Patří mezi ně i naše staré auto. Oktávka granátové barvy přišla na svět v roce 2005. Zažila tři prezidenty a osm premiérů. Počitadlo kilometrů se blíží k číslovce 360 tisíc, to je, jako by naše babička na čtyřech kolech devětkrát objela svět po rovníku.
Mnohokrát dovezla svoji rodinu bezpečně na prázdniny. Jenže jak šel čas, přišly „nemoci“, jejichž léčba lezla do peněz. Jednou odešlo turbo, jindy se vysypalo topení. Po každé takové peripetii jsme s ženou diskutovali, zda má cenu investovat do našeho kombíku další finance. Opravené auto však vždy šlapalo tak spolehlivě, že jsme se jej nedokázali vzdát.
Loni náš vůz dosáhl plnoletosti. Nijak se to neslavilo, objevilo se pár nových neduhů. Praskl výfuk, vzápětí odešla spojka. Dalších patnáct tisíc v háji. Tak jsme zas začali nahlas uvažovat, jestli by ta naše veteránka už vážně neměla jít z domu. Počítali jsme plusy a minusy. Proti zachování automobilu byl jediný argument. „Každou chvíli se něco rozbije. Stojí to moc peněz, už se nevyplatí“. Jinak jsme na oktávce shledávali samá pozitiva. Je to dělník, odvezeme s ní všechno. Nemusíme se bát, že ji někde odřeme. Málo žere. Tak se tedy rozhodlo, že s námi bude dál.
Fabia rekordmanka: test škodovky s milionem a čtvrt kilometrů |
Pak přišel prosinec a s ním mráz. Na svatou Barboru se ochladilo na minus 12. Ráno motor nenaskočil, dvakrát smutně škytl a byl konec. Zavolal jsem mechanikovi Edovi, který se o vůz stará „odmalička“, a ten poradil, abych zkusil dobít baterii. Akumulátor tedy strávil noc v sousedově garáži připojený na nabíječku. Druhý den ráno bylo už jen lehce pod nulou a motor se hned nastartoval.
Při klučičím rozumování jsme pak s kolegy v práci rozvíjeli teorie, jaký neduh naši oktávku sužuje. „To budou žhavicí svíčky,“ pravil jeden. „Ba ne, to bude špatná baterka,“ oponoval druhý. Do toho mi soused pověděl, že provozovatel benzinky ze sousední vsi, kde občas tankujeme, dostal pokutu za nekvalitní naftu. A měl jsem jasno. „No jo, tak to mi v těch dvanácti pod nulou zmrzla nafta.“ Při příštím tankování jsem vzal lepší naftu jinde a považoval problém za vyřešený. Do konce prosince už mrazy nepřišly. Auto startovalo bezchybně.
Po Novém roce přišlo velké ochlazení. V pondělí ráno bylo minus deset. Motor sice naskočil, ale s odřenýma ušima, startér se musel hodně dlouho snažit. Žena se nechala slyšet, že s tím autem na hory nepojede.
Auto nemusí být po 500 000 kilometrech na odpis. Co dělat, aby vydrželo |
Tak jsem oktávku odvezl k mechanikovi Edovi. Otevřel kapotu, aby zkontroloval baterii. „Ty jo, ta baterka je tu od roku 2017. To po ní nemůžeš už nic chtít,“ pravil Eda a vyměnil akumulátor za fungl nový. Trvalo mu to dvě minuty. Pak mi dal přednášku, že baterie vydrží čtyři až šest let a že je potřeba na to myslet. Druhý den ráno spadla teplota dvanáct stupňů pod nulu. Přišel okamžik, který měl rozhodnout o budoucnosti naší automobilové babičky. Tak co, bylo to v baterii? Usedl jsem za volant vymrzlého vozu a otočil klíčem v zapalování. Na druhé ťuknutí motor naskočil. Tak sláva. Problém byl skutečně v akumulátoru.
Tak to, holka, vypadá, že spolu zestárneme. Jelikož Eda tvrdí, že tvůj motor vydrží do půl milionu kilometrů jako nic, máme před sebou ještě spoustu let.
