Miloš Zeman se však dopustil něčeho, co obvyklou míru nevkusu zdaleka přesahuje a co nejlépe odhalilo osobnostní vybavení muže, který nám čtyři roky vládl. Pan premiér ostře kritizoval arcibiskupa Graubnera za to, že před vyhnanými a jejich potomky odsloužil mši svatou.
Když analyzujeme tento výrok, nemůžeme nežasnout nad mírou malosti, která je v něm obsažena. Musíme se za pana Zemana hluboce stydět. Proč? Nemusíme souhlasit s tím, když spílá vyhnancům. Ani s tím, když chce odsunout Palestince, ba ani s tím, když tupí své politické protivníky, umělce a pohříchu nezávislý tisk. To se sice v Evropě běžně nedělá, můžeme to však považovat za součást osobitého stylu a rozhodně za vyjádření politického názoru.
Útok na arcibiskupa je silnější lektvar. Je možné šedesát let po válce plivat na toho, kdo přichází za bývalými nepřáteli s poselstvím míru a odpuštění? Možná pan Zeman neví, jak vypadá mše svatá. Možná si myslí, že tam kněz vyzývá k útoku na Gablonz. Je ovšem krajně neevropské dávat takovou totální neznalost tak okázalým způsobem najevo.
Možná si myslí, že tihle klerikálové jsou nebezpeční a odrodilec Graubner má blíž ke katolickým Němcům než k čackým českým ateistům. Možná ho podezřívá z toho, že svým kázáním buduje pátou kolonu. Možná ho prostě jen má za zrádce: dobrý Čech těm právem hnaným cizákům neslouží.
Tato vysvětlení znějí civilizovaným uším strašně. Nezbývá jim než věřit, protože to další je mnohem horší. Možná si premiér opravdu myslí, že do moderní Evropy odpuštění a porozumění nepatří. Nebylo by divu, v otázce mše se vyjádřil skoro navlas stejně jako pánové Ransdorf a Grebeníček.
