezlý šváby a štěnicemi, všechny byty plesnivé a často se vypínají energie. Děti jsou také často zavšivené, protože rodiče nemají peníze na drahé šampony proti vším a teplá voda teče podle místních nepravidelně dvě hodiny ráno a dvě hodiny večer.
Začátkem minulého týdne vyvrcholily spory nájemníků se spolumajitelem domu Robertem Hrdinou, když jim už poněkolikáté vypnuli v bytech elektřinu (psali jsme zde).
Topení a teplá voda podle nájemníků nefungují prakticky celou zimu. Pro 35 rodin s asi 120 dětmi to znamenalo, že v letošních mrazech neměly v bytech víc než deset stupňů.
„Děti třeba proto skoro nechodily do školy, protože jednak je problém v takové zimě se vůbec někam vypravit, jednak byly kvůli podmínkám v bytech často nemocné,“ vykládá Jan Milota z iniciativy pod gobelínem pověšeným na zdi. Je na něm strojově vetkaný slavný renesanční obraz Poslední večeře od Leonarda da Vinci. Někdo pod Krista uprostřed napsal „Hrdina“, pod apoštoly pak „nájemníci“.
Stěny a stropy pokryté plísní
„Tahle ubytovna je to nejhorší, co v Brně máme, pokud jde o byznys s chudobou,“ přikyvuje zastupitel Martin Freund (Žít Brno). Také on přihlížel vyhroceným scénám před ubytovnou. Podle něj má ale město velmi omezené možnosti, jak vstoupit do vztahu mezi soukromým pronajímatelem a nájemci.
Po jednáních s vedením města se ale začala rýsovat možnost, že by zdevastovaný dům odkoupilo. „Mohlo by z něj být krizové bydlení pro lidi v nouzi třeba po živelních pohromách,“ myslí si Freund.
Hrdina jej ale obviňuje z politikaření, stejně jako Milotu. „Ze strany pana Miloty se nejedná o nic jiného než o snahu ovládnout sociální bydlení v Brně za podpory peněz města a dávek z úřadu práce,“ říká Hrdina.
Dlouhou, studenou a tmavou chodbou, kde před každými druhými dveřmi stojí sušák na prádlo s pověšeným dětským oblečením, prochází Šárka. Asi třicetiletá blondýna s přelivem odemyká byt a zve návštěvu dál. „Podívejte se na tohle. To tu bylo celou zimu,“ říká klidně. Všechny stěny a stropy celého bytu v nejvyšším patře jsou pokryté plísní. V jednom rohu rostou ze stěny houby.
Šárka jako samoživitelka bydlí ve dvou místnostech se třemi malými dětmi. Když jdou spát, musí si roztáhnout gauč, kde spí všichni pohromadě. „Prostřední syn má těžké astma. Za těch pár měsíců, co tu bydlíme, se několikrát dusil a doktor mi řekl, že je to kvůli vzduchu v bytě plném plísní. Teď to děláme tak, že na noc jej vozím k mým rodičům do Medlánek,“ popisuje, zatímco mladší dceři dává oběd – kuře s rýží.
Když chce pak umýt nádobí, musí to udělat v umyvadle v koupelně. Dřez totiž v kuchyni chybí. Kromě tří dětí se ještě stará o svoje rodiče – nepohyblivou matku a otce po několika infarktech, takže celá rodina žije jen z příspěvku na péči a sociálních dávek.
Předražený nájem zaplatí stát
Na ubytovně, ze které se těžko lidé dostávají jinam, nežijí jen Romové, i když těch je většina. Všechny tu spojuje jedno – jsou chudí, a to i když pracují, někteří nelegálně.
Ze začarovaného kruhu nemůžou sami vystoupit. „Z nízkého platu nebo dávek nikdy nenašetřím dvacet tisíc korun na kauci, kterou vybírají komerční pronajímatelé,“ vysvětluje Zdena, asi padesátiletá žena, která tady žije zhruba rok.
Předtím pracovala v Albertu a taky bydlela v normálním bytě. „Jednou před Vánocemi přišla majitelka, že chce dva nájmy navíc dopředu. Na to jsem neměla a potřebovala jsem rychle najít bydlení, protože jsem neměla kam jít. Tak jsem se ocitla tady,“ říká.
Nájemní dům, jenž funguje jako neoficiální ubytovna, je sice předražený, majitelé si ale mohli snadno spočítat, že nájem nejchudším zaplatí stát. Ten ovšem neplatí všechno, na zbytek padnou peníze z přídavků na děti nebo si musí půjčit. Na živobytí tak mají sotva pár stovek měsíčně.
„Majitel nám v zimě, když nefungovalo topení, účtoval navíc peníze za přímotopy. Některé rodiny připlácely za topení v jednopokojovém bytě i šest tisíc korun měsíčně. Je jasné, že radši netopily vůbec a mrzly,“ dodává Zdenina kamarádka Milada s tím, že za nuzné bydlení běžně rodiny platí 15 tisíc korun měsíčně.
Neustálá hrozba výpovědi
Tvrdí, že spolumajitel Hrdina po nich vyžaduje peníze navíc za cokoliv. „Někdy přijel do domu třeba ve tři ráno, řekl, že potřebuje hned peníze, a vypnul elektřinu. Nezapnul ji, dokud nájemníci mezi sebou nevybrali peníze,“ popisuje Milota, který působí i jako sociální pracovník.
Protože všichni mají nájemní smlouvu jen na jeden měsíc, není v domě prakticky žádný neplatič. Nad všemi totiž visí neustálá hrozba výpovědi. Z ubytovny je ale těžké se vůbec dostat jinam.
„Jsem tu šest let, neustále sháním bydlení jinde, ale zatím se mi to nepovedlo. Jakmile vidí lidi v občance trvalé bydliště na této adrese, nemám šanci,“ přikyvuje Milada. Mnoho rodin má už léta podané žádosti o přidělení obecního bytu, pořadníky ale bývají neúprosné, protože radnice městských částí upřednostňují solventní zájemce.
Na dveře klepe druhá Šárka. Jako jedna z mála dovolí uvést svoje příjmení – Hebešová. Zrovna vaří na nedělní oběd segedín. Její manžel je Ukrajinec, který pracuje jako zedník. Vychovávají dvě děti a vytvořit jim aspoň trochu zázemí je stojí hodně úsilí.
„První den, co jsme se sem nastěhovali, jsem se vzbudila poštípaná štěnicemi. Od prosince tu byla šestkrát vypnutá elektřina,“ popisuje místní realitu. „Jednou mi chybělo pět set korun na doplacení nájmu, a když jsem přišla domů, měla jsem vysazené dveře od bytu,“ říká. Nedostala je zpět, dokud nezaplatila celou částku – deset a půl tisíce.
Stejně jako ostatní v židenické ubytovně má jedno přání. Bydlet jinde. Normálně.
