„Snad to nikomu nebude připadat neuctivé, ale mít cenu doma nebo v divadelní šatně jsem nechtěl. Moc si jí vážím, ale umění není soutěž, takže si ji opravdu nemůžu nikde vystavovat, chodit kolem ní a říkat si, jak jsem šikovný. Navíc Matouš Ruml mi říkal, že Thálie pro herce do třiatřiceti let v tom věku prý propadne,“ říká Buš, který desátou sezonu hraje v Divadle Husa na provázku.
Má rád improvizaci a navštěvuje pacienty jako zdravotní klaun. Teď by chtěl víc režírovat a hrát ve filmech. „Ale Thálie mi do toho hodila vidle, protože mě namotivovala, abych pokračoval v divadle,“ směje se.
Čím je pro vás Divadlo Husa na provázku?
Je to pro mě v prvé řadě domov, komunita a parta nejbližších přátel. Místo, na které už nikdy nezapomenu, i kdybych odsud zmizel. Říká se: jednou Provázek, vždycky Provázek. S tím naprosto souhlasím. Je to i zaměstnání, kterým si něco málo vydělám, ale kdybych chtěl především řešit peníze, rozhodně bych nebyl u divadla.
Svoji Thálii věnujete lidu, jak říkáte. Co pro vás znamená?
Znamená pro mě poděkování za dosavadní práci v divadle. To je asi všechno... Nechci, aby to znělo nepokorně. Vyvolá to samozřejmě pozornost, kterou může využít jak divadlo, tak i organizace Zdravotní klaun. To už je ale věc, které spíš sloužím, než že bych si ji užíval. Přemýšlel jsem nad tím, jak moc jsem extrovertní, a zjistil jsem, že spíš jen v úzkém okruhu přátel, nebo v roli na jevišti. Gratulace a pozornost přijímám s pokorou, ale zároveň to nevyhledávám.
Takže úspěch se budete snažit přetavit do toho, čemu se věnujete?
Přesně tak. Když například pacienti, doktoři i sestry vědí, že my, zdravotní klauni jsme banda absolutně profesionálních umělců a máme třeba také nějaká herecká ocenění, zvyšuje nám to prestiž a to je moc dobře.
Být zdravotní klaun asi vyžaduje hodně pozitivní energie, kterou můžete šířit kolem sebe...
Mám v životě nastaveno, že člověk by měl pomáhat, pracovat pro společnost a dělat ji lepší. Zdravotní klaun je tím pádem ideální. Pro mě je to nejefektivnější využití hereckého talentu a empatie, kterou mám. Rozhodně je pravda, že když člověk není sám v pohodě, může pomáhat hůř. Když jsme zmatení a trpíme, můžeme pro své okolí udělat jen málo.
V nemocnicích asi navštěvujete nejen dětské pacienty, že?
Jsme rozdělení na týmy podle krajů a na jižní Moravě nejvíce chodíme do Dětské nemocnice, kde některá oddělení, jako je třeba onkologie, navštěvujeme i dvakrát týdně. Chodíme pravidelně do bohunické nemocnice, navštěvujeme pacienty v Hodoníně, Břeclavi nebo třeba Uherském Hradišti.
Vyrážíme ale i na různá geriatrická oddělení za seniory, teď nově i do alzheimercentra, což je samozřejmě jiný druh klaunování. Odcházím z toho s jinými pocity, ale mám rád obojí stejně. Moje geriatrická klaunská postava je operní pěvec Lubomír Lázeňský. Hrozně by si přál dostat nějakou cenu, což je teď v souvislosti s mojí Thálií vtipné. Lázeňskému záleží na titulech, považuje se za důstojného umělce, představuje hyperbolu uměleckého světa. Takže bych svoji Thálii vlastně mnohem víc přál jemu, protože by si ji užil víc a říkal by si, jak je šikovný.
A nemohl by ji dostat? To ve svém vystoupení můžete ovlivnit...
Nemohl! Jako operní pěvec totiž není dost talentovaný. (směje se) Vychází totiž z toho, jak umím zpívat já. Umím, ale ne na operní Thálii. Lázeňský zveličeně ztělesňuje vlastnosti mě samého. Ty špatné, legrační, za které se třeba stydím. Kdyby Lázeňský dostal Thálii, klaunská postava by v tomto případě asi přestala fungovat, protože je založená na tom, že je v něčem nedostatečný, a právě tím je směšný. Je tak ambiciózní, až je blbec. Thálii si nezaslouží, ale třeba časem, když na sobě bude pracovat...
Provázek je experimentální divadlo. Co všechno je na jevišti povoleno?
Dost jsme to teď řešili v nové inscenaci Vykouření, takže mám v hlavě dost odkazů právě k ní. Ale myslím, že se nedá s obecnou platností stanovit, co je povoleno. Existují různé kontexty, období a také různé složení diváků v sále. Záleží, jak se daří komunikace mezi nimi a herci. Dalo by se říct, že v určitém kontextu je dovoleno cokoli. Ale zdůrazňuji, že kontext je to, co opravdu rozhoduje.
Místo omluvy Vykouření. Brněnské divadlo připomene soudní při novou hrou |
Jaké máte na Vykouření reakce?
Od spojení našeho souboru s režisérem Jirkou Havelkou se dá očekávat kvalitně odvedená práce. Nicméně já jsem si do poslední chvíle vůbec nebyl jistý, jak to lidé přijmou. V mnoha ohledech od diváka vyžadujeme určitou investici energie a přemýšlení. Mohlo se to úplně nepotkat, ale reakce jsou nadmíru pozitivní. Jak jsme se bavili o kontextu, tak tato hra si asi právě našla tu správnou dobu a náladu.
Dlouho plánovaná premiéra se nakonec sešla během jednoho měsíce i s rozhodnutím Ústavního soudu, že se divadla nemusejí za uvedení kontroverzních Frličových her nikomu omlouvat.
To se povedlo. Ale nepřišli se podívat. Ani advokát Dominika Duky Ronald Němec, který nám psal, že asi přijede, ani pan kardinál. Škoda.
Na to, co je na jevišti povoleno, se ptám i proto, že když hrajete Hráče, odhodíte dokonce celý kostým. Herci často přiznávají, že i při natáčení filmu mají s nahotou problém, natož na jevišti. Jak to berete vy?
U natáčení je to sice jen před štábem, ale zas to pak může někde viset na internetu, což je možná pro intimitu člověka ještě horší. Při hraní jako nástroj používám svoje emoce, tělo, vzpomínky i nejhlubší strachy. Když používám celého sebe otevřeného a dám nahlédnout do své duše, odkrýt tělo je už to nejmenší. Ale nahota pro mě není příjemná. Svlékat se před tolika lidmi? Proboha, kde to jsme? Aha, přece v divadle!
Pokud je to obhájené a dává to v představení smysl, není důvod to neudělat. Nicméně ve Vykouření jsme řešili, jestli tam bude někdo nahý, když se zabýváme provokacemi na divadle – Ježíš znásilňující muslimku – a všichni říkali, že přece já. To byl přesně moment, kdy jsem řekl, už jenom proto, že to takhle říkáte, odmítám být nahý. Nechci být vnímán jako ten, kdo se vysvleče a není to pro něj žádný problém. Nakonec to tam ani nebylo potřeba.
S Dominikem Telekym a Tomášem Žilinským jste loni natočili internetový seriál Hraj něco – komedii o brněnské divadelní scéně, kde si děláte legraci ze sebe i kolegů z jiných divadel. Inspirace pro natočení je zřejmá, ale co impulz? Byla to covidová doba?
Rozhodně jo a také naše touha něco točit. Dlouho jsme nepracovali před kamerou, tak jsme chtěli něco zkusit a zlepšit se. Když jsem pak jel točit film Hadí plyn s Davidem Jařabem, měl jsem v sobě větší klid a nebyl z toho tak vyklepaný. Film je inspirovaný novelou anglického spisovatele Josepha Conrada Srdce temnoty, teď je ve střižně.
V seriálu se vám podařilo vystihnout atmosféru Provázku, co se o něm říká, specifický styl humoru, že si tady umíte udělat legraci sami ze sebe i vtipný pohled na brněnskou divadelní scénu. Přežil by na Provázku herec, který si ze sebe neumí udělat srandu?
Ne. (smích) A když přijde host a má náběh na to brát se vážně, stejně ho to strhne. Atmosféra v šatně... nedá se tomu ubránit.
Dalibor Buš |
Minulý týden jste měl coby režisér premiéru v Českých Budějovicích. O co ve hře jde?
S Víťou Piskalou jsme v režijním tandemu připravili operu Malý Mozart pro děti ve věku šest až dvanáct let. Hraje se na půdní scéně Jihočeského divadla a jde o interaktivní představení, kdy děti přijdou do bufetu a dozvědí se, že měly jít na Kouzelnou flétnu, ale hlediště je plné, takže je musí vzít do zákulisí. Inspicient jim vysvětluje, jak to v divadle chodí. Představení se začne různě kazit a děti to musí pomoct zachránit. Drze jsme přetextovali libreta a texty z Mozartovy tvorby posledního roku života. Ale zrovna jemu by to určitě nevadilo, byl pankáč, myslím, že by měl radost, kdyby se do jeho melodií zpívalo: asi se na to vyprdnu. Jak ho tak znám (směje se), chtěl by po nás i ostřejší výrazy.
Kdybyste dostal nabídku na jiné divadelní angažmá, přijal byste?
Nepřijal. Nevím o žádném divadle, do kterého bych chtěl víc.
Čím byste byl, když ne hercem?
Asi učitel nebo truhlář. Baví mě vařit si vlastní pivo, žena mi dala k třicetinám malou varnu, takže možná bych mohl být i sládek. Při první várce jsem doma zalepil celou kuchyň, takže už ho vařím tady v Huse, kde je víc prostoru.
Pak se tady asi i dobře pije...
Jo, dokonce jsem se dokopal k tomu, že jsme s kolegy uvařili žitné pivo na vánoční večírek. Loni jsem dělal medový ležák pro rodinu, letos snad ochutnají i v divadle.
