Marta Roman a jejich starší dcera Marta u trosek domu, kde žili sedmnáct let.
V mobilheimu na dvoře se cítí jako kočovníci.
Dcera si v patře už postavila stan
Sedmnáct let bydlela rodina Marty a Romana z Moravské Nové Vsi v domečku, který už neexistuje. Po tornádu zůstala jen garáž, kam rodina schovala všechny své zbylé věci. Na měsíc se přesunuli do bytu v Hodoníně. Jenže tam byl problém s tím, že mají psa.
„Byl tam sice dvorek, ale přes ten chodili zákazníci do firmy, která v přízemí domu sídlila. Pes tam vadil,“ popisuje Marta. A přiznává, že si také chtěli pohlídat, jak se pracuje na stavbě jejich domu. Když tak několikrát denně pendlovali mezi vesnicí a městem, rozhodli se postavit si na dvůr mobilheim. Od té doby žijí v něm. Hlavně zima ale byla krušná.
„Zamrzala nám voda ve sprše. I do ledničky jsme museli chodit ven do garáže. Když vypnuli elektřinu, do hodiny tam byla zima. Měli jsme dva přímotopy a za elektřinu jsme platili patnáct tisíc měsíčně. Kdyby mi někdo řekl, ať do mobilheimu jedu na dovolenou, tak nikdy!“ dušuje se se smíchem Marta. Hrubá stavba jejich domu už stojí.
V budoucím dětském pokojíčku v patře si dcera postavila stan. Celá rodina doufá, že za rok nebude poznat, že se tudy živel prohnal. Bojuje ale s „papírováním“, povolení se táhnou. A potýkali se i s anonymním udáním, které na ně poslalo kontrolu stavebního úřadu.
Zdeňku živel připravil o celý dům.
Po roce prací už je hodně unavená.
Nemám co oslavovat
Zdeňka z Moravské Nové Vsi na akcích, které připomínají rok od ničivého tornáda, nemá co oslavovat. Není se čemu divit, živel ji tehdy připravil o celý dům. Na náměstí po něm v uliční čáře zůstala jen prázdná díra. Na ní se ale už pohybují stavaři.
„Hýbe se to, mám z toho radost,“ sleduje Zdeňka s uspokojením, jak se odlévá základová deska jejího domu. Jak ale říká, po roce už je hodně unavená. Stavba, která se s růstem cen stále prodražuje, je přitom sotva na začátku.
„Měli jsme nějaký rozpočet, teď jsem ho přepočítala a jen jsem polkla. Uděláme jen to nejnutnější pro žití, u zbytku se uvidí. Ve svém věku už ale nechci plánovat, co udělám za pět a za deset let. To si můžou dovolit dvacetiletí. Já už nechci,“ říká.
Domek staví v původním půdorysu. Už má přesně rozmyšleno, kde bude kuchyň s obývákem a pracovnou a kde pokoje pro ni a pro syna. Zatím společně bydlí v bytě v Břeclavi. Odtud syn dojíždí do školy do Moravské Nové Vsi.
„Denně se mě ptá, proč stavbu neurychlím. Má tu všechny kamarády. Když ho sem jedu vyzvednout, volá mi, že čeká doma. Dům tu nestojí, ale pro něj je to pořád doma,“ vypravuje Zdeňka. Navzdory tomu říká, že starosti po tornádu jí přinesly i něco pozitivního. „Dalo nám to hodně do života. Jsme teď se synem hodně semknutí. Upevnilo to náš vztah,“ míní.
I když jí řemeslníci slibují, že do Vánoc by mohla bydlet ve svém, příliš tomu nevěří. Ostatně to, jak se stavba hýbe, hodně ovlivňuje i její pocity. „Nevím, jak to mají ostatní, ale u mě je to jako na houpačce. Když se něco podaří, je to dobré, ale jsou dny, kdy se nic neděje a ty jsou pak hodně krušné. Už mě i napadlo, jestli jsem se do toho vůbec měla pouštět,“ připouští.
Na druhou stranu ale ví, že stavbu domu nemůže uspěchat. „Dům se nestaví na rok, na dva, ale na několik generací. Než udělat nějaké neuvážené kroky, raději si všechno dobře promyslet. A nesrovnávat se s jinými,“ míní.
Dům Bohumily a Vladislava měl patrovou nadstavbu.
Po roce mají přízemní domeček.
Vždycky, když začne foukat, mám strach
Před rokem měl dům Bohumily a Vladislava ještě patrovou nadstavbu. Tornádo ale střechu i horní patro vzalo. Jak vypadal dům bezprostředně po řádění živlu, už manželům připomíná jen fotoalbum, které si z té doby vytvořili. Na místě dnes stojí přízemní domeček s bledě modrou fasádou. Zvenčí nic nenasvědčuje tomu, v jak katastrofálním stavu byl, přestože manželé tehdy říkali, že už nemají sílu na to, aby ho opravili. „Museli jsme, co nám zbývalo,“ krčí rameny.
První týdny po tornádu přitom byly víc než krušné. „Tornádo vzalo střechu i horní patro. Dlouho jsme měli dům jen pod plachtou. Jenže hodně foukal vítr a plachtu vždycky seškubal. Pak začaly deště a stropy protekly. V komoře a na záchodě se nám propadly,“ vzpomíná Vladislav na dobu, kdy v polorozbořeném domě spali v různých koutech tam, kam zrovna netekla voda.
„Jen jsme chodili s kýbly a vytírali, aby se nám ještě nevyduly podlahy,“ popisuje s tím, že bez dobrovolníků, kteří tehdy pomáhali, by to nezvládli. Zvlášť, když se ještě museli starat o nedaleký vinný sklep, který tornádo rovněž zdemolovalo.
Dobrovolníci se dávno rozprchli, nicméně s řemeslníky, kteří na domě pracovali, jsou manželé dodnes v kontaktu. „Tesaři byli od Valašských Klobouk, pokrývači a klempíři od Mělníka. Ti za námi později i přijeli,“ vypravují manželé.
Teď už zbývá na domě dodělat jen vnitřní schody do podkroví. „Máme na to už třetího projektanta a pořád to stojí. Každý nám naslibuje a pak se vymlouvá,“ posteskl si Vladimír, který si o tomto víkendu půjde rok od tornáda připomenout na koncerty, kde s mužským sborem zpívá.
I v manželech z Mikulčic živel zanechal šrámy na duši. „Vždycky, když začne hřmít a foukat vítr, už mám strach, že jde tornádo. Úplně se toho hrozím,“ potvrzuje Bohumila.
Domek paní Evy nebyl obyvatelný.
I po roce jsou stále viditelná poškození.
Vidím jediné pozitivum: že bydlíme
Půl roku musela Eva z Moravské Nové Vsi bydlet s dcerami u sestry. Domek se žlutou fasádou, kde jsou stále ještě viditelná poškození, nebyl obyvatelný. Vrátit se mohly až v prosinci. „A i tehdy jsme s dcerami spaly v jediné místnosti, kolem nás byly všude pytle s věcmi. Až asi po měsíci se uvolnila další místnost a v březnu pak i podkroví, takže holky mohly do svého,“ popisuje uplynulý rok usměvavá žena.
Jak říká, dámské obyvatelstvo domu problémy stmelily. „Ale potřebovaly bychom do lázní,“ směje se s tím, že neustálá práce už je hodně vyčerpala. Jsou přitom sotva v polovině. Dům je pod střechou a opravený vevnitř. Chybí opravit sklepy, dvůr, přístavky a fasádu. Na podzim sem znovu dorazí zedníci. Napřesrok snad už bude hotovo.
Na vzpomínkové akce Eva nevyrazí. „Myslím, že si nemám co připomínat. Nedělá mi to vůbec dobře. Stačí mi každá malá bouřka, jsem vyplašená a rozbuší se mi srdce. Myslím, že to ve mně už nikdy nevymizí,“ myslí si.
Uplynulý rok byl náročný. Třeba i v tom, že v domě plném řemeslníků nemá člověk na chvíli soukromí. „Vidím jediné pozitivum: že bydlíme. Ale už se budeme pořád bát,“ myslí si Eva, která teď ale upíná pozornost v srpnu, kdy z napůl opraveného domku bude vypravovat svatbu jedné z dcer.
Rozbitá okna a poničená střecha. Tak vypadal dům Hany po tornádu.
Rok po tornádu obavy zůstávají.
Nemám sílu vinohrady znovu vysazovat
Vedlejší dům po manželových rodičích už nestojí. Ten, kde Hana s rodinou v Moravské Nové Vsi bydlí, má stále poškozenou fasádu. Jak ale energická žena z Moravské Nové Vsi říká, proti tomu, co prožili za celý rok, už se mají dobře.
„Po tornádu jsme se několikrát stěhovali. Nejdříve jsme byli u rodičů od dceřina přítele, pak u manželovy sestry, chvíli i u dcery. Vždy jsme popadli dvě igelitky a šli jsme,“ vypráví se smíchem. Do svého domu se vrátili po dvou měsících, to už měl novou střechu a okna. Pořád ale žili v provizoriu.
„Nábytek jsme neměli ještě o Vánocích, přestože jsme ho objednávali v září. Věci jsme měli ve vinařských bednách ve sklepě a oblečení na půdě v pytlích. Když se pak ochladilo, měli jsme problém najít pytel se svetry,“ vypraví Hana. Tornádo její rodině, která podniká v zemědělství, poničilo i stroje. Své podnikání tak utlumují.
„Vinohrady jsme už prodali. Prvotní důvod byl ten, že můj muž je po mrtvici. Chvíli jsme to zvládali i bez něj, ale loni už to nešlo. Kvůli tornádu nám nikdo nepomáhal, musela jsem objednat cizí lidi, což stálo spoustu peněz. Tři vinohrady jsme navíc měli úplně zničené. Nemám sílu je znovu vysazovat,“ vysvětluje, jak tornádo konec podnikání uspíšilo.
Měsíc před tornádem se Zdeněk odstěhoval z domu, kde bydlel se svou tehdy 68letou maminkou.
Starost o stavbu nového domu si Zdeněk vzal na sebe. Jeho maminka zatím našla zázemí u dcery, chce se ale vrátit „do svého“.
Jsme si blíž, když mezi námi nejsou ploty
Bezprostředně po tornádu stál Zdeněk v troskách domu své maminky v Hruškách. Po domku dnes nezůstalo nic, na jeho místě už je ale hotová základová deska pro stavbu nového. Během prázdnin se práce rozjedou. Zdeněk sám se pustí do tesařiny, zbytek nechá na dalších řemeslnících.
„Týden po tornádu mě odvezli do špitálu se zánětem žlučníku. Moc s doktory nekamarádím, ale asi jsem si potřeboval odpočinout,“ zlehčuje zdravotní kolaps, který ho ale aspoň přinutil přípravu stavby přehodnotit. Dnes už na ni tolik nespěchá. Za sebou má hlavně rozsáhlé jednání s úřady. „Ještě než jsme vůbec kopli do země, měl jsem za sebou 700 hodin práce,“ sečetl čas strávený na úřadech či s projektantem.
Do domku poblíž železniční trati se chce jeho 69letá maminka brzy vrátit. Teď bydlí u dcery v Hodoníně. A třebaže tam podle Zdeňka občas trochu panuje ponorková nemoc, když zpětně hodnotí dopady tornáda na jejich rodinu, říká, že mělo pozitivní vliv.
„Máma si uvědomila, že spoustu hmotných věcí, na kterých lpěla, nepotřebuje. A náš vztah se velmi zlepšil. Sblížili jsme se i se sousedy. Nejen díky tomu, že mezi námi nejsou ploty, ale celkově nás ten poslední rok nutil k větší komunikaci,“ míní.
Jen tři dny před tornádem zaplatila Dagmar poslední splátku hypotéky na původní dům.
Když vše půjde dobře, mohla by Dagmar bydlet v novém domě do Vánoc.
Radši starý dům a žádné peníze než tyto nervy
Na to, že se blíží tornádo, upozornila Dagmar z Hrušek svým neobvyklým chováním její fenka. Dagmar rychle popadla tašku s doklady a schovala se za komínem v koupelně. Ta jediná zůstala stát. Zdi v ostatních místnostech živel zbořil. Statik pak rozhodl, že dům musí pryč.
Na zahradě pořád stojí psí kotec. Fenka už v něm ale není. O Vánocích zemřela. Dagmar teď staví nový dům. Jde to ale pomalu. Zkomplikovala to spodní voda i složité papírování. Navíc jí dělají starosti rostoucí ceny stavebních materiálů. Z původního čtyřmilionového rozpočtu je momentálně milionů šest.
„Lidé mi říkají: Buď ráda, budeš mít nový dům. Ale já bych radši měla starý barák, žádné peníze a rozhodně ne tyto nervy,“ posteskla si žena, která je na stavbu sama. V byrokratických procesech, které stavbu provázejí, se navíc vůbec nevyzná.
Po starém domku se jí stýská. „Nejen po domku, ale i po všech těch přístavcích. Vždyť jsem tam prožila celé dětství, tam jsme si se sestrami hrály,“ vypravuje žena, která přechodně našla zázemí v jednopokojovém bytě v Břeclavi.
I ona s napětím sleduje předpovědi počasí a bojí se, co může přijít. „Při každé bouřce jsem úplně v háji. Už bych to v životě nechtěla zažít,“ říká.
