Když se účastníci ankety měli vyjádřit na téma místních dopravních policistů, nepadla pochvala ani v jednom případě. »Když jsem přijel do Ostravy, měl jsem Škodu 105, samozřejmě s holandskou SPZ. Rázem jsem se stal zajímavým objektem, terčem a obětí dopravní policie. Za zhruba tři čtvrtě roku si mne prověřili asi pětadvacetkrát,« vzpomíná Holanďan Jacco Herpst. Cizí nebo cizinecká značka dopravní policisty láká. »Když mám jezdit po Praze s autem s modrou značkou, pořádně si to rozmyslím,« dělí se o své dojmy Laosan Vong studující v Praze. »Policisté vůz s takovouto značkou rádi kontrolují, a když tuší, že řidič neumí dobře česky,rychle inkasují pokuty. Navíc cizinecké značky přitahují i zloděje.« Kritiku si vysloužila i pomalost policie, s jakou jezdí k nehodám. »Jednou v Jeseníkách jsme čekali na policii dvě hodiny. Nedávno jsem měl podobnou nehodu v Holandsku, policie se přiřítila ihned a během deseti minut jsem mohl jet dál,« říká Jacco Herpst. »Ještě mne tehdy na horách překvapila jedna věc. Dostal jsem pokutu pět set korun za vyjetí ze zatáčky, za kterou už byla dvě auta v sobě. Na sněhu jsem to neubrzdil a lehce do nich narazil. V Holandsku je za náraz vždy zodpovědný ten vpředu. A navíc: proč řidiči nehodu nezakreslí na papír a auta neodstaví ke kraji jako u nás? Možná se tak předejde další nehodě.«
Proč někoho nepřibrat, když je v autě místo?
Pro cizince je nepochopitelná situace v Praze, kde funguje hromadná doprava, a přesto spousta řidičů sedí sama v autě uprostřed dopravní zácpy. »Nechápu to, pocházím z Düsseldorfu, kde už i manažeři neváhají každé ráno sednout do vlaku nebo autobusu. Je to totiž rychlejší,« říká Filip Rotgeri. »V A ustrálii jsou pro auta obsazená nejméně třemi pasažéry vyhrazeny speciální pruhy,« popisuje situaci na vzdáleném kontinentu Petr Matoušek. »Už několikrát se mi stalo, že jsem čekal na autobus, když zastavilo auto a řidič nebo řidička mi nabídli svezení do města. Chyběl totiž třetí do počtu. Hodně to ale souvisí s tamním způsobem života. Jednou mne třeba takhle svezla Kanaďanka, která přiznala, že by to doma v Kanadě nikdy neudělala,« připomíná Petr Matoušek nízkou kriminalitu v A ustrálii. Přesvědčit lidi, aby přestoupili z aut do vlaků a autobusů, však není jednoduché. »Vidím to tady v Americe. Když se nějaký zvyk silně zakoření, stane se přirozeností a může trvat celé generace, než se něco změní,« myslí si Slávka Sieberová. »Tady si kdekdo radši docouvá k poštovní schránce,než aby ušel pár metrů, a potom běhá desítky kilometrů a šlape dlouhé hodiny na rotopedu.« I dopravní značení má při pohledu ze zahraničí své mezery. »Když jsem žil v Německu, nikdy jsem nepochyboval o tom, jestli jsem správně zaparkoval. V Česku si nejsem dodnes jistý a už vůbec nechápu, jak cizinci přelouskají složitě organizované parkování ve městech,« říká Petr Zahraj, který v současné době žije v Praze. »Dodnes jsem nepochopil barevné zóny v Praze,« přidává se Čechoněmec Filip Rotgeri a pokračuje: »Po celém Německu můžu jezdit bez mapy, tady se bez ní neobejdu. Například: Jedete-li z Brna do Ostravy, jen na málo místech po trase je Ostrava na cedulích vyvedená velkými písmeny. «
Semafor před křižovatkou? Jak nepraktick é!
Severoameričané si zase stěžují na světelné značení, které je v Česku umístěné před křižovatkami. »U nás visí semafory pro každý směr až na protilehlé straně křižovatky. Odpadá couvání a vyvracení hlav, naše semafory jsou také dvakrát větší než evropské,« říká Kanaďan Bill Durward. »Nebezpečné jsou podle mne neoznačené křižovatky. Už se do mne jednou takto trefil mladík v Sieře, ale neměl jsme mu to za zlé, i když jsem měl přednost. Jeho pocit, že je na hlavní silnici, jsem s ním sdílel. Proč nemáte na takových křižovatkách značku All W ay Stop (všichni m usí zastavit)? Všechna auta před touto značkou zastaví a rozjedou se v pořadí podle toho, jak přijela,« říká Bill Durward. S ním souhlasí Pavel Slováček, který již několik let žije v Brazílii. »V Sao Paulu se všichni navzájem pouštějí do pruhů. Pokud se sbíhají v jeden, řadí se auta střídavě za sebou.« Z třetího nejlidnatějšího města na světě má Pavel Slováček i jinou zajímavou zkušenost. »Značky a jízdní pruhy v Sao Paulu moc nejsou. Brazilci si v autě zanadávají, pobrečí, ale vyřeší to sami podle sebe. V Sao Paulu žije sedmnáct milionů lidí a prý tu jezdí asi sedm milionů aut. Když tu před půl rokem nějaká evropská pravidla zavedli, doprava zkolabovala. Po dvou měsících se vše vrátilo do původního stavu.
Proč někoho nepřibrat, když je v autě místo?
Pro cizince je nepochopitelná situace v Praze, kde funguje hromadná doprava, a přesto spousta řidičů sedí sama v autě uprostřed dopravní zácpy. »Nechápu to, pocházím z Düsseldorfu, kde už i manažeři neváhají každé ráno sednout do vlaku nebo autobusu. Je to totiž rychlejší,« říká Filip Rotgeri. »V A ustrálii jsou pro auta obsazená nejméně třemi pasažéry vyhrazeny speciální pruhy,« popisuje situaci na vzdáleném kontinentu Petr Matoušek. »Už několikrát se mi stalo, že jsem čekal na autobus, když zastavilo auto a řidič nebo řidička mi nabídli svezení do města. Chyběl totiž třetí do počtu. Hodně to ale souvisí s tamním způsobem života. Jednou mne třeba takhle svezla Kanaďanka, která přiznala, že by to doma v Kanadě nikdy neudělala,« připomíná Petr Matoušek nízkou kriminalitu v A ustrálii. Přesvědčit lidi, aby přestoupili z aut do vlaků a autobusů, však není jednoduché. »Vidím to tady v Americe. Když se nějaký zvyk silně zakoření, stane se přirozeností a může trvat celé generace, než se něco změní,« myslí si Slávka Sieberová. »Tady si kdekdo radši docouvá k poštovní schránce,než aby ušel pár metrů, a potom běhá desítky kilometrů a šlape dlouhé hodiny na rotopedu.« I dopravní značení má při pohledu ze zahraničí své mezery. »Když jsem žil v Německu, nikdy jsem nepochyboval o tom, jestli jsem správně zaparkoval. V Česku si nejsem dodnes jistý a už vůbec nechápu, jak cizinci přelouskají složitě organizované parkování ve městech,« říká Petr Zahraj, který v současné době žije v Praze. »Dodnes jsem nepochopil barevné zóny v Praze,« přidává se Čechoněmec Filip Rotgeri a pokračuje: »Po celém Německu můžu jezdit bez mapy, tady se bez ní neobejdu. Například: Jedete-li z Brna do Ostravy, jen na málo místech po trase je Ostrava na cedulích vyvedená velkými písmeny. «
Semafor před křižovatkou? Jak nepraktick é!
Severoameričané si zase stěžují na světelné značení, které je v Česku umístěné před křižovatkami. »U nás visí semafory pro každý směr až na protilehlé straně křižovatky. Odpadá couvání a vyvracení hlav, naše semafory jsou také dvakrát větší než evropské,« říká Kanaďan Bill Durward. »Nebezpečné jsou podle mne neoznačené křižovatky. Už se do mne jednou takto trefil mladík v Sieře, ale neměl jsme mu to za zlé, i když jsem měl přednost. Jeho pocit, že je na hlavní silnici, jsem s ním sdílel. Proč nemáte na takových křižovatkách značku All W ay Stop (všichni m usí zastavit)? Všechna auta před touto značkou zastaví a rozjedou se v pořadí podle toho, jak přijela,« říká Bill Durward. S ním souhlasí Pavel Slováček, který již několik let žije v Brazílii. »V Sao Paulu se všichni navzájem pouštějí do pruhů. Pokud se sbíhají v jeden, řadí se auta střídavě za sebou.« Z třetího nejlidnatějšího města na světě má Pavel Slováček i jinou zajímavou zkušenost. »Značky a jízdní pruhy v Sao Paulu moc nejsou. Brazilci si v autě zanadávají, pobrečí, ale vyřeší to sami podle sebe. V Sao Paulu žije sedmnáct milionů lidí a prý tu jezdí asi sedm milionů aut. Když tu před půl rokem nějaká evropská pravidla zavedli, doprava zkolabovala. Po dvou měsících se vše vrátilo do původního stavu.
 Cizinci to s parkováním u nás nemají lehké, prý nerozumí systému parkování ve městech. |
