„Kdysi tu byla obrovská krasobruslařská základna, celorepublikové středisko - a odtud pramení brněnské geny pro krasobruslení. Odkaz Reného Novotného s Radkou Kovaříkovou z devadesátek tady stále je,“ připomíná historii Filip.
Začínali jako jednotlivci v klasickém skokovém krasobruslení, Filip však brzy přestoupil k tancům, kam nakonec přetáhl i sestru, protože se nepohodl se svojí tehdejší taneční partnerkou.
„Postupem času se ukazovalo, že mají trochu slabší odrazové schopnosti a pomalejší rotace. Jelikož jsou to ale sourozenci a krásně jim to vyšlo, vyplynul z toho přesun do kategorie tanečních párů, kde se jim daří,“ objasňuje začátky jejich bývalá trenérka Miroslava Hájková.
Z Brna je před pěti lety vyhnali hokejisté do USA, kde konečně našli volný led i postrádané zázemí.
„Dnes máme specialisty, kteří nám třeba brousí nože podle přání, vždy to tak ale nebylo. Hokejisté totiž brousí jinak, chtějí je do takové kolíbky, aby měli hrany. U nás by měly zůstávat rovné, abychom stáli na ledě celou plochou. No a pak tam máme zoubky, ty by nám měly ideálně zůstat,“ líčí Filip.
„Párkrát se nám ale v Brně v mládežnických kategoriích stalo, že nám brusle chystaly ‚hokejky‘ a vrátily nám je krásně nabroušené, ale bez nich,“ vypráví se smíchem Taschler. Teď přišlo zadostiučinění - žádný český hokejista z Brna do Pekingu nemíří.
„Když se na to podívám zpětně optikou toho, že my jedeme a oni ne, drobná škodolibá radost tam je. Srandovní shoda náhod, když jsme stále hledali okna, kam bychom vmáčkli trénink, a nikdy jsme neměli dostatek ledu pro sebe, a jim to teď stejně nestačí,“ zubí se Filip, který s Natálií trénuje v Itálii nedaleko Bolzana pod milánským koučem Matteem Zannim.
„Hledali jsme, kde se usadit, a chvíli to vypadalo, že zůstaneme v Praze a spustíme třeba taneční školu. Zase jsme ale narazili na hokejky, opět pro nás nebylo místo. Hledali jsme dál, až jsme se ocitli v Itálii. Tam nám se vším vyšli vstříc a nyní se to tam krásně rozrůstá, tančí tam stále víc párů. Je to zkušenost do života, pomohlo nám to vyrůst po všech stránkách,“ hodnotí Filip.
Voňavka jako rituál
Tance na ledě oba milují. Že jde ale o nespravedlivý sport, ve kterém hrají roli pasy a sympatie, nezastírají.
„Někdy je to nekonečné čekání na zlepšení. Musíme prostě vydržet. V tancích je to jiné než u skokových disciplín. Tam mají jasné body za skoky a prvky a to určuje jejich hodnocení. U nás je ale zásadní také vyzrálost, jak dlouho spolu pár jezdí, budujete si jméno u rozhodčích a jedině tak se zlepšíte bodově. Je to prostě běh na dlouhou trať,“ krčí rameny dvaadvacetiletý krasobruslař.
Aby si rozhodčí naklonil, místo rituálů či mazlení se s talismany se před závody důkladně voní. „Voňavku mám pořád stejnou, vybírat parfém speciálně pro olympiádu nebudu,“ směje se.
Jeho sestra se drží naopak své klasické rutiny s motivačními proslovy. „Před závodem si na YouTube najdu nějaké motivační video. Potřebuji slyšet, ať to nevzdávám, i když mám strach. Ať jedu dál... Bruslení je navíc drsný sport. Často cítíte, že vás bolí úplně všechno, a tak mi to pomáhá si připomenout, čím jsem si prošla a co jsem tomu obětovala. Že to drsné a náročné už mám vlastně za sebou a teď si mám užít soutěžní jízdu bez nervozity,“ míní dvacetiletá Natálie.
Filipovi motivace rozhodně nechybí, před závody se naopak spíš potřebuje uklidnit. „Máme oba své rituály, kterými si potřebujeme projít, ale mně do sluchátek jde místo proslovů pouze hudba, abych neslyšel pár před námi, jejich hodnocení a tak,“ podotýká.
V osobních životech jsou přitom opačnými protiklady – Natálie je k nezastavení, Filip zase větším samotářem. „Vystihuje nás to, ale v opačném gardu. Já byl odmalička introvertní, tichý. Ségra je naopak extrovert, malý ďáblík,“ popichuje Taschler drobnou, 165 centimetrů vysokou Natálii.
Zatančí na skladbu Madonny
Na olympiádu si vezou sestavu krátkého programu podkreslenou královnou popu Madonnou. Hudbu, kterou slyšeli už tisíckrát, však prý stále dokážou vystát.
„Často ji měníme, pořád něco upravujeme, dolaďujeme jednotlivé části. Je to ale jako s budíkem - prostě si na to zvyknete. Víme, že hudbu potřebujeme,“ vypráví Natálie. „Časem se mi stává, že už podkres ani neposlouchám, že tělo jede automaticky a už tu skladbu ani nevnímám jako hudbu,“ přidává komentář Filip.
Madonnu naopak studovali detailněji i na videu. „Samozřejmě se snažíme dostat do charakterů, vystihnout pohyby, energii a náboj Madonniných koncertů. Když jsme byli v Americe, měli jsme i hodiny herectví,“ bere Filip tuhle uměleckou činnost jako část tanců na ledě. „Někdy to je anglické ‚Fake it till you make it‘. Prostě to předstíráme tak dlouho, až se to povede,“ ušklíbne se.
Předstírat navzájem před sebou si ale dvojice zakázala. „Máme mezi sebou komunikační pravidla, která jsme si museli nastavit. Snažíme se vše vyřešit dřív, než na sebe začneme bezhlavě štěkat,“ předchází ponorkové nemoci Filip. „Už spolu třeba vydržíme na pokoji. Neutíkáme od sebe tolik a je to fajn. Naše vztahy se od začátků zlepšily o 180 stupňů,“ naznačuje Natálie.
První olympiádu si nechtějí kazit přemýšlením o Číně ani koronaviru, letí si pro zážitky a nehodlají řešit ani laťku úspěchu. „Ostatně ten už jsme přeci splnili, jedeme na olympiádu. Super výsledek by ale byl, kdybychom se dostali do volných jízd a ukázali konečně, že Česká republika má kvalitní zastoupení v tancích,“ hlásí Natálie.
