Extremisté vypisují výroky zaměřené proti liberálnímu pojetí občanských svobod, proti menšinám, sousedům, a vůbec proti všem a všemu, co lze pokládat za tabu naší doby.
Smysl tohoto úsilí je zřejmý – ukázat, že zastupují historickou pravdu a stará česká práva. Zejména právo na veřejné urážení všech "Nečechů", které jsme si podle jejich názoru nechali sebrat převzetím cizáckých manýrů. Na jednom webu visí pasáž o cikánech-zlodějích už dávno s dovětkem: "Není nadto nazývat věci pravými jmény."
SDRUŽENÍ VYZÝVÁ ROMY K EXODU, I KVŮLI MIKEŠOVI |
Vypisovat z klasiků hlouposti a šířit je na internetu se ukázalo jako velmi účinný způsob politické práce. Když Václav Miko protestoval proti skutečnosti, že jednu knížku, z níž neonacisté poťouchle citují rasistické výroky, doporučují školy pro samostatnou četbu školáků, schytal to ze všech stran. Nakonec zoufale prohlásil, že Ladovu knihu nepokládá za rasistickou – a zmizel ze scény.
Veřejné pohoršení nad troufalostí "romského aktivisty", který si dovolil vyjadřovat se k dílu Josefa Lady, si vykládám tím, že dílo tohoto českého klasika nebude dostatečně známé. Pokud by se totiž diskutéři začetli do ročníků humoristických časopisů vydávaných před první světovou válkou, všimli by si, že vtipy o cikánech jakožto násilnících a zlodějích představovaly Ladovu specialitu.
Málo známé jsou proto, že se nestaly součástí výstav a publikací, které se drží výkladu Ladova výtvarného světa jako staročeské idyly a zmizíkují všechno, co se z této šablony vymyká. Ale až se jednou udělá přehlídka rasistických motivů v české karikatuře, bude tam Ladovým cikánům patřit nepřehlédnutelné místo.
Mají se takové časopisy a knihy pálit? Utajovat? To přece nikdo nenavrhoval. Nedoporučoval bych je začínajícím čtenářům. Výuka má různé vrstvy, nedají se přeskakovat ani zaměňovat. Děti se nejdřív musí naučit číst si samy, k tomu slouží seznamy doporučené literatury. Když už čtou, mají se učit číst kriticky, zvykat si při čtení nesouhlasit, o knížkách přemýšlet a o četbě si povídat. K prvnímu se knížka s rasistickou pasáží nehodí, k druhému se naopak hodí výborně.
Nynější mikešiáda ukázala, že proti extremistickému čtení klasiků byla veřejná debata bezmocná. ("Chudák kocour Mikeš! Celá desetiletí se příběhům zcestovalého kocoura děti smály a teď možná bude Mikeš muset zmizet ze škol," napsal minulý čtvrtek Blesk.) Právě proto podle mého názoru Mikeš dětem do rukou patří. Dokonce přednostně jako východisko rodinné i školní občanské výchovy, pro niž poslouží jako pěkný příklad stop po všedním rasismu v literatuře.
Bylo by užitečné celou tuto oblast lépe zmapovat, soustavněji o ní mluvit doma i ve škole a nenechávat tu volné pole neonacistům. Veřejnost by se napříště neměla nechat zaskočit rasistickými motivy v dílech klasiků a utrpět tímto zjištěním šok. Kvůli tomu – přesně podle nápovědy neonacistických učitelů literatury – pak přestat rozlišovat mezi rasismem a pravdomluvností.
