Pokladní Druhá vlna je odlišná
Iveta Siváková pracuje jako pokladní v hypermarketu Tesco na Andělu v Praze. V první linii je po celou dobu epidemie.
„Díky první vlně jsme již věděli, co nás může potkat. Také jsme byli připraveni, a tak nyní vše probíhá bez stresu, který jsme prožívali na jaře, kdy vznikala opatření, která jsme doposud neznali. Tehdy nebyl čas se připravit a neměli jsme všechny prostředky, které jsme potřebovali, jako třeba roušky, které jsme po večerech pro sebe a kolegyně šila,“ říká pokladní Iveta Siváková.
Ta si na jaře opravdu jako v první linii přišla. „Byli jsme pro mnohé seniory, mnohdy jediným mezilidským kontaktem během dne. Alespoň krátce mohli s někým sdílet své obavy a potíže. I pár vlídných slov má v těžké chvílí velký význam,“ vypráví paní Iveta.
Nejsložitější pro ni jako matku bylo skloubit práci a rodinný život, když se zavřely školy. Strach z nákazy v práci i díky ochranným pomůckám a plexisklům sama o sebe necítí. „Riziko nákazy si samozřejmě uvědomuji, strach mám, ale pouze z toho, že bych mohla ohrozit své rodiče v důchodovém věku,“ pokračuje Iveta.
V první linii boje s virem. Přečtěte si pět příběhů hrdinů dnešní doby |
Během první vlny byli podle pokladní zákazníci empatičtí a ohleduplní. Byli rádi za to, že si mohou nakoupit. Dokonce jim do obchodu nosili roušky a sladkosti.
„Druhá vlna je odlišná v tom, že došlo ke změně vnímání vážnosti pandemie. Zatímco první vlna byla ve znamení „společně to zvládneme“, během druhé vlny se setkávám častěji s lidmi, kteří nedodržují nastavená pravidla a chovají se někdy bezohledně,“ dodává pokladní.
Pokladní Iveta Siváková v první linii | foto: Tesco Stores ČR
Popelář Lidé na nás koukají skrz prsty
Roman Hájek pracuje jako popelář pro Pražské služby. Na této pozici prý prožívá koronavirovou dobu docela intenzivně. „Zdá se mi, že je více odpadu, ale může to být jen dojem. Hlavně toho tříděného, a že musíme nosit roušku, ve které se při této fyzické práci nedá pořádně dýchat,“ přibližuje Roman.
O tom, že je v první linii, slyšel prý teprve až při oslovení redakcí iDNES.cz. „Nepřipadáme si tak, když o tom mluví v médiích. Tam jsou hlavně záchranné složky, zdravotníci a školství, ale že by si někdo vzpomněl na popeláře, o tom jsem neslyšel,“ říká Roman. Přitom přiznává, že při práci může narazit i „nebezpečný“ odpad, například na použité roušky.
Kdo jsou největší hrdinové roku 2020? Pojí je heslo: Víme, že musíme |
„Ne všichni lidé si uvědomují, jak nebezpečné mohou být zanesené roušky ať už od zdravého nebo nemocného člověka. Místo aby je uklízeli nejméně do dvou pytlíku a vyhazovali, stává se, že je vyhazují na zem kdekoliv u domů nebo na ulici,“ pokračuje Roman, který přiznává, že strach z koronaviru má neustále.
„Ale nejenom z něj, ale i z lidí, kteří na nás koukají skrz prsty. V očích některých lidí je práce popeláře podřadná, proto nás také tak berou,“ přiznává Roman, který se setkává i s pokřikováním lidí, že se jim pletou do cesty a zdržují je nebo že je ráno budí. „Přitom chtějí mít popelnice včas vysypané a prázdné. Jsou ale i tací, kteří si nás váží a ocení naši činnost. My tu práci prostě musíme udělat, od toho jsme tady,“ uzavírá Roman.
Popelář Roman Hájek | foto: Pražské služby
Řidička tramvaje Strach ochromuje. Nemůžu se bát
Tramvajačka Jana Dolejšková pracuje pro dopravní podnik hlavního města Prahy. Hned v úvodu přiznává, že první vlna epidemie pro ni byla horší.
„Přišlo náhle něco, s čím jsme se nikdy zatím nesetkali. Obava z nákazy. Člověk šel do práce a nevěděl, do čeho jde,“ říká Dolejšková.
Podle ni cestující na samém počátku epidemie roušky v MHD příliš nosit nechtěli nebo nevěděli, jak se chovat. S nevolí prý nesli i zavřené první dveře vozů. „Při té druhé už je to mnohem lepší, lidé jsou disciplinovanější, ví, jaká pravidla dodržovat. I já z pozice řidičky prožívám druhou vlnu zkušenější o poučení z té první. Samozřejmě najdou se i neukáznění lidé, ale kvituji, že s druhou vlnou přijali lidé jakousi zodpovědnost jeden za druhého a pravidla vesměs dodržují,“ vypráví řidička.
Podle ní je v první linii každý, kdo denně podstupuje riziko nákazy tím, že pracuje s lidmi a musí spoléhat na to, že ostatní budou zodpovědní. Tedy v případě Jany jsou to cestující, kteří budou nosit roušky, a když se necítí dobře, zůstanou doma.
Skautští dobrovolníci opět nakupují seniorům, chystají i další pomoc |
„V kabině se mohu usmívat a snažit se tak dodat optimismus lidem venku,“ pokračuje tramvajačka, pro kterou se práce nijak výrazně nezměnila.
„Není lehké mít odpovědnost za desítky lidí, kteří do vozu nastoupí. Ještě obtížnější je to v době pandemie, která ohrožuje naše zdraví a poté zdraví i našich rodin a přátel. Ale je to naše práce, všech řidičů a řidiček,“ míní řidička a zdůrazňuje: „Strach ochromuje. Nemůžu se bát. Jsem optimistka.“
Podle paní Jany se však najdou cestující, kteří pravidla nedodržují. Mají roušky pod nosem nebo vůbec. „Není v silách řidiče je neustále napomínat,“ přiznává tramvajačka Jana, která celou záležitost s epidemii z pohledu řidičky považuje za vysoce cennou zkušenost. „Pevně věřím, že se zase brzy vše vrátí do normálu a uvidím úsměvy lidí,“ dodává.
Tramvajačka Jana Dolejšková | foto: Dopravní podnik hlavního města Prahy
Kurýr Vozit potraviny beru jako službu pro lidi
Kurýr Stanko Gančev je již v důchodovém věku, ale přesto stále rozváží nákupy pro Košík.cz. „Možná trochu překvapivě jsem to viděl hlavně očima řidiče. První vlna byla „lepší“, protože po Praze se téměř nejezdilo, což je vždycky příjemná změna. Zato ta druhá, to jsou narvané silnice pořád a než někam dojedete,“ říká kurýr Stanko.
Podle něj byli lidé více zodpovědní na jaře než při druhé vlně. „V druhé už často neberou ohledy,“ doplňuje Stanko Gančev.
Stanko přiznává, že se o lidech i něco naučil. „Třeba že mladí lidé, tak do 25 let, jsou jediní, kteří nejdou s nákupem pomoci. Jen se dívají, jak jim ho tahám do čtvrtého patra bez výtahu. Je to moje práce, udělám to rád, ale když pak vidím třeba i starší lidi, kteří pomohou alespoň symbolicky nebo poděkují, zamrzí to,“ přibližuje kurýr práci v době epidemie, kdy si lidé daleko víc objednávají nákupy domů.
Dobrovolníci jdou do první infekční linie. Pomáhat chce i bývalý bezdomovec |
To, že je v první linii, si však nepřipouštěl. „Vozit potraviny je moje zaměstnání a beru to jako službu pro lidi. I když jsme jezdili k lidem, kteří byli v karanténě nebo nakažení a kteří by jinak měli problém si nakoupit, necítil jsem se nějak ohrožený,“ říká Stanko, který to bral tak, že je jeden z mála, kdo jim v takové situaci může pomoci.
„Pomáhal jsem rád. Nutno dodat, že lidé se skoro vždy chovali zodpovědně. Nechával jsem nákup za dveřmi a oni mi pak volali, že mě vidí přes dveře špehýrkou. A byli vděční. To se pak hned pracuje líp,“ poukazuje kurýr i na příjemné věci.
Strach, že se nakazí, nemá. „Já jsem takový samorost, že jsem si to nepřipouštěl. Věřím tomu, že stačí ochranné pomůcky a zdravý rozum. Roušky si peru po každé směně, myji si ruce, používám dezinfekci,“ popisuje muž, kterého podle svých slov i přes současnou situace práce baví: „Jsem senior, důchodce, v rizikové skupině a mohl bych sedět doma. Jenže co z toho? Ježdění mě baví a člověk díky tomu může dělat něco užitečného.“
Pan Stanko však také přiznává, že se setkává se zákazníky, kteří roušky při přebírání nákupu nemají. „Lidem bych chtěl vzkázat, aby byli zodpovědnější. A také používali selský rozum a nepodceňovali riziko. A třeba chápali, proč jim kurýr, který jezdí za mnoha zákazníky, nemůže v době epidemie donést nákup až dovnitř do nevětrané místnosti a nechá ho hned na prahu,“ uzavírá kurýr Stanko.
Kurýr Stanko Gančev | foto: Košík.cz
