„Myslím, že na to mám, dva metry třicet by mohlo padnout právě tady. Povedlo se mi to každý rok, ale letos ještě ne, jsem natěšený,“ hlásí jedenatřicetiletý Bába z dějiště mítinku, jedné z moravských atletických bašt. Právě tam se zpravidla odrážel do sezon, v nichž získal celkem čtyři velké medaile – tou nejcennější je bronzová z olympiády v Aténách 2004.
Je poněkud nedoceněným fenoménem svého druhu. Letního mistrovství světa se zúčastnil sedmkrát a v šesti případech se probil do finále. „A to se nepodařilo žádnému jinému výškaři,“ připomíná atletický statistik Milan Urban, že v tomto pohledu zůstaly pozadu i hvězdy typu Patrika Sjöberga nebo Javiera Sotomayora.
Od mítinku v Hustopečích v roce 2003 uplynulo třináct let. Jaký je rozdíl mezi Jaroslavem Bábou tehdy a nyní?
Určitě velký. Tehdy jsem byl vyjukaný bažant, bylo mi osmnáct. Na druhé straně jsem měl štěstí, že se mi už jako juniorovi dařilo mezi dospělými – přechod do jejich kategorie jsem tak měl jednodušší. Což je výhoda, protože někoho ten přechod zabrzdí.
Už v roce 2004 jste se stal slavným, vyválčil jste bronz na halovém mistrovství světa v Budapešti i na olympiádě v Aténách. Vzpomenete si, s kým jste tehdy obýval pokoj?
Jasně, v obou případech s tehdejší přítelkyní Denisou, tenkrát ještě Ščerbovou.
Nebyla v tom jistá dávka pověrčivosti? „Přinesla“ vám úspěch v Budapešti, tak jste na stejnou spolubydlící vsadil i v Aténách...
Nééé, my jsme spolu prostě chodili. Já moc pověrčivý nejsem, myslím, že v atletice se všechno odvíjí od nějaké práce. Vždycky si řeknu, že jsem pro úspěch udělal tolik a tolik, tak proč by to nemělo vyjít? Výkonnost pokaždé přijde na základě něčeho, ne sama od sebe.
Vraťme se ke změnám v životě Jaroslava Báby. Vybíráte si teď pečlivějši stravu?
Je pravda, že zamlada jsem ji moc neřešil. Teď už musím, protože kolikrát se mi stane, že po sezoně kila přibydou – pak je musím před závody shazovat a hlídat se. Samozřejmě nemůžu jíst všechno, řízky a smažená jídla vůbec si dám jen výjimečně, spíš se držím kuřecího nebo rybího masa, rýže. Tučná jídla jsou na černé listině.
Otázka zazněla proto, že jste byl nedávno v pražských Dejvicích spatřen, jak si kupujete třicet deka vlašského salátu a tři rohlíky. Nešlo o nějaké špehování, ale vaše dvoumetrová postava je nepřehlédnutelná...
Nooo, občas zhřeším... Pokud zrovna není závodní období. Právě vlašáček s rohlíkem můžu, ale maximálně jednou za měsíc, jinak se fakt hlídám.
Dbáte taky víc na regeneraci?
Určitě cítím, že se musím starat o tělo víc. Zvlášť po loňském roce, kdy mě na mistrovství světa v Pekingu hodně bolela záda. Drželo mě to i později, takže jsem musel intenzivně spolupracovat s fyzioterapeuty a cvičit. Přineslo to plody, už delší čas jsem bez bolestí, ale na rehabilitaci a do páry nebo do sauny chodím pořád.
Trénujete možná jinak než dřív?
Asi ano. Jako mlaďoch jsem ve Vítkovicích trénoval u Aleše Dudy, teď už jsem řadu let v Dukle u Jana Janků, takže tréninky, byť mají stejný základ, trochu odlišné jsou. Ale taky se v nich projevuje moje větší zkušenost, už na tréninku nedělám hlouposti nebo zbytečné věci – snažím se být opatrný a předcházet tak zraněním.
Změnil jste se i jinak? Jste třeba nervoznější? Nebo jste pořád kliďas?
Dřív jsem býval klidnější. Všechno mi bylo tak nějak jedno, a stejně mi to většinou vycházelo. Myslím, že je to ve sportu i prospěšné, být tak trochu flegmouš. Teď už takový nejsem, na závodech si na sebe i zanadávám, i když jde spíš o hecování. Ale nemyslete si, taky umím vybuchnout...
Kdy k tomu došlo naposledy?
To si bohužel nepamatuju...
Taky jste se předloni v září oženil. Chce se vám ještě jezdit po závodech jako dřív?
Po závodech ano, horší je to se soustředěními, když se musí odjet na delší dobu. Cestování jsem si už užil docela dost, život s kufry není zrovna ideální. Zatím to zvládám, manželka moji profesi respektuje, ale... Plánujeme rodinu a pak už to bude jiné. Nicméně... Třeba jednou budou jezdit na soustředění se mnou.
̈Halová sezona vyvrcholí světovým šampionátem v americkém Portlandu ve druhé polovině března, což mnohým závodníkům v olympijském roce nevyhovuje. Jak to máte vy?
Je to pozdě, přesto jsme se s trenérem dohodli, že pokud by se zadařilo a měli bychom šanci na slušné umístění, jeli bychom. Jenže limit je dost náročný – 233 centimetrů, což se mi už nějakou dobu nepovedlo. Je to proto, že mezinárodní federace chce v Portlandu mít rovnou finále. Ale kdyby to s limitem nevyšlo, nevadí, všechno směřujeme k olympiádě.
