Že lidský řidič v provozu často nereaguje adekvátně situaci a z toho vznikají zbytečné dopravní komplikace, je známá věc. Moderní elektronické asistenty se často chlubí, že některé situace vyřeší za řidiče. Ale otázkou je, zda to zvládnou lépe než průměrný šofér.
Odpověď na tuto otázku, alespoň v oblasti adaptivních tempomatů (takzvaných ACC), se rozhodl najít tým výzkumníků pod vedením docenta Zdeňka Huráka z katedry řídicí techniky Fakulty elektrotechnické ČVUT.
A zjistil, že ani adaptivní tempomaty nejsou z hlediska přizpůsobení rychlosti z hlediska plynulosti provozu zásadním přínosem. Ani ony nereagují ideálně, což může vést ke vzniku zdánlivě bezdůvodných komplikací provozu.
Experiment byl vcelku jednoduchý. Na letišti v Mnichově Hradišti se sešlo celkem 12 různých aut s adaptivními tempomaty. Jejich řidiči se přihlásili na veřejnou výzvu vědců, čímž došlo k výběru v podstatě náhodného vzorku vozů s adaptivním tempomatem.
Průběh pokusu vypadal takto: na dvoukilometrové ranveji letiště se seřadilo 12 vozů se zapnutým ACC za sebe, vedoucí vůz se rozjel na rychlost 60 km/h, pak mírným a krátkým brzděním zpomalil na 50 km/h a opět zrychlil na původní cestovní rychlost. Vědci měřili, jak zpomalují ostatní auta v koloně, přičemž ta měla adaptivní tempomat nastavený na rychlost 80 km/h.
Výsledek? V podstatě podobné chování jako u lidského řidiče. Auta, která kolonu uzavírala, za pomoci adaptivního tempomatu zpomalila až na 30 km/h, pak zase zrychlila až na nastavené maximum 80 km/h a teprve postupně se ustálila na původní cestovní „šedesátce“. Tempomaty tedy brzdily vždy o trochu více, než kolik bylo nutné, a následně opět zrychlovaly výrazněji, aby kolonu vůz „dohnal“.
Graf nahoře ukazuje průběh rychlostí jednotlivých vozů, dole pak průběh vzdálenosti k vedoucímu vozu
Tento jev se nazývá řetězová nestabilita a je zcela běžný, když vůz řídí člověk. Ten často zpomalí o trochu více než před ním jedoucí auto. Z hlediska bezpečnosti provozu je to v podstatě logické, ale způsobuje to obvyklé komplikace, kdy auta „poskakují“ v dopravní zácpě bez zjevné příčiny.
Podle odborníků by přitom právě adaptivní tempomaty mohly pomoci řetězovou nestabilitu eliminovat. Experiment však prokázal, že tomu tak alespoň prozatím není. „U náhodného vzorku vozů na českých silnicích dochází ke kvalitativně stejnému chování jako u lidských řidičů,“ píše se ve zprávě vědeckého týmu z ČVUT.
Vědci upozorňují, že jejich experiment nebyl porovnáním. Nezjišťovali tedy, zda adaptivní tempomaty reagují lépe, či hůře než lidé, nezkoušeli stejnou situaci pouze s lidským řidičem a vypnutým tempomatem. „Ve prospěch adaptivních tempomatů obecně mluví spolehlivost, přesnost a rychlost strojového rozhodování, v jeho neprospěch však neschopnost předvídat,“ naznačují vědci z ČVUT, že výsledek v takovém případě nelze jakkoli předjímat.
Jednoduše – adaptivní tempomaty by mohly být lepší, tedy způsobovat menší zácpu, ale zároveň klidně horší. Zároveň nedocházelo k porovnání adaptivních tempomatů jednotlivých vozů, kde by se ukázalo, jak který reaguje a tedy jak který vůz v režimu ACC k dopravním komplikacím přispívá.
Naděje, že by přeci jen adaptivní tempomaty v budoucnu mohly dopravní komplikace zmírňovat, tu je. Vězí v jejich dalším vývoji. Budoucností jsou podle vědců takzvané kooperativní adaptivní tempomaty (CACC). To jsou řešení, která získávají právě trochu té předvídavosti: například umí rozpoznat rozsvícená brzdová světla jednoho či více vozů před sebou a tudíž reagovat rychleji, lepší reakci by měla zajistit také vzájemná komunikace automobilů mezi sebou, kdy by brzdící vůz vysílal varování autům za sebou.
Takové situace se již testují, a to i v Česku. Řešení pro komunikaci vozů testuje projekt C-Roads. Obecně jsou však vyspělejší kooperativní adaptivní tempomaty zatím jen hudbou budoucnosti, která je momentálně ve vývoji.
