Prostřednictvím jejich seminářům můžou lidé zjistit, jaké to asi je být slepý. "Když si to zkusíte na vlastní kůži, lépe pochopíte, jak se nevidomí cítí. Osobní zkušenost je vždycky cennější," říká Lenka Pláteníková z TyfloCentra.
V Domě pánů z Kunštátu v Brně, kde se akce konala, se schází dohromady dvacítka lidí. Na začátek nám organizátoři dávají stručné instrukce, jak se po ulici pohybovat se slepeckou holí nebo v doprovodu asistenta. Dostanou dvoje brýle, jedny simulují úplnou slepotu a druhé těžkou slabozrakost. Za chvíli už vyrážíme do terénu sami.
Mým andělem, jak se říká průvodcům, kteří se o nás starají, je Zuzka. Do TyfloCentra ji přivedl slepý kamarád. "Nejdřív jsem přišla na stejný seminář, který dneska absolvujete vy. A postupně jsem tady začala pomáhat," vypráví. Na nádvoří si jdeme zkusit první kroky.
Vidím jen stíny
Nasazuji si brýle, z pod kterých vidím jako člověk s těžkou slabozrakostí. Popravdě řečeno vidím jen stíny, tmavé a světlé skvrny. Zpočátku mi dělá velký problém držet se zdi, která představuje vodící linii, a za chvíli ztrácím orientaci. Zapomínám zkoumat terén přede mnou a narážím do nějaké překážky. Nakonec se z nádvoří přece jen dostaneme a pomalu pokračujeme ulicí Starobrněnskou.
Když už si jsem trochu jistější, Zuzka navrhne nasadit si brýle simulující úplnou slepotu. Váhavě souhlasím. S těmi předchozími mi to moc nešlo, teď to bude asi ještě horší. A taky že ano. Kolem je… tma.
Zatáčím okolo Špalíčku zpátky na Dominikánskou ulici. Právě jsem domlátila několik výloh, naštěstí mi nikdo nevynadal. Zuzka mě ještě bere na schody ke kostelu. Ty představují docela oříšek, hlavně když vedou směrem dolů. Raději opatrně několikrát na každý schod ťuknu, docela mě děsí představa, že se zakymácím a dolů se dostanu kotrmelcem.
Při každém kliknutí se ozve hlas
Po návratu nás čeká ještě několik drobných úkolů v místnosti. Slepý Jirka mi ukazuje počítač a mobil se speciálním softwarem pro zrakově postižené. Při každém jeho kliknutí se ozve hlas, který mu oznámí, co právě udělal nebo co zmáčknul. Může díky tomu pracovat s počítačem stejně jako člověk, který vidí.
"Takový software samozřejmě stojí hodně peněz. Naštestí na to stát částečně přispívá," vysvětluje mi Jirka. Vypadá vyrovnaný a v pohodě, rozhodně ne jako člověk, kterého bych měla litovat.
Zkouším pak poslepu rozeznat jednotlivé mince a bankovky. U mincí je to docela lehké. Koruny jsou seřazené podle velikosti, navíc desetinásobky mají vždy stejnou hranu. Koruny a desetikoruna mají vroubky, dvoukoruna a dvacetikoruna jsou hranaté a pětikoruna a padesátikoruna hladké.
"Horší je to ale se zahraniční měnou. Například eura jsou nelogicky seřazená. Některé centy jsou větší než euro," popisuje Jirka.
Na bankovky mají nevidomí šikovnou pomůcku. Do malé šablonky je zastrčí za rožky a přehnou na druhou stranu. Podle toho, kam bankovka dosáhne, je možné určit její hodnotu. Ta nejcennější je i nejdelší.
Knoflík. Problém!
Při dalších úkolech trénujeme hlavně hmat a cit v rukou. Postupně zapálím poslepu svíčku, rozeznám plastické obrázky a nakonec si připravím i chleba s máslem.
Největší práci mi dá přišít knoflík, navléknout nit mi nakonec musí Zuzka. Na závěr si nakreslím poslepu svůj portrét. Myslím, že dopadl docela dobře, přestože mám nohy trochu jinde než zbytek těla.
Seminář se už chýlí ke konci. V Domě pánů z Kunštátu se schází všichni účastníci a jeden přes druhého si vykládají svoje zážitky. Spokojeně odložím černé brýle. Jsem ráda za svých několik málo dioptrií, které můžu spravit obyčejnými čočkami. A že jediné zranění, které mám, je modřina z křečovitého držení slepecké hole.
