Přijížděli spolu do cíle, ruce nad hlavou, na tváři blažený úsměv.
Philippe Gilbert – mistr světa, vítěz pěti Monumentů (2x Kolem Lombardie, Lutych-Bastogne-Lutych, Kolem Flander).
Zdeněk Štybar – vítěz Omloopu, Strade Bianche, etapy na Tour i Vueltě.
Yves Lampaert – belgický šampion a dvojnásobný král Dwaars Door Vlaanderen.
Elia Viviani – italský šampion, v tuto chvíli možná nejrychlejší spurter planety.
Great shot from the finish – Štybar, Gilbert, Lampaert, Viviani crossing the line in celebration ( Bettini) #MilanoSanremo pic.twitter.com/zPY0GiGFWB
— Daniel Ostanek (@LVCKV) March 23, 2019
Ano, celá tato čtveřice + Tim Declerq a Max Richeze se v sobotu obětovali ve prospěch jednoho muže. Upozadili své vlastní ambice – třeba Gilbert se netají tím, že by rád jednou vyhrál všech pět monumentálních klasik – aby mohl jejich mladší francouzský kolega zvítězit.
„Když vidíte, jak takoví šampioni jako Gilbert se Štybarem pomáhají mladšímu klukovi, říkáte si – klobouk dolů,“ popisoval v cíli šéf týmu Patrick Lefevere.
Jak by ne.
Vždyť Alaphilippe má v letošní sezoně nadpozemskou formu.
Jistě, San Remo byl první klasikářský Monument sezony, ale ten obrázek jsme už letos viděli dostkrát. S trochou nadsázky se dá říct, že přibližně 180 cyklistů polovinu dne zápolí, aby na konci dne byl vždycky první Alaphilippe.
Francouz letos vyhrál na každém závodu, do kterého nastoupil. Ovládl už časovku, hromadný dojezd, etapu s cílem na kopci.
A nyní i prozatím nejdůležitější závod sezony.
Byl to jeho už sedmý letošní triumf, devatenáctý pak pro tým. A takhle se zrodil.
Za jeden provaz
Něco podobného cyklističtí fanoušci málokdy vidí.
Že se cyklisté belgického Quick-Stepu spojí a uceleně pracují pro jednoho z nich? Většinou razí spíše taktiku několika nástupů. Když to nevyjde jednomu, vyrazí ten druhý. A tak dále, a tak dále.
V sobotu to zahráli jinak. A zahráli to perfektně.
Byl to Declerq, který celý den držel únik na uzdě. Po něm zase Zdeněk Štybar s Philippem Gilbertem přivedli na posledním kopci dne – Poggiu – do červených čísel většinu spurterů a velkých jmen.
To oni vytvořili ideální půdu Alaphilippovi k útoku.
Stybar setting the pace with Alaphilippe on his wheel. No worries on their face. Kwiatkowski up there with them. Dumoulin and Matthews too
— VeloVoices (@VeloVoices) March 23, 2019
Valverde, Cort, Sagan ... Gaviria
Sqwauk! pic.twitter.com/8RcASID1VO
To kvůli jejich tempu ztratil kontakt s čelem závodu i výsostný spurter stáje Elia Viviani. Ale naštvaný nebyl, naopak.
„Podívejte se, co pro mě všechno ti kluci udělali. Štybar v minulosti vyhrál Strade Bianche a letos na mě na tom závodě pracoval a tady to samé. Gilbert má nádhernou kariéru a taky pro mě pracoval,“ popisoval dojatě šestadvacetiletý Francouz.
Když přišla jeho chvíle, sám na vrcholu Poggia zaútočil. Velkým jménům ale neodjel.
„V následném sjezdu jsem se tak snažil co nejvíc odpočívat. V posledních kilometrech jsem si říkal, že chci vyhrát. Že nechci dojet druhý,“ popisoval své myšlenky posledních minut.
V tu chvíli už to bylo kdo s koho. Z Poggia se spustila sedmička hvězd.
Byl tady trojnásobný mistr světa Peter Sagan, byl tady vítěz z roku 2015 Michal Kwiatkowski a byl tady i úřadující šampion Vincenzo Nibali. Pak také aktuální mistr světa Alejandro Valverde, trojnásobný mistr světa v cyklokrosu Wout van Aert, mistr Evropy Matteo Trentin, a skvělý belgický klasikář Oliver Naesen.
A samozřejmě… Julian Alaphilippe. Muž s nejlepší formou ze všech.
„Když na posledním kilometru zaútočil Matěj Mohorič, který se k nám dotáhl zezadu, říkal jsem si – Teď nebo nikdy,“ vyprávěl.
Vydal se stíhat slovinského šampiona, aby 150 metrů sám vyjel na čelo a mohutným spurtem už před sebe nikoho nepustil.
„Celý závod jsem neudělal jedinou chybu. V závěru jsem měl dost místa pro svůj sprint, ale před Juliana jsem se nedokázal dostat. Viděl jsem, kdo San Remo vyhraje, a nemohl s tím nic dělat,“ popisoval v cíli druhý Naesen.
„Co můžu dělat? Zase jsem byl blízko, ale zase jsem nevyhrál,“ litoval zase čtvrtý Peter Sagan.
Když Alaphilippe proťal cíl, zastavil u svého maséra a nevěděl, co dřív. Jestli řvát radostí, smát se, plakat. A tak dělal všechno najednou.
RADOST, PLÁČ, VŠECHNO DOHROMADY. Julian Alaphilippe slaví triumf na Milán-San Remo.
„Byl to pro mě jednoduše pocit radosti,“ popisoval. „Je to neuvěřitelné, viděl jsem své týmové kolegy v cíli a všichni brečeli. Je pro mě momentálně těžké pochopit, co se stalo. Co pro mě tým všechno udělal. Celý den mě chránili, Tim Declerq držel únik na uzdě a v závěru jsme to kontrolovali a udělali závod těžším. Zdeněk odvedl na Poggiu neuvěřitelnou práci.“
A on ji poté ve velkém stylu dokončil.
Když vystoupil na pódium a poslouchal francouzskou hymnu, jeho kolegové z týmu stáli pod ním a užívali si tu chvíli.
Týmový autobus belgické stáje byl zaparkován mezi všemi ostatními s výhledem na pobřeží San Rema. Ale radost a řev, které se z něj valily, byly jasným signálem, kdo nejvíc slavil.
Hyperaktivní dítě
Narodil se v Saint-Aman-Montrod, malém městečku uprostřed Francie. „Na to místo nedám dopustit. Tady se cítím líp než kdekoliv jinde na světě,“ říká o něm Alaphilippe.
Maminka byla ženou v domácnosti, otec dirigoval orchestr.
„I proto tolik miluji hudbu. Stejně jako jízda na kole, i muzika hraje v mém životě důležitou roli,“ vypráví milovník francouzského rapu.
Byl to otec, kdo ho odmala vedl k bicím. Julian na ně hrál až do třinácti let, než se definitivně rozhodl dát přednost kolu. Nejprve tomu horskému, pak i cyklokrosovému.
„Byl jsem hodně hyperaktivní dítě a škola mě nikdy nebavila. Potřeboval jsem se neustále hýbat, ne být na jednom místě,“ popisoval.
Proto každé odpoledne vyrážel na výlety v sedle. V sedmnácti začal pracovat v prodejně s koly a po vzoru svého bratrance vstoupil do cyklistického týmu. „Byl nejmenším klukem ve skupině, ale bylo na něm něco zvláštního. Ten temperament, mentalita vítěze,“ vzpomínal jeho tehdejší kouč Thierry Michaud.
Bylo jasné, že má speciální talent. Vždyť kromě silnice vítězil mezi juniory i na Světových pohárech v cyklokrosu.
V roce 2013 se připojil k týmu Etixx-Ihned, farmě belgického Quick-Stepu, za kterou jezdil i Petr Vakoč. Oba si okamžitě padli do oka, na závodech spolu bydleli a často si také pomáhali. Hned za rok se sešli ve velkém Quick-Stepu.
Může vyhrát kdekoliv a kdykoliv
Od té doby Alaphilippe ušel kus cesty.
Za poslední roky se stal jedním z nejlepších cyklistů pro jednodenní kopcovité jednorázovky. Možná tím úplně nejlepším, Alejandro Valverde promine.
„Ze svých chyb jsem se hodně poučil. Bylo to pro mě důležité, abych se po každém závodě zlepšoval,“ říká. „V minulosti jsem vyhrál několik velkých závodů, ale nikdy ne Monument. Proto je to pro mě nyní obrovská satisfakce, obrovský moment kariéry.“
Jeho stáj zatím na jarních klasikách nenašla přemožitele.
„A s prvním Monumentem z nás spadl tlak, teď je to na dalších týmech. My můžeme jet bez stresu, a to nám může pomoci,“ říká šéf týmu Lefevere.
Loni vyhrál belgický tým 73krát. Patnáct vítězství měl v tuhle dobu. Nyní jich má devatenáct.
„Ale my nekoukáme na kvantitu, ale na kvalitu,“ říká Lefevere.
Stejně to vnímá i jeho nyní nejzářivější hvězda.
„Pořád mám velké sny, ještě jsem nedosáhl zdaleka všeho. Loni jsem byl blízko triumfu na mistrovství světa, a to bych vyhrál raději než etapu na Tour,“ má jasno.
Doesn't get more emotional than this.#MilanoSanremo pic.twitter.com/H6R9qCsABP
— Deceuninck-QuickStep (@deceuninck_qst) March 23, 2019
Momentálně je pro něj trochu problém si vybrat. Na co se v budoucnu zaměřit? Vyhrál San-Remo, dokáže vyhrát ardenské klasiky a loni byl králem hor na Tour de France.
„Tenhle kluk je šílený. Vyhrál etapy na Tirrenu, vyhrál Strade Bianche a teď Milán-San Remo. Je supertalentovaný a stále tak mladý,“ říká o svém kolegovi Viviani.
„Může vyhrát kdekoliv a kdykoliv. Jediný závod, který pro něj asi není, je Paříž-Roubaix. Na ten je asi až příliš lehký,“ říká Lefevere.
Ale vzápětí se zamyslí a dodá: „I když víte co? Ani tady si nejsem jistý.“
Limity pro Alaphilippa v tuhle chvíli neexistují.
