Simona Petrejová (48)
(sociální pracovnice z neziskové organizace Náruč, která pomáhá lidem s duševním onemocněním nebo mentálním postižením)
Pracovní auto sdílí s kolegyněmi, využívají ho denně, obvykle na kratší úseky. „Jako sociální služba často navštěvujeme klienty, doprovázíme je, když potřebují něco vyřídit, zároveň jezdíme na různá pracovní setkání. V poslední době také navštěvujeme lidi hospitalizované v psychiatrických léčebnách,“ popisuje náplň své práce Simona Petrejová.
V regionu okolo řeky Berounky už není síť veřejné dopravy tak hustá jako v bezprostředním okolí Prahy, takže auto je tu nezbytností. Ford Tourneo Courier dostala neziskovka jako dar od Konta bariéry a společnosti Globus.
„Okolí Dobřichovic je opravdu nádherné, takže žádná cesta se nám zatím neomrzela. Jezdíme obvykle mimo hlavní komunikace,“ vypráví sociální pracovnice. I proto je navigace jejím dobrým kamarádem, bez něhož za volant nesedá. Při delších cestách po dálnici na pracovní setkání či odborné konference ocení i tempomat.
Oblíbila si vyšší prostorné automobily, sama by si nejradši pořídila nějaký crossover značky Nissan. Simona Petrejová upřednostňuje plynulou jízdu a věří, že kdyby všichni řidiči jeli v klidu, zipovali, věnovali pozornost řízení a nikoli mobilu, nebylo by na silnicích tolik kolon. Nedávno ji ve vedlejší obci na velmi úzké silnici překvapil kamion, který nezvládl vytočit zatáčku ve svém pruhu – nechybělo moc a havárie byla na světě...
Jinak ale české šoféry považuje za dobré. „Cením si situací, kdy si s řidičem jiného vozu úsměvem či gestem dáme přednost, poděkujeme, dáme najevo, že o sobě víme,“ říká s tím, že díky mnoha rokům za volantem se z ní stala zkušená a obezřetná řidička, schopná předvídat různé situace.
„Pamatuji časy, kdy mě před každou jízdou přepadala nejistota, nyní se za volantem cítím v klidu a při náročném dni je to často právě ta chvíle odpočinku, která mi pomůže zkoncentrovat se a nabrat novou sílu,“ vysvětluje. Když ale jede o víkendu někam s rodinou, je raději spolujezdcem než šoférem.
Andrea Šotkovská (45)
(zástupkyně firmy Canis Safety pro polský trh)
Jako ostatní kolegové, dostala i Andrea Šotkovská v práci k dispozici Škodu Rapid, o níž soudí, že je to dobré a bezpečné auto. Kdyby si však měla vybrat podle svého a bez ohledu na finance, zvolila by superba.
Protože má na starost tři kraje v Polsku, kilometry na tachometru rychle naskakují. „Za týden ujedu mezi třemi a čtyřmi tisíci,“ upřesňuje obchodnice s tím, že její služební cesty se co tři měsíce opakují. „Všechny mají stejný úsek Petřvald–Vratislav.
Právě tato část trasy je mou nejméně oblíbenou – jedu po dálnici a na mýtných branách je vždycky fronta. Nejraději jezdím do Lubuského kraje u polsko-německých hranic, kde silnice vedou lesem, loukami, kolem rybníků...“ zasní se řidička.
V rapidu Andrea Šotkovská oceňuje parkovací senzory, jako obchodní zástupkyně se neobejde bez handsfree a navigace. „Vůbec nepoužívám hlasové ovládání, takže to moje auto mít nemusí. Naopak vyhřívaná sedadla jsou nezbytná,“ usmívá se.
Odpočívat v autě moc neumí, a proto si cesty plánuje tak, aby je zvládla na jeden zátah. Pokud je trasa delší, tak ji radši rozdělí na dva dny. „Jídlo si vozím s sebou v krabičkách, na čerpacích stanicích mi je bez problémů ohřejí. A v létě si ho dávám do autoledničky,“ vypráví obchodní zástupkyně. Vedle sebe na sedadle mívá diář a notebook, nesmí chybět minimálně dvě láhve vody, mikina a deka. Kufr vozu bývá obvykle plný katalogů a vzorků nových výrobků.
Nejčastěji ji v provozu rozčílí dva kamiony na dálnici vedle sebe. Vadí jí i to, že Češi neumí zipovat a vznikají tak zbytečné kolony. „V Polsku je to však úplně stejný problém,“ dodává ze zkušenosti.
Andrea Šotkovská si váží každé cesty, ze které se v pořádku vrátí domů. „Jednou jsem zastavila u nehody, kdy auto srazilo starší paní. Chtěla jsem poskytnout první pomoc, ale zjistila jsem, že žena už je mrtvá. To byl nejhorší zážitek,“ vzpomíná. S rodinou jezdí často na výlety hlavně do Beskyd, párkrát do roka také na Šumavu a do Tater. Přestože jí řízení auta nevadí, někdy uvítá, když se s manželem za volantem prostřídají.
Kateřina Šimková (38)
(zakladatelka firmy Zdravé stravování)
Vede regionální společnost se sídlem ve Strážnici, ale s celostátní působností, takže za volantem je pořád. „S manželem navrhujeme výživové programy, jídla podle nich připravujeme a doručujeme v krabičkách zákazníkům na stůl,“ vysvětluje Kateřina Šimková.
Auta střídá podle účelu cesty: když jede na předváděcí akci Zdravého stravování, využívá Volkswagen Transporter se speciální úpravou, která udrží požadovanou teplotu krabičkových jídel. Na přednášky a obchodní schůzky jezdí ve volvu, na kterém oceňuje především komfort a bezpečnost. Na obří nákupy pro vývoj nových jídel vyjíždí velkokapacitním ivecem.
A když je hezky a chce si užít radost z jízdy, nasedá na motorku HD Trike. Kdysi viděla na obrázku Bentley GTC a od té doby je to její vysněné auto. „Tomu nejde odolat,“ usmívá se Kateřina Šimková.
Za rok tak najede přes padesát tisíc kilometrů. V autě zpravidla vozí měřicí přístroj InBody, notebook, chladicí box s krabičkami jídla a banner. „Má nejčastější a také nejnáročnější cesta vede po D1. Je nevyzpytatelná bez ohledu na to, zda jedu přes den, nebo v noci, v týdnu, nebo o víkendu,“ podotýká podnikatelka.
I proto ocení bezpečnostní asistenty, klimatizaci, handsfree... „Bez toho si cestu nedokážu představit. V pravidelných kolonách mohu smysluplně využít prostoje a vyřešit dost pracovních věcí. Co se týká kontaktu s rodinou, často vedeme dlouhé videohovory,“ popisuje Kateřina Šimková. Naopak by se klidně obešla bez adaptivního tempomatu, protože plynulá jízda po D1 je vzácností.
Díky rodinnému podnikání má s sebou vždy dostatek jídla, třeba i pro čekání v koloně. „Jsem v tomto ohledu trochu náročná. Po cestě se stravuji buď připravenými krabičkami, nebo našimi produkty, protože tak vím, co jím,“ vysvětluje. Když si chce po cestě odpočinout, poslouchá audioknihy, hlavně dobrodružné příběhy.
Na českých silnicích jí vadí bezohlednost a agresivita, neochota respektovat pravidlo zipu a neschopnost ho správně používat... Nejčastěji ji rozčílí kolona způsobená čumily. „Mezi nejhorší zážitky řadím nedávnou nehodu na D1 – cisterna s osobními automobily. Projížděla jsem kolem a následky byly opravdu děsivé,“ vzpomíná žena, která se považuje za zkušenou řidičku, ovšem stále s velkým respektem.
Ráda řídí i ve volném čase, protože na sedadle spolujezdce trpí nevolností. Na hory nebo k vodě s sebou vozívá i smečku tří ridgebacků.
