Až za Kreuzigerem projížděly cílem mnohé hvězdy světového pelotonu, od Alaphilippa přes Quintanu, Rogliče, Kruijswijka, bratry Yatese či Lópeze až k Nibalimu.
Vylepšil jste české historické maximum, jímž bylo 9. místo současného reprezentačního kouče Konečného z Lisabonu 2001. Co to pro vás znamená?
Je fajn, že už někdo Koňase překonal, ale kdyby to cinklo, byly by mé pocity ještě někde úplně jinde.
V cíli jste byl zklamaný.
Hlavně mrtvý... a taky zklamaný.
S denním odstupem už na vaše umístění pohlížíte jinak?
Ještě potřebuji pár dní, abych si celý závod v hlavě srovnal. Za svůj cíl jsem před šampionátem vyhlásil vybojovat první desítku. Tu mám, a to je úspěch. Ale když jsem byl na posledním kopci jen 15 sekund od medailistů, samozřejmě jsem pomýšlel i výš. Zvlášť když přede mnou skončili lidé, kolem kterých se motám na ardenských klasikách. Proto věřím, že je otázkou času, kdy se to otočí a povede se mi nějakou tu klasiku vyhrát taky. Valverde v Innsbrucku ukázal, že můžete být šampionem i v 38 letech.
Souhlasíte s početnými experty, kteří tvrdí, že Valverde je tím pravým šampionem?
Zasloužil si zlato po všem, co v kariéře dokázal. Pro cyklistiku je skvělé, když duhový dres obléká takhle výrazný jezdec. Podobně jako Peter Sagan jezdí Valverde každoročně spoustu závodů v průběhu skoro celé sezony. Bude ten dres dobře reprezentovat.
Před Innsbruckem se on i bronzový Woods „rozjezdili“ v kopcích Vuelty. Vy jste dal přednost přípravě na sérii jednorázových závodů. Stojíte si za vaší volbou?
Každý si zvolil cestu, která mu vyhovovala. Stříbrný Bardet závodil po Tour minimálně, Alaphilippe ladil v etapách Kolem Británie. Já jsem přesvědčen, že pro mě byla má varianta přípravy nejlepší.
I proto, že po vyčerpání na Giru jste se v červenci cítil dost zle?
Právě. Na Giru jsem šel hodně přes klapku. S trenérem jsme dospěli k názoru, že potřebuji delší odpočinek. V srpnu jsem se pak do formy dostával pomaleji, na Grand Prix Plouay se mi jelo špatně (nedokončil), ale při jednorázovkách v Kanadě už líp. Po nich stále zbývaly do mistrovství tři týdny, což mě uklidňovalo. Na Gardě jsme si uspořádali kemp, jezdili intervaly, naordinoval jsem si i sedm a půl hodiny v kuse, abych si zvykal na délku závodu v Innsbrucku.
Kdybyste mohl vrátit čas, udělal byste v závodě něco jinak?
Asi ne. Před závodem jsme se bavili s Nibalim, že bychom si navzájem pomohli a odjeli s nějakou skupinou třeba už 50 kilometrů před cílem. Ale když jsme potom viděli, s jak velkou intenzitou se na okruzích závodí, nebylo to reálné.
Kde nastal zlomový moment, který vás odstavil od medaile?
Do posledního strmého kopce jsem najížděl na perfektní pozici s Valverdem a Alaphilippem. Jenže při tempu, které tam nastavil Pinot, jsem šel lehce přes hranu a uvařil se. Takový Dumoulin si z jejich tempa vystoupil, jel si radši vlastní, dokázal ho udržet až na vrchol kopce a před cílem si pak k první trojce doskočil. Já jsem naopak musel na nějaký čas zvolnit a potom se znovu rozjíždět.
Na rozdíl od Valverdeho nemáte v týmu k ruce šest či sedm dalších vrchařů, kteří vám pokryjí časné útoky. Už 40 kilometrů před cílem jste si některé nástupy sjížděl sám. Nesebralo vám to příliš sil?
V balíku jsem dlouho zachovával klid. Při nástupech některých jezdců tři kola před cílem jsem si říkal: To jsou jen takové volavky. A skutečně, ti lidé se poměrně rychle vraceli zpátky. Ale v posledních dvou kolech už jsem si to musel hlídat. Když najednou nastupoval i nebezpečný Pinot, musel jsem být ve střehu - a nějaké síly jsem tam ze sebe vydal. Ale tou dobou se mi už jelo mnohem lépe než v první půlce závodu, kdy jsem se trochu trápil. Pomohlo mi, že kluci z týmu odváděli předtím vážně výbornou práci.
To je potěšující zjištění z Innsbrucku: česká reprezentace působila jako celistvý tým. Což v minulosti ne vždy platilo, že?
Od šampionátu v Richmondu 2015 se to mění. Všichni z týmu nechali na trati všechno, byli odhodlaní a věřili, že se nám něco může povést. Jeli jsme jako parta, ne jako sólisté.
Kdo vás překvapil?
Karlu Hníkovi jsem ještě při soustředění na Gardě moc nevěřil, ale on jel v úniku skvělý závod. Málokdo čekal, že před balíkem dojede tak daleko. Pepa Černý s Michaelem Kukrlem se v první fázi závodu po mně pořád ohlíželi. A pak jsme si to hlídali se Zdeňkem Štybarem i Honzou Hirtem. Také on zajel výborně, a ačkoliv není vyloženě pozičním závodníkem, závodil vepředu s námi (dojel 17.) Ta naše týmovost je velkým příslibem také pro další mistrovství na klasikářské trati v Yorkshiru, kde by měl být zpátky už i Petr Vakoč.
Tehdy, před 14 lety: Roman Kreuziger v duhovém trikotu juniorského mistra světa ve Veroně 2004:
Il "nostro" Roman Kreuziger, Campione del Mondo Juniores a Verona su bici Daccordi, oggi ancora 6° al Campionato del Mondo Professionisti, dopo 20 anni! https://t.co/YG8BuBKIQv
Letošní mistrovství sledovalo u trati celkem 600 tisíc diváků. Jak se vám zamlouvalo rakouské „peklo“?
Opět se ukázalo, že cyklistika patří do Evropy, atmosféra byla skvělá a pomohla k ní spousta fanoušků z Čech. Jsem rád, že jsem se před nimi ukázal v národním dresu v dobrém světle. Když pak ti lidé díky zážitku z takové akce, ať už na místě nebo u televize, sami skočí na kolo a jdou se projet, je to moc fajn.
Kdy skočíte na kolo v závodě opět vy sám?
Čekají mě ještě čtyři jednorázovky v Itálii. První dvě nepojedu přes závit, trochu si orazím a pokusím se zbavit současného nachlazení. Ale na Milán–Turín se už chci rozjet směrem k Lombardii (pátý a poslední Monument roku). Na té se zmáčknu, abych se rozloučil se sezonou i se stájí Mitchelton-Scott co nejlépe.
