Poslechněte si celý rozhovor s překladatelem Sevrukem v Kontextu:
„Od prvních dnů války vznikla spousta textů, které se nějakým způsobem snaží pracovat s válečnou zkušeností,“ říká v podcastu Kontext překladatel a prozaik ukrajinského původu Alexej Sevruk. Téma války je podle něj v ukrajinské literatuře silně přítomné už od roku 2014, kdy Rusko anektovalo Krym a rozpoutalo konflikt v Donbasu.
„Vznikla celá vrstva takzvané kombatantské literatury. Kluci, kteří neměli žádnou zkušenost s psaním, se vrátili z války a měli potřebu něco napsat,“ vysvětluje Sevruk. Mezi zajímavými jevy donbaské literatury zmiňuje například román Jupak, za nějž jeho autor, veterán donbaských bojů píšící pod jménem Saigon, získal ocenění BBC Book of the Year.
Zatímco někteří spisovatelé a básníci se dnes snaží zpracovat zkušenost napadené země, další se rozhodli, že jejich místo je na frontě. „Je to pochopitelné. Pro koho budou psát, když tady nebude žádná Ukrajina? Víme, že okupanti cíleně pálí ukrajinské knihy a ostřelují muzea. Rozkaz zněl jasně: žádná ukrajinská kultura není a nikdy nebyla. Pro ukrajinské autory tak není prioritou psát, ale zabránit šílenému plánu, který se zrodil v hlavách lidí v Kremlu,“ vysvětluje Sevruk.
Velmi osobitý pohled do roztrpčené duše vzdorujícího národa nabízí například spisovatelka Oksana Zabužková, jejíž knihy vyšly i v češtině. V jednom ze svých příspěvků na Facebooku připomněla příběh z letošního ledna, kdy v ruském městě Čita smečka divokých psů roztrhala za bílého dne na ulici sedmileté děvčátko.
V tisku se objevila informace, že otcem nešťastného dítěte je major Anton Kanorskij, který se jako pilot podílel na bombardování Sýrie. Ten přitom ještě v roce 2014 byl příslušníkem ukrajinské armády, v době anexe Krymu ale přeběhl na stranu nepřítele. Z pohledu slavné ukrajinské spisovatelky se mu tak dostalo tvrdé starozákonní spravedlnosti:
Kdysi existovala taková strašná ukrajinská kletba – „aby tě psi sežrali!“. Ukázalo se, že může být hůř. Zradíš Ukrajinu, staneš se Rusem, a zároveň s tím i vrahem syrských dětí – a psi sežerou ne tebe, ale tvé dítě. Taková je tedy kariéra majora Kanorského. Překrásná, jako do výkladní skříně. Ne, já je nechci vidět v Haagu. Přeji jim ne tu naší, lidskou spravedlnost, křivou a kostrbatou, ale Boží. Takovou, jakou obdržel Anton Kanorskij. A já vím, že se tak stane.
Jak je dnes na Ukrajině vnímána ruská kultura? Co si tamní spisovatelé myslí o plánovaném zákazu ruských klasiků na školách? Po jaké knize sáhnout, pokud jste moderní ukrajinskou literaturou zcela nedotčeni? To vše se dozvíte v podcastu Kontext.
