Vystudoval jste „matfyz“ na Univerzitě Karlově v Praze a po škole šel do Brna. Vzpomeňte na své začátky?
Původně jsem chtěl na Akademii věd na Ústav přístrojové techniky, ale nebylo tam místo. Přes profesora Amina Delonga jsem se dostal do Tesly Brno a v roce 1983, hned po vojně, tam začal pracovat. Měl jsem kliku na každém kroku. V Tesle byla spousta skvělých techniků, kteří mě vedli. Spolupracoval jsem s inženýrem Janem Konopáčem, který stál u zrodu vývoje mikroskopů a jejich výroby. Pomohli mi a přivedli mě k tomu, že fyzika je tvrdá práce a že se musí vysedět. Byl jsem vždycky experimentální fyzik a tady mě naučili, že člověk musí mít trpělivost, pořád to zkoušet znovu a znovu a nedělat předčasné závěry.
Takže jste myšlenku na akademickou dráhu opustil?
Ne úplně. Znovu jsem měl obrovské štěstí. Tesla spolupracovala s Akademií na aplikovaném výzkumu, takže jsem tam potkal další skvělé odborníky a úžasné lidi – profesora Delonga nebo Vladimíra Kolaříka, který dnes působí ve firmě Delong Instruments. Fascinoval mě duch, který tam vládl – my jsme nic nedoháněli, vymýšleli jsme nové vynikající věci, soupeřili jsme s nejlepšími centry na světě. Podmínky jsme měli omezené, protože tu bylo embargo na přístroje ze Západu, ale nikdy nás to nezbavilo nutnosti přemýšlet.
Na čem jste pracovali?
Na elektronovém litografu, který umožňuje na fotolitografickou masku umístit šablonu čipu pro jednotlivé technologické operace. A na vývoj navazovala výroba elektronových litografů v Tesle. V 80. letech to byly klíčové věci pro výpočetní techniku v celém východním bloku. Tesla pro Sovětský svaz vyrobila asi 20 litografů. Některé jsem instaloval v Moskvě a tehdejším Leningradu. Jiné odvezli Sověti neznámo kam. Potom jsem se dostal do týmu, který vyvíjel elektronovou trysku, pomocí níž se pouští svazek elektronů do vakua, takže mikroskop může zobrazit i velmi malé objekty, například i jednotlivé atomy.
Patřili jste už tehdy ke špičce. Co se stalo po roce 1989?
Tesla Brno začala jít dolů. Souviselo to se stržením železné opony a především s rozpadem sovětského trhu, kdy jsme se museli otevřít směrem ven i dovnitř a podmínky se drasticky změnily. Jakmile Tesla přestala prodávat měřicí přístroje a mikroskopy, dostala se pod obrovský tlak. V té době bylo v Tesle a na Ústavu přístrojové techniky několik výborných týmů a ty nakonec založily své vlastní podniky. Podobnou cestou jsme šli i my. Pracovali jsme na vývoji zajímavého mikroskopu s firmou Philips a s asi 25 lidmi jsme se rozhodli, že projekt dokončíme. Chtěli jsme zužitkovat to, co umíme, že máme know-how, technologii i velmi schopné lidi. Problém byl v tom, že každý ze schopných lidí byl unikátní a bylo potřeba je uřídit. S tím jsme zkušenosti neměli. To bylo někdy v roce 1992.
Jiří Očadlík
|
Proč volba padla zrovna na vás? Z výzkumníka jste se ze dne na den stal manažerem.
Velmi krátké zkušenosti jsem měl. V roce 1990 jsem se stal v Tesle vedoucím projektu elektronového mikroskopu. Během roku 1991 jsme se snažili dotlačit ho do konce, abychom ho za rok či dva mohli vyrábět. Ale Tesla začala masivně propouštět a začali odcházet schopní lidé. A stejně tak začali mizet i mí bývalí vedoucí, takže mě okolnosti dostrkaly k tomu, abych se stal šéfem. V roce 1992 jsem povýšil na vedoucího vývoje mikroskopů, během dvou měsíců jsem se stal ředitelem divize a z ní během dalších dvou měsíců přešel do akciové společnosti, která vznikla během kuponové privatizace. A věděl jsem, že tam nejsou lidé schopní a ochotní to řídit. Bavili jsme se s kolegy, co s tím, a oni mi dali najevo, že by byli rádi, kdybych to vedl já. Nemusel jsem se s nikým strkat, takže se dá říct, že to na mě vlastně zbylo.
Sice jste se nestrkal, ale spadla na vás obrovská odpovědnost.
Faxoval jsem šéfovi divize do Holandska, jestli by mi mohl pomoci, že jsme schopní to dokončit, ale nemáme zkušenosti s vedením. Souhlasil a poslal mi zkušeného kolegu Siegfriega Lichteneggera. Byl Rakušan, chápal naši mentalitu a začal mě koučovat. Znal tržní ekonomiku, naučil mě, že musím třídit, co udělat teď a co potom, že lidé potřebují vizi, že si je mám zavolat a říct, co chci dělat, že se s nimi mám o tom bavit a neposílat papíry od stolu. Postupně to bylo pro mě stále méně o vědě a stále více o vedení. Dnes už bych se nedokázal posadit k mikroskopu a začít s ním pracovat. Nikdy jsem ale neztratil kontakt s tím, co děláme a proč to děláme, a snažil se jim dát smysl.
Kolik vám tehdy bylo?
Když jsem šel do vedení – pětatřicet. Někdy jsem měl pocit, že jsem ještě hodně mladý a že na to nemám, ale postupně jsem přišel na to, že je dobré, aby i mladší lidé dostali šanci.
Manažer musí dělat osudová rozhodnutí. Jako ve filmu, kdy hrdina stojí před časovačem bomby s modrým a červeným drátem a musí se rozhodnout, který přestřihne. Stalo se vám to někdy?
Jednu situaci mám. V prvním roce fungování se stalo, že nám došla hotovost a nedostali jsme zaplaceno od Philipsu. Netušili jsme, že mají nějaké problémy a procházejí restrukturalizací. Prostě něco nezafungovalo a my neměli na výplaty. A tehdy jsem asi přestřihl ten správný drát. Svolal jsem si lidi a řekl jim, co se stalo. Peníze na cestě snad jsou, ale nemáme jasno, jestli to tak opravdu je, a budu rozumět tomu, že cítíte nejistotu a třeba nebudete chtít s firmou dál spolupracovat. A všech těch 25 lidí mi vyjádřilo podporu a zůstalo. Nakonec jsme to nějak sflikovali s malými zálohami, protože i oni museli platit složenky, ale krizi jsme zažehnali. Kdybych kličkoval a ztratil jejich důvěru, už bych to nedal dohromady. Těch situací bylo víc, i když ne tak fatálních.
Povídejte.
Například jednání o ceně výrobku s Holanďany. Byla tam nějaká nabídka a já ji potřeboval o 3 % změnit. Po dvanácti hodinách, kdy se v jednání střídali, jsem dostal tunelové vidění a sbalil to, ale nakonec jsme došli k ceně, kterou jsem potřeboval.
Tunelové vidění?
Začal jsem mít po stranách tmu a viděl jen některé lidi. Byl jsem tak unavený, že jsem to stopl a řekl, že už dál nejednám o ničem. Sotva jsem dojel do hotelu, odpočinul si, vrátil se a najednou to šlo. Tehdy jsem neměl zkušenosti a nevěděl jsem, že oni se chtějí dohodnout, jen jsem jim neuměl dát ty správné signály. Kdyby tehdy to jednání nedopadlo, hrozilo to rozpadem a koncem projektu.
Když se přeneseme do současnosti, loni jste změnili partnera i název z FEI na Thermo Fisher Scientific. Co děláte teď?
Pořád to samé. Patříme do skupiny analytických přístrojů největšího dodavatele pro vědce Thermo Fisher Scientific a mezi ně patří elektronové mikroskopy. Naše přístroje zobrazují pomocí elektronových svazků, iontů a také rentgenových paprsků. Těmi jsme třeba prohlíželi Věstonickou venuši.
To byla velká věc. Jak se vůbec stalo, že venuše jela do vašeho technologického centra na prohlídku?
Byl jsem na návštěvě v Moravském zemském muzeu a tam nám ukazovali venuši a pak jsem zjistil, že byla minimálně zkoumána. A tak jsem jim nabídl, že bychom to spojili. Umíme analyzovat metodou nedestruktivní a pak jednou mizivě destruktivní. V Itálii se tím ale běžně zkoumají staré obrazy. Dá se zjistit přesně, jakou technikou a barvami jsou namalované. A takto podrobně se dala zanalyzovat i venuše. Chtěl jsem také podpořit naše lidi, kteří mají radost, když se o jejich práci svět dozví. A také jsme doufali, že přilákáme studenty historie a ukážeme jim, jak se dá špičková technologie propojit s jejich oborem – otevřít další dveře pro využití toho našeho.
Ohlásil jste odchod. Co budete dělat?
Odfrknu si. Budu doma a chci získat od práce odstup. Budu truhlařit a tesařit na chalupě. Baví mě pouštět dron a lovit záběry. S ženou jezdíme po celém světě, tak jsme si řekli, že si letos uděláme výlet na kole z Olomouce do Břeclavi a poznáme Moravu zblízka, ne jen z dálnice. V srpnu, v září se podívám na to, jestli někdo stojí o to, se mnou spolupracovat. Takže moje budoucnost je otevřená. Prostě jsem přestřihl drát a čekám, co to udělá.
