Pokud Milan Bartoň po dnešním semifinále mistrovství světa dvacítek mezi Českem a Švédskem svému vnukovi zavolá, je možné, že k němu bude – ať už utkání dopadne jakkoliv – spíš kritický.
Švédsko – ČeskoPodrobná reportáž ze semifinále MS do 20 let od 15.00 |
„Eda je zvyklý, že mu vytknu nějakou drobnost, kterou měl udělat jinak. S ním si rozumím, ale když jsme s rodinou chodívali na jeho žákovské zápasy, musel jsem sedávat odděleně. Vyčítali mi, že nad ním pořád reptám,“ přiznává pětasedmdesátník Bartoň, pod jehož dozorem Šalé kdysi začínal v Technice Brno.
Sám hokej na ligové úrovni hrával, jeho otcem byl legendární Slavomír Bartoň, jeden z průkopníků slavné mistrovské éry Rudé hvězdy Brno. Šalé zdědil ideální geny. Nebo ne? Jeho děda rád řekne víc.
Máte radost z toho, jak vnuk roste? Seattle ho draftoval do NHL, teď si zahraje o medaili na mistrovství.
Měl bych mít, že? (usmívá se) Góly na šampionátu sice dal těm nejslabším soupeřům, ale zase si je sám vypracoval, akce si rozehrál. Málokdo se narodí tak šikovný na hokej, už teď je výborný hráč. Nejsem sám, kdo to říká.
Má vlohy z vaší strany rodiny, kterou hokej proslavil?
Je to sranda, ale s Edou je to jinak. Jeho pradědeček Tomislav Šalé byl atlet, běhal s Emilem Zátopkem. Jeho děda hrál basketbal. Jeho táta Marek, který si vzal moji dceru Markétu, hrával slušně tenis. Za to, jak Edu vedli, bych chtěl vyzdvihnout právě jeho rodiče. Táta se mu obětoval, vozil ho po turnajích, jezdil s ním na kole, běhal s ním.
Trénoval jste ho ale vy.
Hokejové kapacity jako Standa Neveselý nebo Pepek Augusta vždycky říkali, že děcka by měl trénoval hokejista, ne teoretik. Může jim všechno ukázat, opravit je. Hodně jsme toho napovídali, když jezdívali k Brnu na kulečník do Ponětovic nebo na hokej do Jiříkovic, a já jim v tomto dávám za pravdu. Když mi tedy před lety zavolali z Techniky Brno, že zakládají žákovskou kategorii, jestli bych ji nechtěl dělat, Eda ještě hokej nehrál, byl malý. Začal se ale chodit dívat. Na led ho táta postavil v jeho čtyřech letech, napoprvé to obrečel a odešel. Nechali jsme tomu čas, za rok se vrátil a už to jelo. Říkal jsem mu: Edo, když chceš hrát hokej, tak brusli, po tom ledě neběhej! Na první pohled bylo vidět, že je někde jinde než ostatní.
7 ligových titulůmá s Brnem legendární Slavomír Bartoň. Reprezentoval na čtyřech mistrovstvích světa a dvou olympiádách. |
Měl jste podobné vyrůstání se svým otcem Slavomírem, velkou osobností brněnského hokeje?
Otec byl bombarďák, reprezentant, ale času neměl tolik. Hodně se mi začal věnovat, až když jsem naskakoval do ligy. Trénoval České Budějovice, které mě z Brna koupily, a tam se na mě zaměřil hodně.
Ještě o hodně dřív, to jste ani nechodil do školy, vytvořil v Brně útok s legendami Vlastimilem Bubníkem a Bronislavem Dandou. Jak na ně vzpomínáte?
Taky jsem se hokej učil v Rudé hvězdě. Tehdy jsme měli domluvené, že jako žáčci můžeme na zápasy chodit zadarmo, abychom byli v obraze, jak má hokej vypadat – na zimáku za Lužánkami jsme ho sledovali ze strany pod kavárnou zpoza sítě. Ale, poslyšte, já o sobě nechci mluvit. To je na prd.
Dva útoky a tři beci. Pro první zápas Komety to stačilo |
Povídejte tedy o Bubníkovi a Dandovi. Jací byli?
Kamarádští, strašně fajn. Znali jsme se celé rodiny, scházeli jsme se o sobotách na trénincích v Pisárkách. Dali si limonádu, rodiny si udělaly špekáčky, my děcka jsme tam lítali. Pro mě to byli Vlasta a Broňa, tykal jsem jim, i když mi otec kolikrát sliboval, že mě přerazí, pokud jim nebudu vykat.
Danda prý míval rád nohejbal. Hrávali jste spolu?
Motal jsem se mezi nimi při fotbale, občas mě někdo nechtěně nakopl. Všichni tehdejší hráči v Rudé hvězdě byli inteligentní a hrozně talentovaní na sport. Chodívali nám i ukazovat svoje fígle, kličky nebo bruslení, na žákovské tréninky, když to měli od klubu rozkazem.
Dostával jste od nich hokejky?
S tím byl problém, otec na to byl hrozný pes. Sice jsem od něho pár hokejek měl, ale vždycky trval na tom, že je budu potřebovat, až se hokej naučím. Teď umíš prd, stačí ti obyčejné, říkal. V rodině jsme měli stolaře, strýce v Černé Hoře, který vyráběl mimo jiné i hokejky, tak jsem hrál s těmi.
Bubník a Danda prý bývali svérázové, potvrdíte to?
Panovala řevnivost mezi Vlastou Bubníkem a mým tátou, kteří Rudou hvězdu trénovali, když začínala. Jakmile vlezli na led, šlo všechno stranou, ale mimo led mívali odlišné názory na věc. Podobné to bylo i s Broňou Dandou. Táta mi vyprávěl, jak se jednou na olympiádě nevešel do sestavy, a tak se naštval, že místo sezení na tribuně vůbec nešel na zápas! Nechci, aby to znělo špatně, i dnes jsou hráči osobnosti, ale tehdy byli tihle chlapi osobnosti jako hrom. Tvrdí a sveřepí.
1954. Takhle vypadal tým Rudé hvězdy krátce po svém vzniku (nahoře třetí zleva Vlastimil Bubník, po jeho levici Slavomír Bartoň a Bronislav Danda).
Přijde vám, když jste je poznal úplně jinak než fanoušci, že jste vyrostl ve fantastickém prostředí?
Měli jsme jiný vztah, rodinný. Oni mi říkali „mladej“ a samozřejmě mi tykali, já jim taky. Patřil jsem mezi nimi k málu z těch jejich synů, kteří hokej nejen hrát začali, ale taky u něho vydrželi, takže o mně chlapi i nadále věděli.
Ostatně nedaleko Dandy jste už v dospělém věku i bydlel.
On na Zemědělské, já tehdy na Merhautově, to je v Brně v Černých Polích. Chodili jsme do stejného obchodu. I když jsem si ho nevšiml, volal na mě: Milane, jak se vede, co jdeš nakupovat? Co děláš? Občas se říkalo, že se v důchodu stranil, zahořkl, ale nebylo tomu tak.
Prý vás přátelé ponoukali, abyste jako novinář sepsal otcovy paměti. Proč jste je nevyslyšel?
Asi proto, že jsem blbej. Necítil jsem se na to. Přitom to by bylo historek! Táta, když byl mladý, chodil hrát hokej z Lipůvky čtrnáct kilometrů pěšky do Černé Hory, odehrál zápas a šel zase pěšky domů.
Říká se, že vyprávěl rád.
Taky byl novinářem, taky psával pro Rovnost jako potom já. Když jela Kometa na zájezd do Asie, napsal o tom hodně článků. Jako dospělý jsem jeho vyprávění hrozně rád poslouchal. Trefil jste hřebíček na hlavičku; škoda, že jsem se do té knížky nepustil.
6 ligových sezonodehrál ve své kariéře Milan Bartoň. Nastupoval také za Ingstav Brno, Jihlavu a České Budějovice. |
Můžete aspoň její část „napsat“ teď.
Jenže kde začít? Jednou mi otec vyprávěl, jak na mistrovství ve Švédsku novináři chtěli mluvit s Bubníkem. Otec znal sedm řečí, tak ho Vlasta zavolal, aby mu tlumočil. Novinář se chvilku ptal, pak se dozvěděl, že tlumočníkem je taky reprezentant, a začal se bavit s ním. Vlastu přestali potřebovat a rozhovor dojel táta.
Váš vnuk Šalé působí navenek jako kliďas, flegmatik. To má po kom?
Můj otec byl rapl, já jsem introvert. Takže asi po svém tátovi. Ale pozor, on tak možná působí, řešilo se, že se málo raduje z gólů, ale kliďas moc není. Přijďte se podívat, když hraje se sestrou Rózou tenis nebo když s hokejkami jdou na dvě malé branky, jak má zatnuté zuby! I se mnou se hecuje. Přijde a hlásí: dědo, tak co, děláš rozcvičku? Neděláš, děláš houby, co? (směje se) Kolikrát jsem mezi něho a Rózu musel vlítnout. Eda je jako buldok, jenom to není tak vidět na ledě.
Jak se vám líbí jako hokejista?
Má úžasný přehled, u hokeje uvažuje jako šachista. Někdo vidí pět metrů před sebe, on dohlédne na konec hřiště. Je to vyloženě centr, má to nejen v rukou, ale i v hlavě. Říká to i Robert Kron, hlavní skaut Seattlu, který si ho vytáhl do NHL. Klub bral Edu jako inteligentního hráče, který bude vymýšlet a tvořit, protože to on umí. No a dávají ho na křídlo...
Eduard Šalé (druhý zprava) v dresu Seattlu, který si ho vybral v draftu jako dvacátého v pořadí.
Tak začínal v zámoří i Martin Nečas. Carolina, kde tehdy mimochodem pracoval i Kron, tak chtěla zajistit, aby se rychleji obouchal. Jakmile se tak stalo, šel Nečas zase na centra.
Eda s Nečim jsou si hodně podobní, i když je od sebe dělí šest let. Ale v tom to není.
A v čem tedy?
Když byl malý, postavil mu táta za barákem hokejový plácek z desek, na kterých se dá bruslit. Eda tam má branku, v ní plachtu s dírami u tyček, a tam střílí. Vydržel tam celé odpoledne, až sousedé nadávali, co tam furt mlátí. A víte, co se stalo pak? Když to viděla Róza, jeho sestra, zbláznila se do hokeje a chtěla ho hrát taky.
Vidí se ve starším bráchovi?
Ještě teď mají brankářskou výstroj. Eda oblékne Rózu do gólmanského a střílí na ni, pak se vymění, obleče se Eda a střílí Róza. Pamatuji si, jak Eda přišel z extraligového zápasu Komety, bylo půl desáté večer a stejně si šel ještě zastřílet, aspoň pár puků. S holí toho umí strašně moc. Já jsem byl technický hráč, ale to co on jsem neuměl.
Seznamte se, tohle je 13letá Rozálie Šalé.
Asi není těžký uhodnout, čí je to sestra. 👌
Zdroj: https://t.co/iRP0DpVO2L https://t.co/4O7w9HWDzc
Rozálie má ty schopnosti zjevně taky. Je jí třináct let a už předvedla Michigan, tedy gól zpoza branky lakrosovým způsobem.
Tak jak si Eda na mistrovství přehazoval puk s Jirkou Kulichem, jestli jste to viděl v televizi, tak to dělá i s Rózou. Jsou to kouzelníci, vychovávají se navzájem. Já jsem ji naučil bruslit, což umí daleko líp než ostatní. A zase jsme u toho. Někteří extraligoví hráči po ledě běhají, mají fyzičku, dokážou být rychlí, ale není to bruslení. Jestli si vzpomínáte, jak před pár lety Martin Erat v zápase Komety „udělal“ dva plzeňské beky a zavěsil, tak to je ono, to byl ten pohyb, který je na ledě potřeba.
Dohlížel Erat na vašeho Edu tak, jako dohlížel na Nečase?
Z chaty v Lulči jsme to měli blízko do Vyškova, kam jsem Edu vozil na tréninky. Martin Erat, jeho brácha Roman, Petr Hubáček a Aleš Křetínský se mu neskutečně věnovali. Profíci, žádné párání s mladým. V Brně ho cepoval Jirka Sedláček. Těm bych, vedle rodičů Marka a Markéty, chtěl za Edu taky poděkovat.
