Ajťák Mansoor Azeem pochází z pákistánského města Kharian. Přiznává, že jeho rodiště zaostává za Brnem mimo jiné čistotou a pořádkem, což připisuje i o poznání vyšší hustotě osídlení.
„Nejradši mám, že tady věci mají svůj řád. Zdravotnictví je na dobré úrovni, doprava je lepší než ve Finsku a absolutně nesrovnatelná s mou zemí. Cítím se tady bezpečně. V Pákistánu bych v noci ven jen tak nešel a kdybych musel, požádal bych někoho, ať jde se mnou,“ přibližuje trochu nesměle na úvod.
Dvaatřicetiletý manažer na severu studoval informační technologie. Přesun do Brna neplánoval dlouho, rozhodnutí však nebylo ani unáhlené. Zamiloval se totiž do české studentky a ještě ve Skandinávii se vzali.
Najít si v Brně práci mu trvalo osm měsíců, kvůli manželce vytrval.
„Zrovna tohle bych nekomentoval,“ reaguje se smíchem na dotaz, zda je rád, že se nemusel oženit s dívkou, kterou mu vybrali rodiče. Připouští, že zpočátku nadšení nebyli.
„Docela je to šokovalo. Především proto, že mě poslali studovat a čekali, že se vrátím, ne že se ožením v Evropě a zůstanu tam. Teď už je to v ale pořádku.“
Z Finska přijížděl s představou, že celá Evropa - co se týče kvality života - je v podstatě stejná. „Pochopil jsem rychle, že to není úplně pravda. Překvapili mě bezdomovci, ve Finsku jsem neviděl snad žádného, a taky zastaralá infrastruktura. Na druhou stranu mě uchvátily udržované zámky a hrady, hrozně rád jezdím po památkách, byla to pro mě ideální volba,“ vyzdvihuje.
Rozhodujete se sami za sebe, ne podle příbuzných
Mansoor Azeem
|
Dlouho si nemohl zvyknout oslovovat svého šéfa jménem, Pákistánci totiž chovají velký respekt ke starším či váženějším osobám a volbou oslovení ho vyjadřují. „Bylo to pro mě zvláštní, měl jsem blok. Myšlenka projevování respektu člověku, který si to zaslouží, se mi líbí. Šéf i učitel se respektovat musí. Tady, ať oslovíte jménem kohokoli, nikdo s tím nemá problém.“
Češi podle něj nejsou tak otevření jako Pákistánci, ale jsou otevřenější než Finové. „Mí krajané jsou přátelští a pohostinní, na českých vesnicích je to podobné, ale ve městě se to moc nevidí,“ srovnává.
Pochází ze šesti sourozenců, dvě z jeho pěti sester také žijí mimo rodnou zemi. „Pákistánci jsou více orientovaní na rodinu než Češi a řídí se převážně tím, co si myslí příbuzní. Naproti tomu Češi se rozhodují většinou sami za sebe, zkrátka jsou nezávislejší,“ myslí si sympatický inženýr.
Překvapilo ho zjištění, kolik Čechů utrácí za dovolenou, i když třeba zatím nebydlí ve svém. „Nejsou nejbohatší, ale tohle si chtějí dopřát. V Pákistánu velká většina lidí nikdy na dovolené nebyla, je to pro ně plýtvání penězi. Platy jsou pětkrát nižší než české,“ říká.
Volný čas Pákistánci obvykle tráví doma nebo obrážejí slavnosti či svatby. Oproti tomu typický Čech je podle něj aktivní - chodí na výlety, sportuje. Mansoor Azeem také rád vyrazí na procházku či kolo, ovšem jedině v létě.
Vyzpovídali jsme už 25 cizinců. Vyberte si na mapě:
V moravské metropoli postrádá arabské jídlo a během zimních měsíců také chutnou zeleninu.
„Občerstvení typu McDonald’s považují Pákistánci za něco extra. Teď je to, tuším, dva roky, kdy se u nás začaly objevovat fastfoody. Lidé se kvůli hamburgeru hezky oblečou a pak se chlubí fotkami na Facebooku. Na tamní poměry je jídlo drahé, i když stojí stejně jak v Česku. Ne všichni si to mohou dovolit.“
Pouštět sednout jen starší ženy? Divné
Většina Čechů jej považuje za Inda. Jeho rodnou řečí je paňdžábština, hovoří ale také urdštinou, hindštinou a k tomu plynně anglicky. Česky umí jen trochu.
„Dokážu takto přežít. Stačí to na nákupy i cesty mimo město. Chci se naučit, ale jsem prostě líný,“ přiznává. „Češi by mohli být malinko trpělivější. I když řeknete, že nerozumíte, pokračují v monologu, akorát hlasitěji,“ kroutí pobaveně hlavou.
Nejčtenější Cizinci v Brně |
Párkrát se potýkal s potížemi při vyřizování dokumentů a musel žádat přátele o tlumočení na úřadech. „Mám ale i dobré zkušenosti, kdy se úředníci skutečně snažili pomoci i přes svou omezenou znalost angličtiny, přitom mluvit cizí řečí nebyla jejich povinnost a vůbec to dělat nemuseli,“ podotýká.
Většina Pákistánců nikdy nežila samostatně mimo rodné město a jsou zvyklí se nechat opečovávat, nejprve matkou a pak manželkou.
„V naší kultuře se muži na domácích pracích moc nepodílejí. Vydělávají a pracují mimo domov. Ženy naopak zastanou samy péči o domácnost. Tady muži doma pomáhají i vaří. Já jsem ve Finsku zpočátku vůbec nebyl schopen kuchtit, bylo to náročné.“
Ohromilo ho, jak Češky dokážou skloubit zaměstnání se vším ostatním. „U nás nemáme koncept toho, aby si ženy někam vyrážely - třeba na kávu s kamarádkami. Ven chodí nakupovat, někde je to striktní a musí je doprovázet muž, jiné mohou klidně i samy. Hodně závisí na rodině, kolik jim dá volnosti.“
V Brně ho udivilo, že v hromadné dopravě cestující uvolňují místo k sezení vesměs pouze starším ženám. „Nechápal jsem, že muži sedí a ženy stojí. U nás pouštíme v autobusech sednout všechny ženy bez ohledu na věk.“
I když se brání zobecňování, až na výjimky jsou podle něj Češi vesměs milí a tolerantní lidé. „Můžete udělat se svým vzhledem cokoli a nikdo se nad tím nepozastaví. Když budu měsíc chodit do kanceláře ve stejném outfitu, nikdo to nebude řešit - zkrátka proto, že je to každého věc. Ale to, že vás nezkritizují, ještě nemusí znamenat, že si toho nevšimli a jste jim ukradení,“ uzavírá.
