Livonská válka (1558–1583)
I muži považovaní za schopné vůdce mohou prohrát války. Přesvědčil se o tom i ruský car Ivan IV., řečený Hrozný. Panovníkův mocenský rozlet brzdil omezený přístup k Baltskému moři. Rozhodl se proto vynutit si jej napadením roztříštěné Livonské konfederace.
Zprvu se Rusům dařilo. Do války ale vstoupily i Polsko-litevské knížectví a Švédsko, se kterými zoufalá konfederace uzavřela územní a spojenecké dohody. Carské Rusko najednou místo snadné kořisti čelilo silným a energickým protivníkům.
Začala vleklá série válek. Přes dílčí úspěchy se Rusku nedařilo své nepřátele porazit. Neúspěchy na bojištích uvrhly cara do temné propasti šílenství. Začal být přesvědčen, že úspěchy protivníků lze vysvětlit jen domácí sabotáží. Spustil kruté hony po domnělých vnitřních nepřátelích, za což si vysloužil svou nelichotivou přezdívku, s níž vstoupil do historie. Vítězství mu ale nepřinesly a car musel uzavřít ponižující smlouvu, v níž se s konečnou platností vzdal nároku na livonské území.
Krymská válka (1853–1856)
V carském Rusku se v průběhu 15. a 16. století rozvinula idea Moskvy jako „třetího Říma“. Carové se považovali za ochránce ortodoxních křesťanů všude na světě, včetně těch území, které patřily jiným mocnostem. A právě tento nárok se stal příčinou krymské války. Car Mikuláš I. požadoval, aby osmanská říše uznala protektorát Ruska nad všemi ortodoxními křesťany na území říše. Turci byli ochotni k ústupkům ve Svaté zemi, ale většinu požadavků Rusů odmítli. Car reagoval rozpoutáním války.
 |
Z další epizody z nekonečných střetů mezi Ruskem a osmanskou říší se vyklubal mnohem širší vojenský konflikt. Na stranu Turků se přidaly Británie a Francie, které se obávaly přílišných ambicí Ruska a chtěly zachovat mocenskou rovnováhu. Rusko čekalo, že na jeho stranu se připojí Rakousko, s nímž bylo v protiturecké Svaté alianci. Habsburkové ale došli k závěru, že ruské výboje ohrožují jejich zájmy na Balkáně a přidali se k protiruské alianci.
Krymská válka: touha po vodce, novináři na bojišti a ruská porážka |
Rusko náhle čelící několika protivníkům nemohlo vyhrát. Potupně se muselo vzdát svých nároků na ochranu křesťanů v osmanské říši stejně jako práva na flotilu v Černém moři. Ztratilo též vliv v Moldavsku, Valašsku či Srbsku. Dodnes Rusko s hořkostí vnímá „zradu“ Rakouska a aktivity Británie a Francie jako doklad věrolomnosti Západu, jemuž není radno věřit.
Proti Turkům Rusové bojovali znovu v letech 1877–78. Tehdy zvítězili a na základě míru v San Stefanu rozšířili svou moc až k úžinám Bospor a Dardanely. Na následném Berlínském kongresu však byly ruské zisky výrazně revidovány.
Války za nezávislost Lotyšska, Litvy a Estonska (1918–1920)
Přes veškerou antiimperiální rétoriku Sovětský svaz pokračoval v tradici imperiálních choutek carského Ruska. Komunisté vedli sice revoluční boj, ale neměli zájem, aby jiné státy ve sféře vlivu Ruska usilovaly o vlastní nezávislost. Když pobaltské země Estonsko a Lotyšsko po konci první světové války projevily snahy být samostatné, SSSR zahájil ofenzivu.
Sovětům se zprvu dařilo ovládnout velkou část estonského území. Estonci ovšem dokázali sovětský postup za pomoci britské námořní podpory a dobrovolníků z Finska zastavit a Rudou armádu i ze země vypudit.
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvVíce se Sovětům dařilo v Litvě a Lotyšsku, kde dobyli hlavní města. Obě země se obrátily na Němce, s jejichž pomocí Sověty vyhnaly. Němci však v oblasti chtěli ustanovit vlastní sféru vlivu, což vedlo ke střetu s litevskými a lotyšskými silami, přičemž do bojů se zapojili i Estonci. Němci se též museli stáhnout. Pobaltské státy se však udržely i proti dalším výbojům Rudé armády a Moskva s nimi podepsala smlouvy uznávající jejich nezávislost.
Zimní válka (1939–1940)
Finsko se po započetí druhé světové války označilo za neutrální stát. Sovětský svaz ale deklaraci nevěřil. Obviňoval Finy, že chystají na své území vpustit jednotky nacistického Německa, a tím přímo ohrožují Rusko. S Berlínem přitom Moskva měla uzavřenou tajnou smlouvu o rozdělení sfér vlivu, pakt Ribbentrop–Molotov.
Po falešném incidentu na hranicích Rudá armáda vpadla do Finska, jehož vláda se marně pokoušela získat mezinárodního spojence. Sověti se domnívali, že nepočetná, ve srovnání s Rudou armádou ani ne poloviční finská vojska snadno porazí a předloží sovětskému diktátorovi Josifu Stalinovi zemi jako dárek k narozeninám.
Zimní válka. Úporná finská obrana odkryla pravou tvář Stalinova režimu |
Více se mýlit nemohli. Špatně připravená, s mizerným vybavením a nezkušeným vedením, jehož hlavní kvalifikací spíše než skutečné vojenské dovednosti byla schopnost přežít brutální Stalinovy paranoidní čistky, Rudá armáda brzy zjistila, že bojovat během jednoho z vůbec nejmrazivějších období proti vysoce motivovanému a mobilnímu protivníkovi, chytře využívajícímu místní lesnatý terén, je mnohem těžší, než si dokázala představit.
Finové byli terčem jednoho z nejtěžších ostřelování od první světové války a sami neměli k dispozici prakticky žádnou těžkou techniku, přesto dokázali dlouhou dobu sovětská vojska zadržovat a způsobit jim ohromné škody. Podle odhadů Rudá armáda ztratila přes 125 tisíc vojáků, Finové přes 25 tisíc.
Svět invaze šokovala. Společnost národů označila invazi za nelegální a vyloučila SSSR ze svých řad. Sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov tvrdil, že sovětská letadla na Finy nepouští bomby, ale jídlo. Finové následně začali zápalné lahve pojmenované po ministrovi – „Molotovovy koktejly“ – označovat za „nápoj k jídlu“.
Navzdory veškerému hrdinskému úsilí unavení Finové nakonec podlehli početné převaze Rudé armády. Sověti si vzali jedenáct procent finského území. Účinný odpor ale ukázal slabost sovětských vojsk, což neušlo zraku nacistického vůdce Adolfa Hitlera, který později SSSR napadl.
Sovětská válka v Afghánistánu (1979–1989)
Od konce světové války SSSR neuspořádal plnou vojenskou expanzi mimo hranice východního boku a spokojil se s vedením zástupným válek. Kvůli politickému vývoji ve spřáteleném Afghánistánu se však Moskva rozhodla ustoupit od své dosavadní strategie, čehož později hořce litovala.
V Afghánistánu po převratu vládla koalice dvou marxistických stran, závislá na sovětské pomoci. Nepopulárnímu novému režimu se nedařilo potlačit islamistické rebely, kteří vládu považovali za zrádce. Ta byla stižena vnitřními konflikty, jež vyvrcholily zabitím prezidenta země a klíčového sovětského spojence Núra Mohammada Tarakího.
Krvavá sovětská válka obrazem: Měla trvat pár týdnů, protáhla se na 9 let |
Jeho nástupce Háfizulláh Amín naznačoval ochotu nastartovat hlubší spojenecké svazky s USA. Právě změna geopolitické orientace motivovala podle některých historiků sovětské kroky spíše než oficiálně uváděné plnění závazků vzájemné kooperace a pomoci stanovené ve „smlouvě o přátelství“ mezi oběma zeměmi.
Sověti rychle získali pod svou kontrolu Kábul, brzy ale zjistili, že při pacifikaci vzpurného zbytku země se jim nebude vést lépe než afghánskému režimu. Zarputilí mudžahedínové, islamističtí bojovníci, využívali americké vojenské techniky, aby působili Rudé armádě velké ztráty. Podporu ale měli i od blízkovýchodních států, které si nepřály mít takto mocného hráče přímo ve svém sousedství, či od Číny, jíž se nelíbilo, že SSSR zasahuje do vnitřních záležitostí komunistických států.
Invaze, která měla být snadnou vojenskou operací pro urovnání pořádku a připomínkou pravých vládců země, se pro Moskvu proměnila v noční můru. Ne nadarmo se angažmá Rudé armády v Afghánistánu říká „sovětský Vietnam“. SSSR se roky trvající vojenskou kampaní postupně vyčerpával, navíc čelil sílící mezinárodní izolaci. Moskva nakonec uznala marnost svého počínání a ze „hřbitova impérií“ své vojáky stáhla.
