Když stavitelé expedičních náklaďáků hledají šasi pro svůj vysněný vůz, s radostí sáhnou po ojetém hasičském autě. Důvod? Tyto stroje mívají malý nájezd kilometrů, v hasičárnách se jim dostávalo náležité péče a nikdo je netýral v těžkém terénu, pokud to nebylo nezbytně nutné. To je i příběh hasičského speciálu Magirus z roku 1979, který disponuje pohonem všech čtyř kol v konfiguraci do těžkého terénu, tedy včetně tří diferenciálů.
„Měl najeto 30 000 kilometrů. Výhodou hasičských aut je, že jsou ve velice dobrém stavu. Po technické stránce je to zánovní vůz,“ popisuje Marcel Hauser, který si magiruse s motorem Deutz zvolil za základ expedičního speciálu.
Náklaďák pohání naftový řadový šestiválec, který dává výkon 160 koní. Spotřeba začíná na dvaceti litrech na sto kilometrů, v těžkém terénu samozřejmě vyletí výš.
 |
Podvozek bývalé cisterny po generálce, kterou si Marcel Hauser dělal sám, putoval do Jičína. V tamní firmě VejnyWood se totiž rodila obytná část vozu. „Už od počátku jsme auto stavěli na delší expedice a tomu odpovídá projekt nástavby. Dostala lithiový bateriový systém s kapacitou 300 amperhodin. Doplňuje jej solární panel na 350 Wp. Interiér počítá s tím, že by se kuchyňská linka v případě potřeby osadila naftovým vařičem od firmy Webasto,“ popisuje její šéf Martin Vejnar.
Interiér ukrývá nádrže na pitnou vodu o objemu 150 litrů s tím, že pokud by vozidlo vyráželo na delší cesty mimo civilizaci, dá se objem pitné vody zdvojnásobit osazením další nádrže o stejné kubatuře.
Nástavba rozměrově nepatří k největším. Magirus má rozvor stejný jako Volkswagen Transporter 3. generace. „Navíc šasi (podvozek, pozn. red.) bylo hodně ‚obalené‘ komponenty nutnými pro provoz magiruse. Nástavba nemá dvojitou podlahu, takže vodní nádrže našly umístění v sedací soupravě, kde jsou i další technologie. A protože cestovatelé nepožadovali průchod mezi řidičskou kabinou a obytnou nástavbou, těžká elektroinstalace včetně baterii skončila vpravo od vchodových dveří, aby váhy byly pokud možno ideálně rozložené,“ popisuje Martin Vejnar, který sám cestujete obytnými dodávkami s pohonem všech čtyř kol.
Projekt na obytnou vestavbu se podobá plánům na stavbu domu. Kreslí se a dolaďuje dva měsíce. „Klíčové je rozložení vah, používáme program, který simuluje zatížení,“ vysvětluje Vejnar.
Vůz byl původně otypován na 9,5 tuny, majitel jej v Německu nechal „ponížit“ na 7,5 tuny. Prázdný vůz s hotovou nástavbou váží 5 040 kilogramů, s plnými nádržemi vody i nafty pak náklaďák na váze ukazoval 5 980 kilo. To znamená, že doložnost je 1,5 tuny.
Ženu Marcela Hausera projekt stavby obytného náklaďáku zpočátku úplně nenadchl. „Zpočátku jej úplně nevítala, řečeno diplomaticky. Nejsme ani jeden z kempařské rodiny. Ale když je auto hotové, změnila názor. Líbí se jí design a už se těšíme, až vyrazíme na cest,“ říká Švýcar Marcel Hauser, který v Česku žije od počátku 90. let.
