28. června 1908. Montér Svoboda v mladoboleslavské továrně právě zkompletoval motor do sportovního modelu FC automobilky Laurin & Klement. O necelých osm měsíců si celý automobil přebírá hrabě Alexander-Josef Kolowrat-Krakowský. Automobilový závodník, dobrodruh, pozdější zakladatel rakouského filmového průmyslu. A také akcionář automobilky Laurin & Klement, s jejímiž vozy právě v roce 1908 posbíral celou řadu úspěchů na závodních tratích po celé Evropě.
Jestli u některých z nich byla právě tato „laurinka“, která po pětadvacetileté renovaci vyrazila na závodní trať, zůstane už možná navždy záhadou.
„Hrabě Alexander Kolowrat auto získal 20. února 1909, motor byl ale vyrobený už v roce 1908. V tom roce Laurin & Klement absolvoval několik závodů, ve kterých uspěl. Je tedy pravděpodobné, že některý z nich jelo toto auto,“ říká současný majitel Stanislav Karger. Vůz byl prvním závodním modelem značky, která se na sportovní kolbiště vydala rozhodnutím svých majitelů po roce 1905.
Oproti civilnímu modelu F měl už moderněji tvarovaný rám a především upravený motor – řadový čtyřválec o objemu 2,4 litru dosahoval výkonu 14–16 koní. A automobil rozpohyboval na víc než 80 kilometrů v hodině. Bez příslušenství měl vůz hmotnost kolem 800 kilogramů.
Konstrukci automobilu vytvořil šéfinženýr automobilky Otto Hieronimus, který s „efcéčkem“ také roku 1908 procestoval Evropu po velkých závodních podnicích a slavil s ním řadu úspěchů. Celkem vzniklo devatenáct vozů, každý byl ale originál. Lišily se vzhledem i motory. Vždy šlo sice o řadový čtyřválec, objem ale kolísal mezi dvěma a dvěma a půl litry, tak jak se to hodilo podle pravidel jednotlivých vypsaných závodů. Stejný byl pohon zadních kol a třístupňová převodovka.
Auto, které to na závod nestihlo vlakem
Se kterým z devatenácti exemplářů jezdci startovali v jednotlivých podnicích, není jasné. Bílé „efcéčko“ Stanislava Kargera tak možná hrálo i roli v jednom z nejslavnějších vítězství Alexandera Kolowrata v jeho závodnické kariéře. I když jen nepřímou. 10. října 1908 byl Alexander Kolowrat přihlášen k závodu do vrchu ve francouzském Gaillonu severozápadně od Paříže. Ve startovní listině figuroval pod pseudonymem Doconald, pravděpodobně i proto, že jeho otec zálibě svého syna v rychlých vozech zrovna nefandil.
Má brzdu místo plynu a řazení je tělocvik, tak se řídí stoletá laurinka |
Závodní vůz – právě model FC – měl tehdy dvaadvacetiletému „Sašovi“, jak se mladému Kolowratovi přezdívalo, dorazit vlakem. Jenže bednu s autem vyhlížel marně. Vzdát to? Nikoliv, to nebyl Sašův styl, ostatně v té době se tradovalo, že od mechaniků byl mladý hrabě rozeznatelný jen podle toho, že jeho ruce byly vždy nejvíc ušpiněné od oleje. Přes noc tak se svým mechanikem odstrojil civilní předobraz modelu FC, se kterým na závody dorazil a v Gaillonu poté s odlehčeným autem zbaveným téměř všeho včetně sedadel, zvítězil. Mimochodem auto mělo v té době najeto 18 tisíc kilometrů. To tehdy znamenalo už značné opotřebení.
Každopádně jestli v bedně, která uvázla kdesi v síti francouzské železnice, bylo právě auto, které se poslední zářijový víkend vydalo do vrchu v Soběšicích, už nejspíš nikdo nikdy nezjistí. Těžko se bude dohledávat i další historie auta. Jeho majitel Stanislav Karger ví jen to, že ještě v roce 1909 jej hrabě Kolowrat prodal baronu Boyneburgovi, potomkovi německého šlechtického rodu s kořeny v Durynsku. Pak se stopa vozu na dlouhá desetiletí ztratila.
Stanislav Karger torzo laurinky objevil v roce 1998 v Ostravě. „Vůz byl ve značně rozloženém stavu. Z karoserie nezbylo vůbec nic,“ popisuje Karger. Jedním dechem ale dodává, že už dobový tisk informoval o tom, že životnost karoserie je „až 5 let“. „Takže to bohužel nemohlo dopadnout jinak,“ konstatuje současný majitel.
Porscheho malé závoďáky maskovala červená barva před sicilskými sabotéry |
Při renovaci se ale mohl držet informací z mladoboleslavské automobilky a jejího archivu, kde byly výkresy k vozu uloženy. Kreativitu ale restaurátoři museli uplatnit hlavně u tvaru blatníků a chladiče, k nim se dokumentace nezachovala.
Auto pro sportsmana, které do kopce přímo letí
A jak se FC ovládá a jezdí? S trochou cviku by se 115 let starým autem dokázal odjet i zručnější současný řidič – tedy pokud by se popasoval se startem klikou. Jinak je řízení auta poměrně soudobé, řadicí páka i ruční brzda jsou po pravé ruce mimo karoserii auta, největší zrada číhá v pořadí pedálů, plynový a brzdový jsou prohozené. To je ovšem u aut až do dvacátých let 20. století obvyklé. Na přístrojové desce zaujme na první pohled tlakoměr, ten měří tlak v nádrži, z níž je benzin tlačen ke karburátorům. Jakmile tlak klesne, řidič si musí manuálně pomoci pumpičkou. Kola jsou loukoťová, pneumatiky falcové.
A ještě jedna drobnost – automobil se obejde prakticky bez jakékoliv elektroinstalace, tu tvoří jen zapalovací soustava a „chcípák“ motoru. Lampy jsou acetylénové, startuje se pochopitelně klikou.
Ettore Bugatti: Perfekcionista, který tvořil nedostižné motory |
Nastartovaná „laurinka“ pak naprosto překvapí svým tichým chodem, žádné řvaní motoru nečekejte, jen tichý klapot ventilů s obnaženými pružinami.
Na trať závodu Brno–Soběšice, který příští rok oslaví 100 let od prvního ročníku, vyrazila „laurinka“ vůbec poprvé. O tom, že by startovala v dobových závodech v letech 1924–1929, nemůže být vůbec řeč, prestižní závod tehdy jezdily ty nejmodernější vozy, proti kterým byl tehdy patnáctiletý vůz beznadějně zastaralý. A v době, kdy byla jeho tradice obnovena, už z auta bylo s největší pravděpodobností pouze torzo, které Stanislav Karger později objevil v Ostravě.
Po renovaci u firmy Karoserie Vyskočil ze Slaného se vůz poprvé představil na veteránské akci v Sosnové, na historickou trať však vyjel až nyní v Soběšicích. Za volant se posadil mechanik Jiří Hlavsa, který se podílel na renovaci auta. „Efcéčko“ muselo absolvovat tříkilometrovou trať s převýšením 126 metrů, která vede až na krátký úsek na začátku stále v původní stopě, kde tehdy nejmodernější vozy své doby startovaly poprvé v roce 1924. „Z tohoto pohledu jde pravděpodobně o nejzachovalejší meziválečnou trať na území Československa, která stále vede v původní stopě. To už neplatí jak o starém Masarykově okruhu, tak třeba o trati závodu Zbraslav–Jíloviště, která je také modifikovaná,“ upozorňuje pořadatel Karel Kupka.
Závod se jede jako neměřená exhibiční jízda, čas tedy vůz změřený nemá, Hlavsa ovšem jednoznačně naplnil reklamní text, kterým Laurin & Klement lákal na model FC závodníky v dobovém prospektu. „Jest v tomto provedení ideálem každého automobilisty – sportsmana, zvláště i proto, že při své lehké karoserii do kopců přímo letí.“
