V hospodě nedaleko centra je obsazeno několik stolů, u jednoho sedí skupina štamgastů. Mezi nimi jsou chlapi, kteří chodívali do restaurace Družba, v níž před rokem řádil masový vrah Zdeněk Kovář.
U okna s cigaretou v ruce sedí muž s knírkem, který tam byl přímo v osudný den.
„Bylo nás tam u stolu sedm. Šest nás stihlo utéct,“ líčí tichým hlasem. Do řeči mu není. „Zachránilo nás, že byl otevřený zadní vchod. Byla to otázka pár vteřin. Od chvíle, kdy vstoupil muž s pistolí, až do našeho útěku uběhlo dvacet vteřin. Víc ne,“ vzpomíná.
Své jméno prozradit nechce. Ostatně ani jeho známí u stolu. „Ti, co tam tehdy byli, jsou dnes trochu jiní. Změnilo je to. A vůbec se tomu nedivím,“ pronáší polohlasem prošedivělý muž po jeho pravici, který do Družby také chodíval. „Představte si, že teď někdo vejde do hospody, přistoupí k našemu stolu, vytáhne pistoli a začne střílet. Neuděláte nic,“ zakončuje úvahu a napije se piva.
I rok po tragédii je 24. únor 2015 dnem, na nějž nechce nikdo vzpomínat. „Už to nebude takové jako dřív. Možná si už nikdy jen tak v klidu nezajdeme na pivo,“ uvažuje další muž u stolu. „Vždyť v restauraci zemřeli nevinní lidé, většina z nich měla před důchodem,“ dodává.
Lidé nechtějí vzpomínat, mluvit už není o čem
Když přijde řeč na policejní zásah a to, jak dopadlo jeho prověřování, začnou mluvit všichni najednou. Pro policii moc vlídných slov nemají. „Hlídka, která tam šla jako první a nezasáhla, by měla vrátit uniformu,“ prohlašuje rezolutně chlapík v bílém svetru. „Ale to byli zdejší policajti, nebyli na takový zásah připravení,“ reaguje mírněji další muž.
Účastník masakru je věcnější. „Stejně by asi ani okamžitý zásah nikomu život nezachránil. Všechno se odehrálo strašně rychle,“ míní.
Manželka je zpátky, sousedé o ní nevíJavořinskou ulici na okraji Uherského Brodu prosvětluje jarní slunce, na zahrádkách rozkvétají sněženky a na hřišti řádí děti na nové lanovce. Je znát, že tady většinou bydlí senioři nebo mladé rodiny. Skoro by se dalo říct idyla. Jenže všichni si pořád dobře pamatují na loňský 24. únor. Přesně před rokem vyšel krátce po jedenácté hodině Zdeněk Kovář ze svého nenápadného domku v této ulici. V ruce měl igelitovou tašku - a v ní dvě pistole. Nasedl do auta a odjel. Za dvě hodiny zbraně vytáhl, zastřelil osm lidí a pak sebe. Pro obyvatele řadových dvoupatrových domů, které se navzájem liší jen jinou barvou zábradlí a kytkami v zahrádce, v tu chvíli skončily letité problémy. Vulgární nadávky, křik, podivínské chování. Když ve stejný den ve 23 hodin po dvouhodinovém zásahu policisté konečně - a bez zranění - vyvedli z domu Kovářovu ženu, viděli ji sousedé na dlouhou dobu naposledy. Nedávno se však vrátila z psychiatrické léčebny v Kroměříži. „Už je zase doma, ale vůbec o ní nevíme. Nevychází z domu. Není nic slyšet, nesvítí se tam,“ vysvětluje asi šedesátiletá žena, která stejně jalo nikdo další nechce zveřejnit jméno. Bydlí v jednom z panelových domů poblíž Kovářové. A nevzpomíná na ni jen ve zlém. „Znala jsem ji, potkávaly jsme se v obchodě, venku, na procházce. Byla vždy upravená, hezky oblečená, slušná, v pohodě. Ale pak přišla domů a všechno bylo jinak. Začal hrozný křik, museli jsme kolikrát zavírat okna. Myslím si, že na ni měl její muž velmi špatný vliv,“ vypráví. Není jediná, která má s Kovářovou pochopení. „Má to teď těžké. Musí se s tím vším nějak vyrovnat,“ myslí si i další z obyvatelek okrajového sídliště Olšava. Přesto je znát, že zmínka o rodině, která bude už napořád spojená se smrtí nevinných obětí, lidi přirozeně rozladí. „Předtím jsme zažívali hrůzu a znovu už nechceme. Teď o ní nic nevíme a ani nechceme. Je lepší, když se lidem vyhýbá a máme konečně klid,“ dodává postarší muž. |
Štamgasti se shodují v tom, že neštěstí v obyvatelích Brodu zůstane navždy. Ale víc se jim o něm mluvit nechce. Ani dalším hostům či obsluze. Podobné je to v dalších hospodách.
„Nezlobte se, ale nic vám k tomu neřeknu,“ omlouvá se výčepní baru nedaleko restaurace Družba. „Lidé o tom mluví, taky na to mám názor, ale už o tom nechci mluvit,“ dodává a nemá smysl o tom pochybovat.
Ani čas nevymazal děsivou událost z paměti. Dvě ženy, které sedí poblíž výčepu, zakroutí hlavami, jakmile uslyší slovní spojení „loňská střelba“. Muž u baru kouří elektronickou cigaretu. „Byla to tragédie, co k tomu dodat. Ale život jde dál,“ potáhne a vyfoukne dým. Pak opět mlčí.
Hospodská atmosféra se od té v ulicích příliš neliší. Loňská tragédie byla na tak malé město až příliš velká a různou měrou se dotkla a dotýká skoro každého. Mluvit už ale není o čem.
„Je lepší se s tím vyrovnat a dopřát rodinám klid. Lidé už to tady naštěstí nerozebírají jako před rokem,“ říká chápavě mladá žena u nedalekého akvaparku.
Před restaurací už je dokončené pietní místo. Na trávě uprostřed leží skleněná květina, několik svíček a zvadlá kytice růží. Úzkým chodníčkem, kde je v kovu vyřezaný nápis a datum tragédie, ale projde jen málokdo. Jako by se mu místní záměrně vyhýbali nebo ho z úcty k zemřelým nechtěli pošlapat, podobně jako hrob na hřbitově.
Mladý pár s kočárkem jen mlčky ukáže na okna v patře, za kterými Kovář zastřelil osm lidí i sebe. Nic víc. Dlouhé debaty nad rok starou událostí nikdo vést nechce. „Během roku se situace uklidnila. Nechci říci, že se na tu událost zcela zapomnělo, to není možné. Ale lidé ji dovedli vytěsnit,“ naznačil starosta Patrik Kunčar.
Nepříjemné stigma tohoto místa ovšem vnímá každý. „Občas jsem si tam zašel na pivo, ale i kdyby ho tam teď dávali zadarmo, už tam nepůjdu,“ přiznává starší muž a rychle odchází od Družby pryč. Nelze se mu divit.
