Křehký cyklista, který věřil, že je obětí kletby.
To bylo jediné vysvětlení, které Španěl měl, proč nedokázal světu ukázat více ze své geniality. Proč ji nedokázal tolik prodat.
Vždyť měl během života tolik problémů.
S technikou, se zdravím, později i psychických.
Měl tvář modela, ale smutné oči. Už v sedmi letech se stěhoval ze Španělska do Francie, aby utekl před Frankovým režimem.
„Všichni jsme byli chudí, ale Luisova rodina byla ještě o jednu úroveň níž než my,“ popisoval José Luis Romero, jeden z jeho kamarádů z dětství. „Měli jen jednu žárovku na dvě podlaží. Takže když šli nahoru spát, brali ji i s elektrickým kabelem, aby viděli na cestu.“
Přesto se právě díky Francii dostal ke kolu, které mu přineslo stejnou porci radosti, jako smutku.
Jedna statistika za všechny: Nedokončil víc než polovinu závodů, do kterých nastoupil. I proto se o něm říkalo, že když už vyhraje, vyhraje o hodinu.
★ D-71 ★ 1971, after an intense duel with Luis Ocana, Eddy Merckx wins his 3rd Tour! #TDF ©Presse Sports pic.twitter.com/69PFU4IDnm
— Tour de France™ (@LeTour) April 19, 2013
V roce 1971 to přesto vypadalo, že všechno zapadlo do sebe. Že ze sebe konečně smyje tu kletbu, která ho kariérou provázela.
Merckxe se nebojím
Ve všech análech a výsledcích se dočtete, že Tour de France v tom roce vyhrál Eddy Merckx. A opravdu, Kanibal byl mužem, který v Paříži vezl žlutý dres, tehdy potřetí za sebou.
Ale ti, kteří si tehdejší ročník pamatují, by vám nejspíš povídali úplně jiný příběh. Příběh o problémovém muži, který položil Merckxe na lopatky a vypadalo to jednoduše.
Ano, byl to Luis Ocaňa.
„Jestli se bojím Merckxe? Proč byl měl? Kdybych se ho bál, musel bych odjet domů a přestat závodit. Nemyslím si, že je neporazitelný. To není nikdo,“ říkal před startem.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
Už v osmé etapě poprvé na Belgičana zaútočil, získal pár sekund, což bylo nic v porovnání s tím, co mělo přijít.
V 11. krátké etapě se na Na Cote de Laffrey zvedl a už ho nikdo neviděl. S každým šlápnutím zvyšoval svůj šílený náskok.
„Říkal jsem mu, ať jede v pohodě, že má na všechny ostatní čtyři minuty. A on na mě, že to bude za chvíli pět. Když to bylo pět, řval, že to bude šest. A pokračoval a pokračoval,“ kroutil hlavou sportovní ředitel Maurice de Muer.
Právě se psala jedna z nejpamátnějších etap historie Tour. Ocaňa projel cílem o 8 minut a 42 sekund před Merckxem, 61 cyklistů nezvládlo dojet v časovém limitu, který tak organizátoři museli posunout, aby alespoň někdo zůstal v závodě!
„Připomnělo mi to úniky našich let. Konečně jsem zase pocítil tu nostalgii,“ popisoval Louison Bobet, trojnásobný šampion Tour.
Merckx dokonce chvíli zvažoval, že vzdá.
„Byl jsem přesvědčený, že jsem závod prohrál. To, co tehdy Ocaňa dokázal, bylo z jiného světa,“ svěřoval se po letech.
Ale vzdát se odmítl. To mu bylo cizí.
Útočil pak na Ocaňu při každé příležitosti. Do Marseille dokonce dorazil o hodinu dříve oproti původnímu plánu, čímž překazil tamní oslavy, v cíli ho téměř nikdo nečekal. Starosta prohlásil, že Tour se France už do Marseille nezavítá.
Přesto Ocaňa i po 13 dnech vedl Tour o více než 7 minut.
Jenže pak přišla 14. propršená etapa. Voda proudila po kluzké silnici, na které cyklisté brzdili nohama. Na ničem z toho ale Merckxovi nezáleželo. Jen na svém limitu, až při jednom ze sjezdů narazil do zídky u silnice a Ocaňa přes něj přepadl.
Belgičan se zvedl a upaloval pryč. Ocaňa by ho nejspíš následoval, v tu chvíli do něj ale zezadu vlétl Nizozemec Joop Zoetemelk. Trefil ho do ramena a ledvin, bylo po všem.
ŠAMPION V BOLESTECH. Luis Ocaňa po pádu ve 14. etapě Tour v roce 1971.
Smutného hrdinu odvezla do nemocnice helikoptéra.
Když má Merckx v cíli převzít žlutý dres, odmítne to.
„Vyhrát Tour za takových podmínek mě nezajímá. Ať už se stalo cokoli, tuhle Tour jsem prohrál. Protože pochybnosti navždy zůstanou,“ prohlásí pak v Paříži, kde je znovu dekorován vítězem. Potřetí za sebou.
Jen útočení, ne triumfy
Ocaňa se tak znovu stal smutným hrdinou.
V tomhle byli s Merckxem úplně jiní.
„Měli úplně opačnou mentalitu,“ vzpomínal Bernard Thévenet. „Merckx závodil, aby vítězil. Do žádného závodu nenastoupil s tím, že ho nevyhraje, pokaždé chtěl vyhrát. Ocaňa? To byl toreador, který neustále útočil, i přesto, že ho to zbytečně stálo síly, které mohl využít jinak. Ale nikdy neseděl v pelotonu a nikdy se jen tak nevezl.“
„Luise zajímalo jenom útočení, ne triumfy. Proto nemá ve svých výsledcích tolik slavných výher,“ říkalo se o něm.
„Byl to cyklista, který neustále útočil. Nikdy jste nevěděli, co si zrovna myslí a pak přišlo boom, boom, boom a byl pryč,“ přidal se Zoetemelk.
Jenže pak taky často padal, rval se se zdravím, se ztrátou formy. A ano, často útočil, ale také při tom zbytečně plýtval energií.
Co však bylo na Ocaňovi úžasné, byl jeho způsob myšlení. Nikdy se nevzdával. I po téhle bolestivé prohře se vrátil a znovu se statečně rval. Vzpíral se osudu.
A dočkal se.
V roce 1973 si z Tour udělal vlastní show. Vyhrál ji o 15 minut! Jediná vada na kráse? Merckx nebyl na startu…
Je obrovská škoda, že se spolu už nikdy v nejlepší formě nepotkali.
Luis Ocaňa slaví triumf na Tour v roce 1973.
Ocaňovi bylo pouhých 28, přesto už žádný velký závod nevyhrál.
Jeho kariéra oscilovala na sinusoidě mezi genialitou a průšvihy.
Měl problémy s plícemi i srdcem, s komunikací s vlastním týmem a ke konci kariéry i s pozitivním dopingovým testem.
Koupil si vlastní vinice a sám Merckx mu dohazoval odběratele vína. Přesto byznys upadal. Zkoušel to i jako sportovní ředitel, komentátor, ale ani tady neuspěl. Kolují historky, jak se snažil nabourat auto jiného sportovního ředitele, nebo jak nabádal své svěřence, aby útočili v občerstvovacích zónách.
I tím si nadělal pár nepřátel.
„Všechno, co dělal, zavánělo hrdinstvím a tragédií. To jsou dvě věci, které ho nejvíc charakterizují,“ tvrdil José Miguel Echavarri – bývalý sportovní ředitel Miguela Induraina.
Pak přišly deprese, žloutenka, rakovina a nakonec i finanční potíže.
To už bylo pro Ocaňu moc.
19. května 1994 vzal na zahradě pistoli a namířil ji proti své hlavě. Cyklista bez limitů a bez jakéhokoliv štěstí byl na místě mrtev.
Bylo mu pouhých 49 let.
