Když na její maminku přišly porodní bolesti, nebyl už čas na přesuny. A tak se před 55 lety narodilo děťátko v dílenské šatně břeclavského Gumotexu. Na místo, kde přišla na svět, se v tomto týdnu Dagmar Vilímková podívala osobně.
K narozeninám jí návštěvu vyjednal její zeť. I když v břeclavské továrně panují poměrně přísné podmínky pro vstup, tomuhle přání se nedalo odolat.
„Když jsem sem nastoupil, vyprávěli mi staří ‚mazáci‘, kteří už odchází do důchodu, co všechno Gumotex pamatuje. A že se tu prý i někdo narodil. Už jsem na to skoro zapomněl, když mi pak volal zeť paní Vilímkové, jestli by se sem nemohla přijít podívat,“ směje se tajemník společnosti Pavel Kašuba, který „rodačku z Gumotexu“ po areálu provázel.
Zavedl ji i do nové zasedací místnosti nad jednou z výrobních hal. A právě dnešní zasedačka je přestavěná z šatny, kde Dagmar Vilímková, tehdy ještě Dybová, přišla na svět.
„Vůbec poprvé jsem s tou informací přišla do styku, když jsem si četla svůj rodný list,“ směje se Dagmar Vilímková. V kolonce místa narození měla totiž skutečně zapsáno Břeclav – Gumotex. „Narodila jsem se předčasně už v sedmém měsíci. Na mou počest prý celá firma chvíli nepracovala. Všichni koukali z oken, jak pro mě přijíždí sanitka,“ směje se.
Rodný list omylem skartovala
Gumotex pak její mamince věnoval pro děťátko celou výbavu od oblečení přes postýlku až po kočárek. „Ještě mám doma fotku. Byl to takový klasický velký osmipérák,“ vypráví Dagmar Vilímková.
Už v osmdesátých letech se pokoušela v Gumotexu dopátrat více. „Mám za to, že místo i čas narození člověka nějakým způsobem ovlivňuje. A já jsem hodně stála o to, abych se dozvěděla i přesnou hodinu, kdy jsem se narodila. Maminka umřela už před třiceti lety, nemám tak koho se zeptat,“ vysvětluje.
A právě tehdy, když posílala do Gumotexu kopii svého rodného listu s dotazem, někam založila i ten originální. „Zřejmě jsem ho dala mezi nějaké dokumenty, které jsem pak skartovala,“ lituje dodneška svého omylu. V náhradním už totiž zmínka o břeclavské továrně chybí.
Díky návštěvě v Břeclavi se ale mohla do původního rodného listu opět podívat. Před lety totiž vznikl v Gumotexu propagační film, který už dnes působí poněkud historicky, nicméně filmaři v něm tehdy zachytili i onen vzácný dokument. Dagmar Vilímková si cenný důkaz odnesla domů alespoň v elektronické podobě.
V Břeclavi přece porodnice nebyla, divil se celník
Jak říká, netradiční místo narození ji přivádělo ke kuriózním situacím i v dospělosti.
„Třeba když jsem jela na dovolenou do Maďarska přes zdejší celnici, podezíravě se na mě díval celník, jako bych měla falešný pas. Tvrdil mi, že jsem se nemohla narodit v Břeclavi, protože on sám je stejný ročník a v té době ještě v Břeclavi porodnice nebyla,“ směje se žena, která do svých čtyř let bydlela s rodiči ve Valticích. A i tam se vydala pátrat po svých kořenech.
„Z Valtic si pamatuji jen něco, byla jsem velmi malá,“ říká. Cestu k domu, kde bydleli, už by sama nenašla, a tak se musela vyptat na zdejší matrice.
„Vždycky jsem tvrdila, že jsme měli strašně velký dům s obrovskými schody. Ale bylo to tak jen v dětských očích. Jsou tam úplně normální schody u úplně obyčejného domu,“ směje se dáma, která se poměrně brzy z jihu Moravy odstěhovala. První třídu ještě odchodila v Bílovicích nad Svitavou, kde žila v domě spisovatele Rudolfa Těsnohlídka. Pak už se rodina stěhovala do Čech.
