Přesto „jeho“ tři soubory – činohra, opera i balet – dál drží prapor největší kulturní instituce ve městě. Navíc v kondici, kterou si ještě před několika lety nejspíš nikdo nedokázal představit. Možná právě kromě urputného divadelního šéfa, který je na výsledek patřičně hrdý.
„V Národním se dějí úžasné věci prakticky každý měsíc. Nechci, aby to znělo moc nafoukaně, ale věřím, že se měrou vrchovatou podařilo naplnit můj nástupní slib, že z něj uděláme sebevědomou metropolitní evropskou scénu,“ podotýká devětačtyřicetiletý Glaser, o němž nejbližší spolupracovníci vědí, že do práce přichází brzy ráno a pozdě večer se jej dámy z ředitelství většinou marně snaží upozornit, aby už šel domů.
Vaši neúnavnost a neústupnost dobře znají i brněnští politici, s nimiž „bojujete“ po celou dekádu. Naposledy jste uhájil Redutu, kterou primátorka Markéta Vaňková (ODS) chtěla z části nabídnout Divadlu Bolka Polívky...
Stále věřím, že se jednou politici začnou ptát, co může město udělat pro to, aby se nám fungovalo lépe. Leitmotivem většiny jednání totiž zatím bohužel je, že jsme moc drazí, musíme šetřit a víc se snažit. Ale my se snažíme opravdu dost. Kdybych to měl říct obrazně, tak Brno za cenu dacie dostává mercedes.
To nám ovšem v českých poměrech dělá docela dobře, ne?
To je sice možné, ale není to dlouhodobě udržitelné. Protože když tu dacii předěláte na mercedes, potřebujete kvalitnější palivo. A inflace posledních let je tak velká, že ačkoli jsme úspěšní nejen po umělecké stránce, což už dnes nikdo nezpochybňuje, ale i ve výsledku hospodaření a rostou nám vlastní příjmy, naše možnosti jsou limitované. Už proto, že naším zadáním je pěstování těch nejnáročnějších a velmi nákladných žánrů. A i když nabízíme evropskou kvalitu, musíme mít neustále na mysli, že jsme placení z veřejných peněz a máme proto být veřejnosti cenově dostupní.
Brněnské Národní divadlo má podle města sdílet prostory s Polívkou |
Ano, v Brně, kde platy ani početnost divácké základny nejsou na úrovni Prahy, nejde zvednout vstupné na úroveň hlavního města. Co změnit můžete?
Naše divadlo se kdysi jmenovalo Státní, i když jej řídil Krajský národní výbor, pak se z něj stalo Národní. Obávám se, že odtud přetrvává pocit, že bychom měli spadat pod stát. Takže při každé krizi se znovu objeví úvaha, zda by instituce neměla přejít pod stát s plným financováním od ministerstva kultury. Jenže to by se muselo vytrvale řešit na nejvyšší úrovni, to nemůže zařídit ředitel. Jsme tedy městem zřízeni, abychom lidem poskytovali špičkovou kulturní službu. To se děje, ale bohužel fakticky na úkor zaměstnanců, kteří pracují za opravdu bídné platy, jež jim právě ten stát přiznává pomocí tabulek. To znamená, že si od nich celá společnost bere službu na dluh, přičemž ví, že jej nikdy nedoplatí. My ale přesto pracujeme a snažíme se i vymýšlet nové projekty a formáty.
Například jaké?
Třeba projekt Divadelní svět Brno Plus v Redutě. I mimo dobu dnes populárního festivalu sem přivezeme mimobrněnská divadla, jejichž skvělé inscenace se z různých důvodů, většinou kapacitních, do hlavního programu nevejdou. Větší využití Reduty bylo velkým přáním paní primátorky. A také tím během roku udržíme v povědomí značku. Máme už vyzkoušeno z festivalu Janáček Brno, který se koná jednou za dva roky, že je dobré jej různými aktivitami průběžně připomínat, abychom nemuseli s marketingem začínat pokaždé od pomyslné nuly.
Potvrzení hosté právě janáčkovského festivalu, slavná jména takřka ze všech koutů světa, přinášejí do Brna kvalitu, jakou si před lety opravdu nešlo představit. Není tohle ve finále vaše hlavní pojistka, aby vás politici na postu ředitele nenahradili? Ostatně letos jste dostal smlouvu na dalších pět let.
Dělám svou práci se svým týmem, jak nejlíp umím, s penězi, které máme k dispozici. Službu veřejnosti můžeme poskytovat v takové míře, která je finančně pokryta. Obávám se však, že redukce kvantity se neúprosně blíží. Kvalitu snižovat nechceme, ručíme za ni svými jmény.
Brno zvažuje kvůli úsporám převod svého Národního divadla na stát |
Třeba kvalita činohry se zvedla, když jste před deseti lety přizval jako jejího uměleckého šéfa Martina Františáka. Jenže ten z Brna prchnul. Nevleče tak činohra pořád na noze kouli minulosti?
Myslím, že náš současný činoherní soubor tvoří skvěle sehraní a talentovaní herci. I ti, kteří dostávají nabídky z Prahy, našemu směřování věří a jsou věrní. Za všechny třeba nositel Thálie do 33 let Viktor Kuzník, což je výjimečný dramatický i komediální talent, který tu chce pracovat. Ale abych vám neutekl od té koule na noze. Já ji vidím v náročném a velmi širokém očekávání od dramaturgie. Chce se od nás zároveň růst, zejména ze strany kritiky, ale i konzervativnost od nemalé části publika. Máme se starat o současnou tvorbu a pečovat o klasický odkaz. Chceme být otevření všem, ale také musíme velmi přesně vnímat role, které mají další brněnské scény, a přirozený vývoj kultury. Nečeká se od nás ani ryzí experiment, ani zábavné lidové divadlo. Přitom však hrajeme v sále se zlatými portály a kapacitou 650 míst. Najít třeba současnou hru, která by tu fungovala, je titánský úkol.
Pojďme tedy k tomu nejlepšímu, čím se dnes Národní prezentuje. Rozhodně jsem nečekala, že se dožiju brněnské opery na tak vysoké úrovni. Jaké máte ohlasy?
Můžu-li se pochlubit, o tom, co se tu děje, se už pár let ví v celé Evropě. V prosincovém čísle britského časopisu Opera, který je distribuován do celého světa a celosvětovou operní scénou se také zabývá, vyjde v prosinci recenze na Dvořákův kus Jakobín v brněnském podání. Kdo by si před lety něco takového pomyslel... A ta recenze dokonce končí slovy: Jedna z předních operních scén Evropy je momentálně ve skvělé formě.
Zvažujeme i to, kterou žárovku vymontovat, líčí šéf divadla Glaser |
Jakou zásluhu na tom nese vaše další akvizice, tedy umělecký šéf opery Jiří Heřman?
Naprosto zásadní. Je to výjimečně nadaný tvůrce a navíc má i výborné manažerské schopnosti včetně té, na níž si zakládám. Že totiž bez zaváhání zve ke spolupráci špičku svého oboru. Chce se zkrátka poměřovat s těmi nejlepšími a dát tu šanci i svému souboru. Proto tady pravidelně režíruje David Radok nebo zve velké hvězdy evropské režie, jako je David Pountney či Robert Carsen. Trpělivá práce poslední dekády přináší plody. Takže třeba další ročník zmiňovaného janáčkovského festivalu zahájíme koprodukční inscenací s madridskou a berlínskou operou. To nás staví do evropské extraligy, výš už zkrátka nelze jít. Respektive jedině tak, že by v Brně nešlo o výjimečný svátek jednou za dva roky, ale takoví tvůrci by tu působili běžně. To už se ostatně částečně daří. Pountney zde bude režírovat Smetanova Dalibora v koprodukci s velšskou národní operou, i když jen díky mimořádným státním dotacím na Rok české hudby.
Půjde tu „extraligu“ udržet?
Bez výraznější podpory jen těžko. Festivalová dotace od města ve stejné výši jako v roce 2018 bude mít v roce 2024 o čtvrtinu menší hodnotu. Přitom tržby akce se za našeho působení zvedly čtyřnásobně, příští rok bychom je měli zase o čtvrtinu zvýšit. Ministerstvo kultury nám potvrdilo financování mimo soutěžení v grantovém systému. Tím řeklo, že v naší zemi jsou jen tři špičkové festivaly, které si takové podmínky zaslouží – Pražské jaro, karlovarský filmový festival a Janáček Brno. Pokud ve festivalovém rozpočtu zůstane podíl města na úrovni z roku 2018, tak se na své zásadní akci, jež tvoří srdce jeho kulturní identity, podílí ani ne čtyřiceti procenty.
Příští rok vás čeká také patnáctý ročník festivalu Divadelní svět Brno, který Národnímu v minulosti spadl na hrb a jehož současnou kvalitu odborníci oceňují. Tam jste na tom jak?
Příspěvek města je celých patnáct let stejný, při brutální inflaci tedy reálně zhruba poloviční. V ministerském programu na podporu festivalů jsme se dostali z nuly na maximum možného, i v tomto případě jsme výrazně zvedli vlastní výnosy. Navíc pro rok 2024 se nám podařilo pro Brno získat spolupořadatelství kongresu Mezinárodní asociace divadelních kritiků, jichž přijedou dvě stovky z celého světa. Nevyužít takové příležitosti pro brněnskou a českou divadelní kulturu by bylo opravdu neprozřetelné.
Propagační kampaň Národního divadla Brno (23. září 2015):
23. září 2015 |