Bartyová má za sebou mimořádný rok se třemi velkými tituly ze tří různých povrchů: ovládla betonovou slávu v Miami, svůj premiérový grandslam na pařížské antuce a teď také turnaj na britské trávě.
Působí jako právoplatná panovnice. Sklízí jednu poklonu za druhou, i její rivalky se proměňují v dvorní dámy. „Jsi skromné monstrum,“ napsala šampionka Viktoria Azarenková a Ruska Darja Gavrilovová, v 25 letech o dva roky starší než nová jednička, uctivě dodala: „Můj idol právě dosedl na trůn.“
Jenže tenis není monarchií, žezlo a koruna se nedědí. Naopak je o ně veden nekončící sportovní boj.
Bartyová je čtvrtou jedničkou od ledna 2018, kdy se do čela na necelý měsíc vrátila Caroline Wozniacká. Následovalo 48 týdnů dlouhé „období stability“ se Simonou Halepovou a po ní 21 týdnů s Naomi Ósakaovou, jež však po grandslamovém double na US Open 2018 a Australian Open 2019 začala výsledkově i mentálně vadnout.
I na tenisovém Everestu zkrátka fouká silněji než kde jinde.
Je to pozice spojující výsady s povinnostmi, hlavně s těmi mediálními a sponzorskými. Každý se na vás chce vytáhnout, i kdyby po takovém zazáření měl vyhasnout - jako když na Roland Garros nedávno Kateřina Siniaková senzačně vyřídila Ósakaovou, jenže následně dohrála a uznávala: „Ten, kdo vyřadí prvního nasazeného, většinou sám v dalším kole vypadne.“
Bartyová tohle začne poznávat.
„Je to neuvěřitelné. Celé tři roky byly jedna ohromná jízda,“ líčila pro web WTA. V květnu 2016 se totiž vrátila k tenisu po téměř dvouleté pauze, kterou vyplnila kriketem; cítila se nemotivovaná, unavená. Dřina spojená s talentem ji vynesla k samému nebi. „Začínali jsme tehdy od nuly, bez jakýchkoli bodů. Tohle je monstrózní úspěch!“
Bartyová - podobně jako poražená pařížská finalistka Markéta Vondroušová - platí za rozbíječku tenisových stereotypů. Hraje pestře, variabilně a chytře.
V Austrálii díky ní mají světovou jedničku poprvé od Evonne Goolagongové-Cawleyové, která to dokázala v roce 1976. A bývalá francouzská tenistka a nynější komentátorka Taťána Golovinová to vystihla za mnohé: „Pro její zemi je moc dobře, že se nebude tolik mluvit o Nicku Kyrgiosovi, ale o pozitivním příkladu Ashleigh.“
Proti floutkovi Kyrgiosovi (ani nemluvě o vyloženém lemplovi Bernardu Tomicovi) působí Bartyová jako správňačka. S Kyrgiosem jsou vrstevníky a tento báječně nadaný, ale zároveň jako aprílové počasí nevyzpytatelný živel jí teď také složil poklonu: „Vyrůstali jsme spolu, známe se léta. A musím říct, že takový talent v tenisu roky nepamatuju. Je pro mě rozhodně jednou z favoritek Wimbledonu.“
V All England Clubu se začíná už v pondělí a Bartyová se podle očekávání omluvila z generálky v Eastbourne; oficiálně kvůli zranění paže, ale při znalosti tenisových reálií hlavně proto, že hrát čtyři týdny v kuse je nemožné a ohrozilo by to další potenciální grandslamový úspěch.
Reálně ji po Wimbledonu může sesadit jen Ósakaová, o jejíž kolísavé formě však už byla řeč, a v případě titulu Karolína Plíšková a Kiki Bertensová. Tak dlouho jako královna Alžběta jistě na trůnu nevydrží, ale pokud ji neopustí síly, má zaděláno na solidní panování.
