Jaké jsou vaše hlavní priority?
Leichmann: Nejdůležitější je pokračovat v úspěšném rozvoji školy. Toho chci dosáhnout pomocí principu navrácení univerzity akademikům. Tím samozřejmě nemyslím, že by jim školu někdo ukradl, ale domnívám se, že vědecký i pedagogický výkon univerzity vzniká na úrovni fakult. Úlohou univerzity má být tento výkon podporovat, ne ho řídit. Další změny bych rád udělal v tvorbě rozpočtu, úpravy pravidel akreditace a většího vlivu akademiků na rozhodování, kam půjdou peníze, které škola má.
Bareš: Role rektora univerzity, která nese jméno našeho prvního prezidenta, musí být jednoznačně viditelná i navenek. Jeho společenská role a odpovědnost jsou v dnešním světě nezbytné. Z historie víme, že totalitní režimy zavírají vysoké školy nebo se je snaží ovládnout. Rektor musí bránit akademické svobody a vyjadřovat se ke společenským záležitostem. Občas se směšuje stranická politika a vstupování do veřejného prostoru. Jako rektor bych odmítl jakoukoliv pozici v politice, ale nemůžu se nevyjadřovat ke společenským záležitostem. Souhlasím s tím, že je potřeba rozvíjet kvalitní vzdělávání našich studentů, kvalitní vědecký výkon, mezinárodní viditelnost univerzity a být lepší v aplikačním výzkumu.
Zmínil jste bránění akademických svobod. Máte pocit, že přicházejí tendence ohrožující nezávislost vysokých škol?
Bareš: Tendence jsou kontinuální. Nevidím je jako přímou hrozbu, ale vnímám například návrat ke starým pořádkům typu nahnat část populace na učňáky. To už jsou naprosto překonané tendence, ve vyspělém světě se vzdělávání ubírá směrem vysokoškolským.
Leichmann: S tím souhlasím. Uvědomme si, že když nastanou zásadní politické změny, vždy to odnesou rektoři a vysoké školy. Univerzita se musí kontinuálně snažit, aby ke zlomu ani nedošlo, protože pak je první, kdo je atakován. Stát však dnes nemusí provádět dramatické zákroky, stačí, když změní systém financování a školy tak může pomocí financí řídit. To je velká hrozba.
Profesor Bareš uvedl, že rektor má být činný směrem „ven“. Jak se díváte na to, když je rektor činný politicky a kandiduje do vysoké politiky? Současný rektor Bek se loni stal senátorem...
Leichmann: Podle mého názoru by rektor během funkčního období politicky opravdu působit neměl. To neznamená, že by se neměl vyjadřovat k aktuální společenské situaci a také na obranu univerzity. Se svým vystupováním by však měl šetřit na velmi vážné situace, kdy jeho slovo může mít velkou váhu.
Bareš: Kandidovat je individuální rozhodnutí, já bych ho neučinil. Je však dobře, že lidé s kritickým myšlením, kteří prokázali schopnost vést takovou instituci, jakou je univerzita, poté vstupují do politiky. Já takové ambice nemám, chtěl bych se spíše věnovat svému oboru.
Martin Bareš (50)
|
Mluvíte o obraně univerzity. Udělal rektor Bek správně, když v roce 2013 v době předvolební kampaně nedovolil Miloši Zemanovi vystoupit na její půdě?
Bareš: Nemohu hodnotit rok 2013, protože to bylo autonomní rozhodnutí rektora. Ten musí za každých okolností hájit zájmy univerzity. Celou tuto záležitost považuji spíše za nešťastnou z hlediska narušení komunikace. Leichmann: Vzpomínám si, že nás tehdy pan Bek jako děkany upozorňoval, ať si dáváme pozor na volební kampaň, a kdybychom zvali kandidáty, ať jich zveme více a je to debata, ne sólové vystoupení. V této situaci panu rektorovi nic jiného nezbývalo než tento krok učinit. Souhlasím s tím, že pak musela někde nastat chyba v komunikaci, což vyústilo v přerušení kontaktů mezi prezidentem a univerzitou.
Nepřijde vám v kontextu této události v rozporu pozdější rozhodnutí rektora Mikuláše Beka kandidovat do Senátu?
Leichmann: Ano, vidím to jako určité protiřečení. Hájení neutrality univerzity a poté ještě jako rektor kandidovat za politickou stranu vidím jako problém.
Bareš: Je to individuální rozhodnutí, které není zakázáno. Ale znovu opakuji – já bych takovou cestu nevolil.
Nabídnete panu Bekovi místo ve svém týmu ve vedení univerzity?
Bareš: Já ne a myslím, že by o to ani nestál.
Leichmann: Já také ne.
Současný rektor podpořil kandidaturu svého blízkého spolupracovníka profesora Bareše. Pane Leichmanne, vy jeho podporu nemáte?
Leichmann: Já jsem o ni ani nežádal. Nebylo by to fér, jelikož jsem měl po většinu svého funkčního období děkana na fungování univerzity rozdílné názory než on.
Pokud se stanete rektorem, přijmete od prezidenta Miloše Zemana pozvání na Hrad – například na předávání státních vyznamenání, kam loni všichni rektoři pozváni nebyli?
Bareš: Rektor hájí zájmy univerzity a přijmout pozvání prezidenta, pokud dostanou pozvání všichni rektoři, je v zájmu instituce. Například může využít příležitosti k vysvětlení pozice Masarykovy univerzity. Naopak špatná komunikace může být středobodem řady rozmíšek.
Leichmann: V tom se shodneme. Na České konferenci rektorů bych se snažil dosáhnout jednotného názoru, aby akademická obec mluvila jedním jazykem. Je samozřejmě zvláštní, když na Hrad jsou pozváni jen někteří rektoři a z těch pozvaných někdo přijde a jiný ne.
Můžete zhodnotit současné vedení Masarykovy univerzity – co se povedlo, v čem byste naopak postupovali jinak?
Bareš: Masarykova univerzita má mezi českými veřejnými vysokými školami nejvyšší průměrné platy, a to i přesto, že na sebe vzala splácení kampusu v Bohunicích, který je ve středoevropských podmínkách unikátní. Jsme úspěšní v získávání peněz z evropských projektů a podařilo se univerzitu posunout z regionálního postavení na významnou vysokou školu. Co se nepovedlo? Vytvářet pocit sounáležitosti akademiků i studentů s univerzitou. Hodně se kope za „mou“ katedru, kliniku, ústav. Musíme také více komunikovat s aplikační sférou a v nabídce oborů více reagovat na společenské potřeby a proměnu preferencí studentů.
Leichmann: Pozitiva jsou zřejmá. Před dvaceti lety si byly všechny české univerzity podobné, velmi regionální. Masarykova univerzita se dokázala dostat na druhou pozici za Univerzitu Karlovu. V čem se nadále můžeme zlepšovat, je kvalita vzdělávání. V počtu studentů na jednoho pedagoga stále zaostáváme. Univerzita by měla prohlubovat i svoji vědeckou roli. Oproti Univerzitě Karlově, která je více výzkumná, jsme my spíše univerzita vzdělávací.
Jaromír Leichmann (56)
|
Pane Leichmanne, ve svém programovém prohlášení uvádíte, že chcete decentralizovat univerzitu a posílit roli fakult. Uvedl jste také, že byste vypověděl dohodu s děkany umožňující rektorovi zasahovat do personálních otázek na fakultách. Pomohlo by to podle vás lépe reagovat na poptávku zájemců o studium? A co dalšího by změna přinesla?
Leichmann: Pomohlo, protože jednotlivé obory jsou blízko společenské poptávce. Jsem geolog a na přírodovědecké fakultě například vidím, že klasické obory, které se zabývají dobýváním surovin, přestávají být atraktivní. Naopak se ukazuje, že zásadním společenských tématem je problém s vodou, kterým se zabývá hydrogeologie. Takže my se snažíme studium přeorganizovat. Takové trendy by měly sledovat právě fakulty. Ty vědí, co se v dané oblasti děje, a mohou lépe reagovat. O konkrétních věcech by se mělo rozhodovat na úrovni fakult.
A proč vypovězení té dohody?
Leichmann: Vysokoškolský zákon předpokládá personální autonomii fakult. Pan rektor Bek se snažil prosadit, aby tyto pravomoci alespoň částečně přešly na úroveň univerzit. Pokud vím, rektoři jiných škol do toho fakultám nezasahují, u nás máme uzavřenou dohodu mezi rektorem a fakultami, že za určitých okolností rektor zasahuje. To je podle mě zbytečné a nechal bych fakulty, ať si o svých personálních záležitostech rozhodují zcela samy.
Pane Bareši, učinil byste stejný krok?
Bareš: Ne. V novele vysokoškolského zákona je jasně dané, že personální otázky řeší děkan po dohodě s rektorem. Naše vysoká škola hodně dobře investovala do hardwaru – budov, vybavení – ale potřebujeme daleko více kvalitní lidi a ty získáváme přes výběrová řízení, do kterých se hlásí docenti či profesoři. Pouze na tuto část se dané opatření vztahuje a připadá mi rozumné. Z mé zkušenosti děkana vidím, že rektor této dohody nijak nezneužívá. A co se týká decentralizace, mám na ni také jiný pohled. Rozhodnutí jednotlivých pracovišť – například zda daný přístroj nemá už jiné pracoviště – mají dopad na celouniverzitní hospodaření a provoz školy. Efektivitu celé instituce musí někdo hlídat.
Jaký je ekonomický výhled univerzity na následující čtyři roky, tedy funkční období rektora? Bude si škola muset trochu utáhnout opasek, nebo se chystají velké investiční projekty?
Bareš: Musíme dokončit stavbu simulační nemocnice, což bude konkurenční výhoda pro naše budoucí mediky. Chystáme velký strategický projekt, který se zaměří na problematiku stárnoucí společnosti v době informačních technologií, a univerzitu čeká vyřešit záležitost ústavu výpočetní techniky, který částečně sídlí na fakultě informatiky a je potřeba jej posílit. Vše bude záviset i na financování od státu.
Do jaké míry má být univerzita propojená s komerční sférou? Sledovaná byla například loni uzavřená smlouva právnické fakulty o spolupráci s Energetickým a průmyslovým holdingem miliardáře Daniela Křetínského. Finanční podpora je tři miliony na tři roky. Je to správný krok?
Leichmann: Závisí obor od oboru. Na přírodovědě třeba máme program na ukládání vyhořelého jaderného paliva, na němž spolupracujeme se dvěma firmami. Tam, kde to jde, bychom určitě měli spolupracovat s praxí, protože finanční zdroje ze státního rozpočtu jsou nejisté a zdroje ze soukromé sféry mohou představovat významný finanční přínos.
Zatímco před osmi lety, kdy v rektorském křesle končil Petr Fiala a poprvé kandidoval současný rektor Mikuláš Bek, bylo pět kandidátů, teď jste jen dva. Překvapilo vás, že o tak prestižní post není větší zájem?
Leichmann: Překvapilo. Počítal jsem, že budou čtyři až pět kandidátů. Do poslední chvíle jsem si myslel, že ještě nějaká přihláška přibude.
Bareš: Také jsem očekával, že se nás přihlásí víc.
